V Litomyšli se kolem kulatého stolu konala debata na téma Komunikace rodičů se školou a školy s rodiči. V zářijových konstelacích jsem odevzdal svému otci, co mu patří, a kdovíjak mi to nepomohlo. Mám ale konečně volné ruce. V Ústí nad Labem se za nezájmu veřejnosti uskutečnila další celorepubliková konference svépomocných skupin uživatelů psychiatrické péče. I do Chocně přišlo poněkud chladné babí léto.
Všichni jsme prošli školou. Jak vycházet s hlasy vás tam nenaučí. Naučí vás tam psát krasopisně, což se pak po zbytek života odnaučujete. Že je to pitomost některým (nejspíš většině) ředitelům základních škol stále nedochází. Ani když jim máváte svým poznámkovým blokem před očima. Nevidí zlo, neslyší zlo. Protože nechtějí vidět, nechtějí slyšet. Nemusejí. Dokud je školní docházka povinná, mají o práci postaráno. A tak se uklidníte a na blog zavěsíte příběh Eleanory Longdenové:
Když jsem nastupovala na univerzitní kolej, byla jsem plná nadějí a optimismu. Škola mi šla, hodně se ode mne čekalo a já se radostně vrhla do studentského života přednášek, mejdanů a kanadských žertíků.
Zdání klame, a ta rozjařená, energická studentka, co nikdy nezkazila žádnou legraci, byla vlastně jen maska, i když docela přesvědčivá. Pod ní se krčila nešťastná, nejistá a vyděšená osoba – se strachem z jiných lidí, z budoucnosti, ze selhání a z prázdnoty, kterou v sobě cítila. Skrývala jsem ji úspěšně a zvenčí vypadala jako někdo, kdo má světlou budoucnost před sebou. Mé zdání nezranitelnosti bylo tak dokonalé, že jsem oklamala i sebe, a na začátku druhého semestru neměl nikdo nejmenší ponětí o tom, k čemu se právě schylovalo.
Odcházela jsem ze semináře, něco si bručela a zápolila s taškou, jako obvykle, když najednou slyším, jak někdo klidným hlasem řekl: „Vychází z místnosti.“
Rozhlédnu se, a nikoho nevidím, ale ten komentář byl předtím slyšet naprosto zřetelně. Učebnice jsem nechala na schodech a mírně otřesená spěchala domů, kde se to ozvalo zas: „Otevírá dveře.“
Tak to začalo. Objevil se hlas a v dalších dnech a týdnech neustále popisoval, co právě dělám, a to ve třetí osobě.
„Jde do knihovny.“
„Jde na přednášku“ Zněl neutrálně, nezúčastněně a časem dokonce i jakoby soucitně a konejšivě, i když jsem si všimla, že ne vždy dokáže zachovat odstup a někdy zrcadlí mé nevyjádřené emoce. Tak třeba, když jsem nechtěla dát najevo svůj hněv, což se dělo často, a byla jsem v tom přímo mistr, zněl hlas znechuceně. Jinak nebyl ani hrozivý, ani zneklidňující, i když už v té době bylo jasné, že mi chce něco sdělit o mých citech, zvláště o těch zadržovaných a nepřípustných.
Udělala jsem tenkrát velkou chybu, že jsem se svěřila kamarádce, a ta se vyděsila. Netušila jsem, jak mne to ovlivní. Z předpokladu, že normální lidé hlasy neslyší, zatímco já ano, vyvodila, že se mnou není něco v pořádku. Její strach a nedůvěra byly nakažlivé. Můj hlas už najednou nezněl tak neškodně, a když na mne naléhala, abych s ním zašla k lékaři, poslechla jsem, a to byla druhá moje velká chyba.
Navštívila jsem školního pschologa a mluvila s ním o tom, co mne trápilo především: úzkost, nízké sebevědomí, strach z budoucnosti, což ho zjevně nudilo, dokud jsem nezmínila svůj hlas. Ihned se chopil pera, rozmáchl se a začal se vyptávat s očividným zaujetím. Musím přiznat, že zájem a pomoc jsem zoufale potřebovala, a tak jsem mu začala o svém neznámém komentátorovi vyprávět. Kéž by tenkrát můj hlas pravil: „Kope si svůj vlastní hrob.“
Psycholog mne odeslal k psychiatrovi, který také neměl z mého hlasu radost a vše, co jsem mu pověděla, interpretoval s ohledem na moji předpokládanou diagnózu. Například: pracovala jsem ve studentské televizní stanici, která vysílala vlastní zprávy, a během jednoho pohovoru v pozdních hodinách jsem se omluvila, že musím jít předčítat večerní zprávy. Ve své zdravotní kartě mám nyní zapsáno: Eleanora trpí bludem, že je televizní hlasatelkou.
Právě tehdy se mi události začaly vymykat z rukou. Následovala první hospitalizace, první z mnoha, vzápětí diagnóza schizofrenie a pak, což bylo nejhorší, leptavý, trýznivý pocit bezmoci, ponížení a zoufalství ze sebe samé a svých vyhlídek.
Jelikož jsem svůj hlas začala vnímat ne jako nezvyklou zkušenost, ale jako symptom, můj strach a odpor zesílily. Dá se říct, že jsem zaujala agresivní postoj ke své vlastní mysli, rozpoutala jakousi duševní občanskou válku a v důsledku toho se počet hlasů zvýšil, stejně jako jejich nepřátelskost a hrůza z nich. Bez pomoci a bez naděje jsem se nořila do svého hrozivého vnitřního světa, ve kterém se mé hlasy stávaly jak mými trýzniteli, tak jedinými přijatelnými společníky. Řekly mi, například, že pokud si zasloužím jejich pomoc, pak mohou vrátit můj život do starých kolejí a předestřely mi sérii stále bizarnějších úkolů, jakési Herkulovy práce. Ty první byly docela snadné, například vytrhnout si tři prameny vlasů, ale postupně žádaly stále víc, chtěly, abych si ubližovala a projevovaly se stále dramatičtěji:
„Vidíš toho učitele? Vidíš tu sklenici s vodou? Tak teď půjdeš a vyleješ mu ji před všemi studenty na hlavu.“
Což jsem také udělala a moje obliba u učitelského sboru tím nikterak nestoupla.
Výsledkem byl jen další cyklus strachu, přetvářky, nedůvěry a nedorozumění, bitva, kterou jsem vedla s pocitem bezmoci a neschopnosti dosáhnout míru či usmíření.
Po dvou letech došlo k výraznému zhoršení. Můj dosud „osvědčený“ repertoár byl široký: děsivé hlasy, groteskní vize, bizarní, neodbytné bludy. Moje psychiatrická diagnóza mi přinesla diskriminaci, slovní urážky a fyzické i sexuální napadení a můj psychiatr mi řekl: „Eleanoro, lepší by bylo mít rakovinu, protože ta se dá léčit lépe než schizofrenie.“ Kromě diagnózy jsem dostala chemické léky a byla na odpis a moje hlasy mě mučily tak, že jsem se pokusila vyvrtat si díru do hlavy, abych se jich zbavila.
Když se teď ohlížím za těmi roky plnými zoufalství, zdá se mi, jako by někdo ve mně tenkrát zemřel a zároveň byl někdo jiný zachráněn. Tu cestu nastoupila zlomená a utrápená osoba, ale její místo zaujala ta, co přežila a postupně dorostla do toho, kým se měla stát.
Hodně lidí mi v životě ublížilo a já si je pamatuju, ale ty vzpomínky blednou ve srovnání se vzpomínkami na ty, kdo mi pomohli. Moji kolegové v utrpení, ti, co také slyší hlasy, přátelé a spolupracovníci, moje matka, která mi stále věřila, protože věděla, že jednoho dne se k ní vrátím, a dokázala čekat tak dlouho, jak bylo třeba, lékař, ke kterému jsem chodila jen krátce, ale který obnovil moji víru, že zotavení je nejen možné, ale dokonce jisté, a během obtížného období relapsu řekl mé rodině: „Neztrácejte naději. Věřím, že Eleanora to zvládne. Někdy může sněžit i v máji, ale nakonec stejně přijde léto.“
Čtrnáct minut nestačí na poděkování všem dobrým a šlechetným lidem, co bojovali se mnou a za mne, a kteří mne přivítali po návratu z toho zoufalého, opuštěného místa. Společně projevili dostatek odvahy, kreativity, integrity a neotřesitelné víry v to, že moje otřesené já se dokáže uzdravit a zacelit. Říkávala jsem, že ti lidé mne zachránili, ale teď už vím, že udělali něco ještě důležitějšího. Dali mi sílu k záchraně sebe sama, pomohli mi pochopit to, co jsem vždycky tušila: že moje hlasy byly smysluplnou reakcí na traumatické životní události, zvláště z dětství, a nebyly tedy mými nepřáteli, ale zdrojem vhledu do řešitelných emočních potíží.
Zprvu nebylo snadné tomu uvěřit, i proto, že hlasy se zdály být tak nepřátelské a hrozivé, a proto bylo jako první krok nezbytné naučit se pochopit metaforický význam sdělení, která jsem dříve brala doslova. Tak například hlasy vyhrožující, že zaútočí na můj domov, jsem se naučila interpretovat jako svůj vlastní strach a nejistotu v okolním světě a ne jako skutečné možné nebezpečí.
Zpočátku jsem jim totiž věřila. Vzpomínám si třeba, jak jsem strávila jednu noc na stráži před pokojem mých rodičů, abych je ochránila před tím, co jsem měla za skutečné ohrožení ze strany hlasů. Kvůli mému sebepoškozování byla většina ostrých předmětů v domě schovaná, takže jsem seděla před jejich pokojem, v ruce svírala plastovou vidličkou z nějaké piknikové sady a byla připravená bránit je zuby nehty. Asi takhle: „Bacha na na mně, vidíte, že jsem ozbrojená, ne?“ Logika.
Později, a to bylo užitečnější, jsem se snažila rozluštit poselství skryté za slovy. Když mne tedy hlasy varovaly, ať neopouštím dům, poděkovala jsem jim, že mne upozornily na to, jak ohrožená se cítím – kdybych si to totiž uvědomovala, mohla bych s tím něco udělat – a zároveň jsem ujistila je i sebe, že jsme v bezpečí a nemusíme se už ničeho bát. Stanovila jsem hlasům hranice a snažila se s nimi vycházet asertivně a přitom s respektem. Začal tak pomalý proces komunikace a spolupráce, při němž jsme se učili si nepřekážet a navzájem se podporovat.
Tak jsem si začala konečně uvědomovat, že každý hlas byl úzce spojený s některou mojí stránkou, a že každý z nich nesl nezvladatelné emoce, které jsem nikdy předtím nemohla zpracovat: vzpomínky na sexuální trauma a zneužití, hněv, stud, vinu, nízké sebevědomí. Hlasy nastoupily na tato bolavá místa a daly jim slova a asi největším objevem bylo zjištění, že ty nejvíce nepřátelské a nejagresivnější hlasy zastupovaly ta nejhlubší moje zranění a proto k nim bylo třeba přistupovat s největším soucitem a pozorností.
Tento poznatek mi umožnil konečně znovu zformovat mé otřesené já, jehož částečky představovaly jednotlivé hlasy, postupně vysadit veškerou medikaci a vrátit se k psychiatrii, ale tentokrát z druhé strany. Deset let po prvním setkání s hlasem jsem končila studium psychologie a získala nejprve bakalářský a o rok později magisterský titul a byla jsem vyhlášena nejlepší studentkou, což na bláznivou ženskou není tak zlé. Jeden z mých hlasů mi přitom napovídal při závěrečné zkoušce, což je technicky vzato asi podvádění.
Mám-li být upřímná, někdy mi pozornost hlasů docela vyhovovala. Jak řekl Oscar Wilde, horší než dostat se do řečí je, když se o vás nemluví. Také si tím procvičujete uši, protože slyšíte dva rozhovory najednou. Což se někdy hodí.
Pracovala jsem v oblasti duševního zdraví, hovořila na konferencích, publikovala odborné články a přispívala do publikací, a prosazovala a stále prosazuji následující koncepci: že podstatnou otázkou v psychiatrii by nemělo být to, co s vámi je, ale spíš to, co se vám stalo. A při tom jsem neustále poslouchala hlasy, s nimiž jsem se naučila žít v souladu a které na oplátku odrážely můj rostoucí soucit, přijetí a uznání sebe samé. Vybavuji si jeden velice silný zážitek, když jsem podporovala jinou mladou ženu, sužovanou hlasy, a poprvé mi naplno došlo, že sama už jsem na tom jinak a dokážu dokonce pomáhat někomu dalšímu.
Jsem nyní hrdou členkou Intervoice, řídícího orgánu International Hearing Voices Movement, iniciativy inspirované prací profesora Mariuse Rommeho a doktorky Sandry Eschlerové, jež považuje slyšení hlasů za strategii přežití, za zdravou reakci na obtížné životní situace, a ne za nenormální a rušivé symptomy schizofrenie, ale za komplexní, smysluplnou a pozoruhodnou zkušenost. Společně chceme budovat takovou společnost, která chápe a respektuje slyšení hlasů, podporuje potřeby těch, kdo hlasy slyší a uznává je jako plnoprávné občany. Taková společnost je nejen možná, ale už se tvoří. Abych parafrázovala Hugo Chaveze, jakmile společenská změna začne, nedá se zvrátit. Nemůžete pokořit člověka, který cítí hrdost. Nemůžete utiskovat ty, co se už nebojí.
Pro mne jsou úspěchy Hearing Voices Movement připomínkou, že empatie, družnost, spravedlnost a úcta nejsou jen slova; jde o přesvědčení a víru, a tato víra může změnit svět. Za posledních dvacet let rozšířilo naše hnutí svoji strukturu do 26 zemí a pěti světadílů. Společně zajišťujeme důstojnost, solidaritu a posílení jedinců s duševními potížemi, tvoříme nový jazyk a nadějnou praxi, která se odvíjí od neotřesitelné důvěry ve schopnosti každého jednotlivce.
Jak řekl Peter Levine, lidské zvíře je jedinečná bytost, obdařená instinktivní léčivou silou a také inteligencí, s níž dokáže tuto vnitřní sílu využít. Z tohoto hlediska neznám větší poctu či výsadu, než usnadňovat léčivý proces jiné osoby, přinášet svědectví, nabízet pomoc, sdílet těžkosti trpících a udržovat naději v jejich zotavení. A navíc, ani nejtěžší traumata, která nás kdy postihla, nás dnes už nenutí utvářet naše životy navěky k jejich obrazu. Jsme jedineční. Jsme nenahraditelní. To, co máme v sobě, nemůže být nikdy kolonizováno, pokřiveno či zcizeno. To světlo nikdy nezhasne.
Jak mi kdysi řekl jeden báječný lékař: „Mne nezajímá, co vám o vás řekli jiní lidé. Mne zajímáte vy.“