Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Sobotní otálení

Z šetření Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie hl.m. Prahy vyplývá, že jsem se v tramvaji pokusil napadnout psa. Psaní mne přestává (už zase) bavit. Vitamín C podávaný ve vysokých dávkách prý léčí víc, než bychom se domnívali. Libeň (ještě) není Karlín, památka (zdá se) není památka a Rustonka (už teprve) není Rustonka. Kampaň za bezplatnou pomoc státním školám v USA, nezvládajícím naučit všechny své žáky kloudně číst a psát anglicky, odstartoval na TEDu americký (přes den) spisovatel, (v nočních hodinách) vydavatel a filantrop Dave Eggers. RS? (na tuto kombinaci písmen snad ani žádné české slovo nezačíná) Náměstí Republiky a Míru mají oproti jiným výhodu, že se nemusejí tak často přejmenovávat. Atmosféru pražského rodinného klubu Pohoda, kde tuto neděli proběhlo 1. setkání příznivců svobody v učení, jsem přijel nasát i já. Jádro mého pudla zůstává nadále neodhaleno. No a taky mi došlo, co asi mým úvodním informačním pelmelům chybí: něco jako ty Reisenauerovo kresby. 

Kreslit jsem nikdy se nenaučil. Na střední škole sice vybral jsem si z hudební a výtvarné výchovy tu druhou (obě nám nedovolili a zpívat přece umím, řekl jsem si), ale po šoku hned v úvodu prvního ročníku, kdy jsem porovnal výtvory své a svých spolužáků, jsem v ročníku druhém zbaběle unikl do spolužaččina projektu mozaika, který mi umožnil další výuce úspěšně se vyhýbat. (Přeci jen ještě doplním doporučenou hudbu: Karel Plíhal, Vzduchoprázdniny. Tentokrát bez odkazu, kdo chce, ať si ji pustí z čeho chce. A kdo nechce, ten ať si.. ne, ten ať si vysní něco jiného.

A vůbec, dejte mi všichni už pokoj. Já nejvíc.) Rozumu nikdy jsem dost nepobral. A jsem zřejmě nepoučitelný. Takže jsem v pátek po chvíli váhání pověřil synka kliknutím na „zakoupit vstupenku“. Přišel mi mail s přílohou. Zbývá už pouze vstupenku vytisknout a dorazit na jednodenní workshop Teal Scott, který se koná neznámo kde. A poštou poslat nějaké peníze synkovi na účet, neb na účtu mé ženy zeje právě teď hluboké mínus.

A proč to tu (zas další Daily Buggle) vytrubuju do světa? Protože cítím, že tentokrát bude to (mohlo by být) opět „kdo z koho“. Zvítězí konečně mé pravé já, či moje nezdolná, psychotická a narcistická egoštruktúra? Nezbývá nám, než nechat se poddat. Po 12. dubnu budeme (v tomto) moudřejší. Zatím víme jen to, že maniodepresivní vlnění, jež námi probíhá od pověstné přednášky Pablo Russella (2006 ), dosud vzdor všem našim snahám neutichlo. Pouze se pořád zmírňuje a stává se jakžtakž snesitelným pro nás i naše nejbližší okolí.

Reklama

Cesty do Prahy jsem využil i k „návštěvě na prd“, jak ji stručně a výstižně charakterizovala naše paní máti. Mínila tím, že ani si nesednu s nimi (ona a bratr) na oběd. Někdy příště. Tentokrát vzal jsem si houbového kubu i s dezertem s sebou a chvátal na schůzku s Kačenkou, které hned za čerstva jsem zas poreferoval. Asi tak: v otázce vlastnictví laptopu a tabletu dosáhli jsme snad mírného pokroku v mezích zákonů. Laptop je Tomáše a tablet maminky, i když Tomáš se domnívá, že spíš bude jeho a maminka ho může používat. Maminka se domnívá, že je spíše její, ale že by byl Tomáš smutný, kdyby ho neměl u sebe, a tak si ho sice vzala (asi tak na půl minuty), ale hned mu ho zase vrátila.

Provedli jsme pak ještě krátký praktický nácvik, kterak se na Tomášově laptopu dostat do maminčina (sám nevím: účtu, profilu? Prostě do té části plochy, která je určena výhradně pro ni; napíšu) prostředí, ale mám chuť napsat ohrádky. Napíšu na maminčinu (virtuální) louku. Bude to ale spíš dvorek. Chvilku jsme na něm skákali z chlívku do chlívku (z adresáře do adresáře), ale mluvil jsem o krabicích. Maminka je stále chtěla „rušit“. (Nechtěla, jen z nějakého důvodu používá právě tohle slovo. Celá fráze zní: „jak to zruším?“) Snažil jsem se jí vysvětlit, že (správným kliknutím) nic neruší, ale spíš opouští (přeskakuje z jedné do druhé) a v žádném případě ať nehází (prozatím) nic do koše. Jedině omylem. Protože mýlit se je lidské. A ovládat myš v jejím věku a rozpoložení docela fuška.

Našli jsme uložené díly seriálu Downton Abbey a přejmenovali (na ukázku) jeden ze dvou adresářů. Z Downton Abbey série 1 se tak stal DAS1. Chtělo by to sednout si s mamuškou k PC alespoň jednou (ale spíš dvakrát) týdně. Teoreticky by to šlo, kdyby nebyly naše rodinné vazby tak rozklížené a kdyby se mamuška třeba kamarádila víc s vnučkama. Jenomže tomu zas brání jiné věci. Ty hluboce (až do krvava) zakousnuté kdesi v našich útrobách. Bude to ještě na dlouho, si myslím. Konec referátu.

Od hlavního Wilsoňáku jsme se pak nějak promotali až k budově SUŠRT/VUŠRT (lépe snad SUŠTŘ/VOŠTŘ, náš milovaný autíku.. a v jakéže to ulici? U půjčovny, Jirko), kde probíhá pečlivě utajená výstava žákovských prací, na kterou v neděli ani se nesnažte dostat. Celý projekt (Pod dohledem) finančně podpořil jakýsi Romuald Páv. To je ten člověk, co někde v Praze prováděl reknonstrukci nějakého domu. Ještě si vzpomenout jakého a kde. A kdy jsem to viděl. Rozhodně před rokem 2009. Vybavuju si jenom to jméno. Třeba ho tu někdo bude znát, pan Páva..? (Kolik tak může být na světě Romualdů Pávů? Jeden z nich měl by mít prosperující zámečnickou dílnu, koukám.

Takže střih do prézentu, což je už hodina po půlnoci: Asi na 5. pokus se nahodil náš společný laptop, o kterém si Kačenka myslí, že je její, a na kterém máme hned troje pracovní prostředí a používáme jenom jedno – to původní, nazvané Tereza. Kačenku stále to mírně dráždí, protože „Jaká furt Tereza?“ Komůrky nazvané případněji Kačenka a Jirka však zůstávají (z vícero příčin) nadále neobývané. (Blbost, někdo či něco tam přece bydlí. Takže spíš nevyužívané? To už je lepší.) Tak jako tak, mohu začít surfovat sítí. Velké a staré PC je už několik let bez připojení a nejspíš to tak už zůstane, protože Janotah na domluvenou návštěvu nepřišel. Ani se pak už neozval. Stříbrné Lenovo jsem tedy odnesl k Ještěrům, ať mi je prověří. Ve čtvrtek měli volat, ale nevolali. V pátek mi řekli, že dají vědět v pondělí. Což bude dnes.

Spát šel jsem už kolem deváté, utahaný (především mentálně) jako to kotě. Probudil jsem se před půlnocí s bolestí hlavy, která mne, jak právě s údivem zjišťuji, během psaní přešla.)

A zpět ke klávesnici. Kdo by snad ode mne teď čekal něco jako reportáž z 1. celorepublikového setkání volnoučenářů, bude zklamán. Musí se spokojit s pouhým konstatováním, že k němu došlo, že jsem se zúčastnil, zanechal stopu a pádil na vlak. Volným krokem, protože času jsem dopřál si na to sdostatek. Na setkání, jež spočívalo v úvodním stručném (a dobrovolném) představení jeho účastníků a následné volné debatě, budu sám pro sebe teď ještě chvíli vzpomínat. Kdo chce vědět (a zažít víc), ať přijde příště.

Mohla by něco napsat Kačenka, ale ta nemá kdy. Nečekaně mne dostihla už na nádraží. Myslel jsem, že zdrží se déle. Alespoň do druhého kola vzájemného představení, určeného později příchozím. A tak jsme domů jeli tentokrát spolu. Švagrové, co ještě zvala nás v poslední chvíli na štrůdl, dali jsme s těžkým srdcem košem. Prozatím sbohem, Praho, protože ve čtvrtek v BIO OKO to zatím nevidím jistě, i když bych rád.

Jo, ještě něco. Cestou tramvají (od mamušky za Kačenkou) mnou někde za stanicí Strašnická pohnula emoce. Zhruba tam, co nové obchodní centrum navazuje na místní hřbitov. Jak zahýbá se pak dolů na Olšanské náměstí. Za hřbitovní zdí tam najdete takové ty domečky, co se mi o nich jednou zdálo. Takové zvláštní městečko tvoří. Městečko pro mrtvé, co mají odpočívat v pokoji. Jedno z mých oblíbených míst, kde je mi v Praze dobře. Cítím je (právě teď) v sobě.

Taky jsme se třeba ještě stihli s bratrem domluvit na pravděpodobné funkci dvou signalizačních světýlek (červené a zelené) na jeho laptopu. To červené ho stále znervózňuje, protože podle něj hlásí nějakou chybu. Došli jsme společně k závěru, že spíš hlásí dobíjení baterie ze sítě. Možná, že po dobití zezelená. Nevím, to už si musí brácha vysledovat sám. Při odpojení ze sítě rozhodně zhasne. Ale to už jsou takové prkotiny. Co s nimi tady, že? On si pak Tomáš najde zas něco jiného, kvůli čemu se nervovat. Je to už jeho styl a nemíní se ho jen tak beze všeho vzdát. Podobně jako já toho svého. Dobré ráno, čtenáři.

No dobře, ještě jednu věc, už ale fakt poslední: neodpustil jsem si (hned po příjezdu do Prahy, v nádražní hale) mírnou konfrontaci (dotaz) s represivní složkou této společnosti. V manických fázích psychotické ataky si někdy troufám víc, než bývá u mne obvyklé. A někdy i zdrávo.

Policisté byli slušní a zdvořilí, poučili mne, že jsem se (25.12.2013) dopustil hned několika přestupků, a že výzvy policisty („jménem zákona“) jsem povinen uposlechnout v každém případě a za všech okolností. Tedy i tehdy, když se sám domnívám, že okolnosti nebrání tomu, aby mi bylo sděleno, čemu a z jakých důvodů se mám podrobit. Protože to, zda okolnosti něčemu brání nebo nebrání, prý posuzuje a o tom rozhoduje na základě svého uvážení zasahující policista. V tom je ta finta. Jenže:

vzhledem k tomu, že do protokolu oba policisté lhali (prý mi toto vše na místě sdělili a pak teprve mne vyzvali k opuštění vozidla), domnívám se, že prostě jen překročili svoji pravomoc, a jsou si toho zatraceně dobře vědomi. Ty další nepravdy (odmítli, že by Vás „narazili“ na zábradlí, že by Vám někdo z nich uvedl, že můžete mluvit pouze na jejich vyzvání, že by Vám nepřiměřeně utáhli služební pouta) vrcholící prohlášením, že jsem byl předán „v nezraněném stavu“, už jen dokreslují charakter dvou prostých příslušníků pořádkových sil. Stejně, jako ten můj, který je (stále dost) pochybný. Tak dobré ráno ještě jednou. A všem.

Plesniví nám kuchyň (ská zeď). Pod linkou u okna. A tak to má být. Fota: K.B.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama