Mrzí mne jenom, že jsem včera nebyl důslednější při verbalizaci svého úžasu nad tím, že po mně její úředníci chtějí znovu práci, kterou jsem již jednou zdárně vykonal. Zdůvodňují to tím, že nemají přístup k údajům z databáze ČSSZ. No a co? Jak jsem si později uvědomil, požadované údaje, týkající se mého profesního zařazení, jsem skutečně poskytl PSSZ. Pokud je pražská správa předala ČSSZ a nenechala si ani kopii, není to už otázka komunikace mezi správami, ale obyčejného byrokratického šlendriánu, který pak odnášíme (a odmakáme) my – klienti.
A jestli si někdo myslí, že tu dělám z komára velblouda, ať si sám zkusí (se všemi těmi oficiálně k tomu určenými pomocníky) dát v manické fázi psychotické ataky dohromady všechna požadovaná data, nacpat je do jednoho (obvykle ne zcela vyhovujícího) formuláře a nezešílet z toho. Zachová-li si při tom od celého procesu odstup a neuroní silnějšího slova, sám před ním smeknu svou šaškovskou čapku. Nojo: přišít musím si na ni další kňoflyk, za splněný úkol. Krucinál. (Já a jehla, brejle a niť k tomu!)
Nakonec byl to docela pěkný výlet, i když v sobotu začal jsem trochu somatizovat. Nechtělo se mi do té konfrontace ve vlaku. Leč jednou jsem se k ní rozhodl… a ve vlaku se pak třikrát zapřel. Průvodčí mi byla sympatická a nechtěl jsem nás oba zbytečně přivádět do rozpaků. Zřejmě si moji řeč těla (dělal jsem mrtvého, leč uvolněného brouka) vyložila tak, jak jsem si přál, a nechala mne na pokoji. Totiž ve vlaku. I bez platné jízdenky. Takže jsem do Prahy dojel nepřerušovaně a v jednom tahu.
Svoji osobní jízdenku použiju až dnes cestou do Oustí. To už ale bude spíš taškařice, protože svěřil jsem naše patálie pražským příbuzným a nechal si od nich vnutit hned tři tisícovky. Dvě předal jsem Kačence, ať s nimi naloží, jak myslí a umí. Tu zbylou teď musím nějak prohýřit, takže do Oustí „načerno“ nepojedu. To by mne hamba fackovala. Stovku už nechal jsem včera v Praze. Vlastně dvě (tu první, co potměšile ušetřil jsem na jízdném, nepočítám.)
Padla na jeden luxusní koláček a dobrovolné vstupné. Když mám, tak dám. A dodnes se trochu stydím za to, že jsem loni na blokádu nelegální těžby dřeva na Šumavě nejel. Má omluva zní: zdravotní důvody, ale sám před sebou vím, že to byla opět alibistická somatizace, protože ani do role nezaujatého pozorovatele jsem si tenkrát ve svém „psychickém“ rozpoložení netroufal se kloudně položit. I zůstal jsem doma pod duchnou a držel zbaběle palce všem zúčastněným. Jakou výmluvu mají ostatní, kteří se loni zdrželi blokování, je čistě jejich osobní věc. Do toho nešťourám. Dík za ty, kdo do toho (za nás i pro nás) šli.
Jen jsem si na včerejším promítání dokumentu ze Ztraceného troufl alespoň na jednu (pro mne palčivou) otázku, za kterou hned třikrát jsem se omluvil. Z odpovědi mi vyplynulo, že domoci se v tomto státě alespoň práva, když už ne spravedlnosti, je snaha na dlouhé lokte a pro silné nátury. Jako prostředek ochrany kohokoli a čehokoli však v krátkodobém horizontu marná a zbytečná. Člověk při ní musí hledět dál, než na svůj momentální záměr. A nezoufat si při tom. Protože státní aparát, který jsme si tu pro sebe stvořili, už pro nás neekonomisty (kéž je nás stále víc) kdovíjak ochotně nepracuje.
P.S. Podle nového (dosud nepředloženého) návrhu zákona o NP Šumava je prý možno celý národní park nejen vytunelovat, ale i vybetonovat, neb jeho dikce je opačná, než běžná – smí se vše, co není výslovně zakázáno. Tak já bych se ještě přimlouval za jeden pozměňovací návrh: v případě betonování použít povinně asfalt. Je o něco měkčí a moc pěkně voní. A to je dnes ode mne všetko. (Chtěl jsem to celé napsat úplně jinak, víc deníkově a né tímhle debilním stylem. No nič. Snad příště. Aspoň že Pájovo rodina je v pohodě. I když v rozkladu. Tak dost. Jdu zavěsit. A potom s psíky.)
fota: Kino Světozor, Karlín, Žižkov