Nenapsal bys o tom článeček? Ptá se mne jedna aktivní kolegyně, která si o neexistujících slevách pro „seniory“ té nejpodřadnější kategorie nejen v dopravě, ale i na koupalištích, hradech a zámcích… a vlastně všude, kde se platí nějaké vstupné, dopisuje už skoro s kdekým. Ministryněmi počínaje a námi, invalidními důchodci bez portfeje a bez průkazek ZTP a ZTP/P konče.
Ne, nenapsal. Články psát neumím. Vždycky se při psaní zapomenu a podle toho to pak vypadá. Dovolím si jen tenhle blog. Ostatně, ani netuším, kolik je nás takových, výše zmíněných, celkem, a nevím ani, kdo by o tom měl mít přehled. Snad by to mohli vědět někde na úřadu, zastupujícím prý všechny zdravotně postižené. Jenže když jsem si s nimi psal naposled (o nutnosti prokazovat revizorům nárok na slevu v pražské MHD potvrzením o invaliditě, na základě kterého mi sice u přepážky vydají nějakou průkazku, ale které pak musím nosit stále při sobě pro případ kontroly, protože ta průkazka jako taková a sama o sobě prý můj nárok na slevu nedokládá), ukázalo se, že nevědí o nic víc, než já sám. Tolik vše, napsali mi na závěr naší e-mailové komunikace.
Ještěže máme ty e-maily a počítače a můžeme si tak občas procvičit prsty na klávesnici. Máme to zadarmo a svému tělesnému i duševnímu zdraví tím jistě prospíváme. Dopisovat si tak mohu i já opravdu s kdekým, obvykle ale marně a závěrečný pozdrav „Tolik vše“ je ještě to lepší, čeho se dá nadít. Někdy mi ani nikdo neodpoví. To třeba tehdy, když píšu některým našim lékařům. A to ani nepíšu těm, kteří mi svou péčí a starostlivostí pomohli se do toho důchodu třetího stupně dostat.
Pardon, tak to nebylo. Pomohli mi dostat se do plné invalidity, bez nároku na důchod. To bylo ještě v dobách malin a jahod nezralých. Jako invalida třetího stupně bez nároku na důchod jsem tenkrát spadal do kategorie osoba bez zdanitelných příjmů a byl jsem povinen odvádět do státní kasy zdravotní a sociální pojištění. O kterém někdo tvrdí, že je to pojištění, zatímco jiní se zase domnívají, že je to spíš jenom další daň, protože jistotu, krom té, že ji musíte platit, vám to žádnou nedává. Jinak, než jako plátce této daně, jsem ale pro systém prakticky neexistoval, protože na kategorii invalidní osoba bez nároku na důchod se ve výčtu všemožných (především finančních) úlev prostě nemyslelo.
Po nějaké době (tenkrát to byly nejméně tři měsíce, dnes to jde, myslím, i dříve) a novém přezkumu mého zdravotního stavu se podařilo zařadit mne do skupiny osob s nárokem na důchod (který mi pak ale nemohli vyměřit, protože můj poslední zaměstnavatel byl právě v likvidaci a správce jakési jeho podstaty k nedohledání, takže podklady pro konečný dopočet té částky, kterou se mi stát uvolil měsíčně vyplácet, ležely někde v zamčeném šupleti. Naštěstí ne úplně na dně a bývalá účetní té likvidované firmy byla náhodou tak trochu naše známá a měla ještě u sebe klíče. Nebýt této okolnosti… domýšlejte laskavě sami.)
Z neexistující kategorie jsem tak postoupil do zřejmě té nejpodřadnější existující (i když domácí mazlíčkové to někdy mají ještě horší, ale to zase nejsou občané tohoto státu), alespoň pokud jde o nárok na nějaké ty úlevy. Které ostatně dost lidí považuje za výhody. Jenže výhody jsou to jen tehdy, když je nepotřebujete. Přitom odlišit potřebné od nepotřebných by snad nemuselo být tak těžké, namlouvám si, jenomže v tom našem systému sociální podpory je, zdá se, dost věcí jinak, než by být mělo. Včetně striktního rozlišování nároků poživatelů starobních a invalidních důchodů.
Dodnes tvrdím, že „vyběhat“ si tenkrát ten důchod byla největší makačka a možná i největší klika v mém životě. Pokud mne paměť neklame (a myslím, že neklame), jezdil jsem tenkrát jako plně invalidní důchodce (mezitím moji prý již trvalou kondici přejmenovali na invaliditu třetího stupně) s českými drahami za poloviční jízdné a nemusel jsem si tu slevu kupovat. Pak se kdesi cosi změnilo, takže dnes už si tuhle slevu kupovat nemusím, pakliže o ni nestojím, ale mohu, pokud mi na ni zbývá (což nebývá pravidlem), i když za toto privilegium platím výrazně méně, než občan neinvalidní. Jinde než u českých drah mi ji ale nedají, takže se autobusům a vlakům soukromých dopravců pokud možno vyhýbám. A moje jakž takž zdravá a pracující manželka zas nevydělá tolik, aby si mohla na dráze dovolit IN50. Tak jezdí s IN25 a tiše mi závidí ty moje výhody. A protože se při tom všem pořád ještě máme rádi, jsme rádi i za to. Vždyť mohlo by být (a zdá se, že bude) i hůř.
Ty naše výhody české,
jsou přece hezké, tak hezké.
Docela nebesky, někdy jak z grotesky.
Vyznat se v tom je tak těžké.
(Ještěže máme tu Babiše,
on špatné zákony přepíše.)
P.S. Opravdu musí být všechno do posledního písmenka napsané v zákonech?