aneb Holotropní dýchání při léčení bipolární poruchy
Reflexe loňského setkání, které si za rámeček nedávám. I když jsem rád, že proběhlo. A bylo by mi milejší, kdyby následující text psal někdo jiný. Což už je u nás obnošená vesta. A ošlapané papuče. A… nic. Takže:
Rok 2017 byl pro Českou republiku významný mimo jiné tím, že se podařilo využít Seanovy přítomnosti na konferenci ITC, kde referoval o svých zkušenostech s využitím holotropního dýchání při léčbě bipolární poruchy, a
díky jedné organizaci, se kterou už léta nespolupracuji (protože právě jednorázová spolupráce s ní mne nakonec přivedla do krize, kvůli které jsem se pak ocitl poprvé v psychiatrické léčebně), a díky druhé organizaci, se kterou spolupracuji rád, i když ta spolupráce zatím jakoby nikam nevedla (a mějme na paměti, že obě ta souvětí jsou neúplná, nepřesná a zavádějící), se uskutečnila prakticky stejná přednáška pro méně majetné zájemce o jeho práci, převážně z řad zinvalidizovaných psychiatrických pacientů. Těch, co jim naše psychiatrie pomáhá udržovat si „přijatelnou kvalitu života“ alespoň tak dlouho, dokud je nedorazí vedlejšími účinky všech těch úžasných léků, bez kterých by to prý nešlo.
Díky třetí organizaci se z tohoto setkání podařilo pořídit i videozáznam, který je k vidění zde. A pro ty, kdo neradi koukají na videa, ale přece jen by chtěli vědět, o čem Sean v Praze mluvil, zkusím shrnout:
S manželkou Lygií Splendore se začal v roce 2007 zabývat vztahem duchovní krize a bipolární poruchy. Na základě osobní zkušenosti s hospitalizací v psychiatrické nemocnici, vlastní blahodárné krize a následné komunikace zhruba s tisícovkou lidí, kteří prodělali psychokrizi, avšak dostali psychiatrickou diagnózu, pojal podezření, že některé tzv. duševní poruchy ve skutečnosti žádnými poruchami nejsou. Když pak prostudoval práce psychiatrů Stanislava Grofa, Davida Lukoffa, Lorena Moshera, Johna Weira Perryho a (to v neposlední řadě) Davida R. Hawkinse, potvrdilo se mu, že jeho podezření je správné, a rozhodl se něco s tím udělat.
Natočil sérii videí, která byla prozatím přeložena do šesti jazyků (němčiny, rumunštiny, češtiny, portugalštiny, francouzštiny a španělštiny). Předkládá v nich témata jako bio-energetický systém člověka, duchovní krize, transpersonální psychologie a vývoj vědomí, přičemž ukazuje, jak se vztahují k bipolární poruše. Prostřednictvím kanálu na YouTube a stránek BipolarOrWakingUp začal komunikovat s potenciálními klienty. Na základě zkušeností s tradiční psychiatrií (farmakoterapií), peer podporou, meditací a holotropním dýcháním pro ně vypracoval léčebný program (na BaP zaměřený retreat – zhruba týdenní intenzivní vnitřní práce, podpořené krom jiného i holotropním dýcháním), který běží již pátým rokem a zdá se, že dává první výsledky.
I když si Sean klienty do svého programu pečlivě vybírá, ukazuje se, že zatímco někteří se takřka příkladně „uzdravují“, jiným se potíže vracejí, takže musejí být znovu hospitalizováni (prostě proto, že nic jiného se jak u nás, tak i ve světě, v sytému „péče o duševní zdraví“ většinou nenabízí). I ti, kteří se uzdravují, obvykle potřebují více než jeden retreat. Práce s klienty je extrémně náročná pro terapeuta, protože ten se setkává s těžkým emočním materiálem klienta a přebírá ho na sebe, což se projevuje fyzickou nevolností a nočními můrami. Pro některé klienty je navíc obtížné, prakticky nemožné prodýchat se až k základnímu traumatu, které je potřeba znovu prožít a zpracovat, aby se „duši“ ulevilo.
Tyto potíže se nedávno podařilo vyřešit zapojením tzv. surogáta (t.j. náhradníka/náhradnice – v tomto případě jde o dobrovolníka, který dýchá společně s klientem a většinu emoční zátěže převezme na sebe, aniž by byl jeho bio-energetický systém kontaminován uvolněnými „těžkými energiemi“). Tolik prozatím z Seanovy prezentace, protože
právě tento poměrně nový prvek v jeho terapeutické práci pro mne představuje velký otazník. Na jednu stranu dává naději i těm, kterým by samotné holotropní dýchání nijak neprospělo, na druhou stranu vyvolává pochybnosti o čistotě metody. Jednak proto, že dobrovolnice, která dosud v roli surogátorky působila, má ve své osobní historii zneužívání. (Což ji, na třetí stranu, pro tuto roli nejspíš předurčuje a těžko v tuto chvíli hodnotit, zda je to dobře nebo špatně. Ona sama tvrdí, že je to tak pro ni v pořádku.) Za druhé proto, že tento pomocný prvek mi připomíná podpůrné techniky či prvky, se kterými jsem se setkal při konstelacích v Jeseníku (a patří k nim i tzv. esence). Jejich použití v konstelaci sice umožní okamžitý průlom a uspokojivé vyřešení situace, ale konstelující se tak ve výsledku dostane o něco dál, než kam jeho momentální síly dosahují (do pole, ve kterém není schopen sám a bez další pomoci se udržet). Jako by vstoupil do zakázaného území, ze kterého je po čase tak jako tak vykázán. Pokud se pohybuje těsně za hranicí, probíhá návrat bez větších komplikací. Je-li však „posunut“ až příliš daleko, může mít při návratu na svoji „energetickou hladinu“ potíže. U mne se takové „překročení hranic“ projevovalo (naštěstí mírnými) manickými atakami, se kterými jsem si musel po každém návratu z konstelačního víkendu nějak poradit. Osud mi přál, takže jsem to pokaždé (s dopomocí i bez ní; někdy líp, někdy hůř) zvládl bez další nucené hospitalizace.
Vzhledem k tomu, že i v komunitě transpersonálně orientovaných terapeutů jsou vážné duševní potíže (diagnózy F) kontraindikací pro holotropní dýchání, může být práce Seana Blackwella (a jeho klientů) průlomová. Možná i proto provázela jeho první pražské vystoupení řada komplikací. Na konferenci dostal prostor teprve na přímluvu spolupořádající Evropské transpersonální asociace (EUROTAS), na stránkách konference jeho jméno chybělo (dostalo se na ně až letos) a jeho prezentace byla v programu inzerovaná jako workshop, takže dohledat místo jejího konání nebylo (alespoň pro mne) snadné. Popravdě – mé akutní manické atace to nikterak neprospívalo. Vlastně – jí ano. A výrazně. To už je ale jiná, osobnější (a ne kdovíjak radostná) písnička. Tu a tam ještě si ji (sobě a broukům) broukám.