Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Tyhlety protesty

Zatímco veřejnost budou patrně více zajímat nadcházející procesy s panem Rathem & spol. v právě se rozbíhající kauze krabičky RATHLA v hodnotě sedmi miliónů korun českých, nám psychotikům jde o procesy jiné. O ty naše vnitřní, do kterých nám nepoučitelní psychiatři budou podle všeho ještě hodně dlouho a nepatřičně zasahovat. Už pro ten zájem veřejnosti o procesy jiné. (Nejlépe hrdelní.) Jenomže i v těch našich běží o milióny. I když se to na první pohled nezdá. Nezbývá nám, než osmělovat se, veřejně se ozývat a čekat, až naše volání začne docházet sluchu. Asi se ještě načekáme (než začnou ty naše „potíže růstu“ pálit i někoho vlivnějšího, než jsme my), ale tak už to na světě.. co? Chodí. A musí se s tím počítat. Takže pro začátek:

 

„..bez použití medikamentózní a elektrokonvulzivní terapie a bez zamčených dveří, ale s možností malovat, tančit, nechat se masírovat, meditovat a konverzovat, byli pacienti v akutní fázi psychózy schopni zažít smrt svého ega a objevit se na druhém břehu spokojenější než před propuknutím krize. Pacienti žili v Diabasis první tři měsíce, další tři měsíce žili v Domě na půli cesty a potom se vrátili do vnějšího světa s malými či žádnými relapsy psychózy. Diabasis tak potvrdilo výsledky experimentu R. D. Lainga v šedesátých letech v zařízení Kingsley Hall v Londýně,“ píše v článku Představuji: John Weir Perry a projekt Diabasis Andrea Scheansová. (Forum Junguianum – časopis České společnosti pro analytickou psychologii, 2007).

„Klíčovým okamžikem, ve kterém k inflaci nevědomí a identifikaci ega s archetypálními obsahy dochází, je stav paniky, do nějž jedinec na počátku procesu obnovy zpravidla upadá. … Stává se v něm vysoce sugestibilním a ztotožňuje se s jakýmkoli silným vlivem zevnitř nebo zvenku. Když mu společnost řekne: „Jste příliš odlišný, jste hrozba (pozn.: ono obligátní „ohrožujete sebe nebo své okolí“), jste nemocný..“, cítí se podle toho, tedy jako šílený, zasluhující potrestání, nebezpečný a nezvládnutelný. Jako zrcadlo totiž odráží to, co se od něj očekává,“ uvádí Jan Benda ve své práci Mystika a schizofrenie. Z osobní zkušenosti vím, že se to nuceně hospitalizovanému „bláznovi“ vůbec nemusí takhle (po lopatě) říkat (a obvykle ani neříká). Úplně stačí, že si to všichni okolo myslí (nebo jsou prostě jen vyděšení) a podle toho se chovají. S výjimkou samotných „bláznů“, kteří už (alespoň částečně) vědí „své“.

A nebyl to jenom projekt Diabasis (v USA pro politickou nevůli ukončený a přenesený – na soukromé bázi a mimo systém veřejného zdravotního pojištění – shodou okolností k nám do Čech). Jak jsem nedávno čirou náhodou (ale věřte na náhody) zjistil, na podobném principu fungoval např. projekt Soteria renomovaného psychiatra Lorena Moshera.

Reklama

Svoje postavení v čele americké psychiatrické obce pan Mosher ztratil paradoxně právě pro úspěšnost projektu, dokazujícího, že zvláště pro mladistvé „schizofreniky“ je zcela jednoznačně přínosnější nenásilná, vstřícná, empatická péče. Jen s minimálním (ne rutinním) využitím farmak (a nejlépe bez nich.) Antipsychotika totiž rozbíhající se proces vnitřní proměny spolehlivě zarazí a „pacienta“ násilně vrátí „na start“. Sice v tzv. „kompenzovaném stavu“ (obvykle už „nevyvádí“ nebo si alespoň netroufá), zato však s horšími vyhlídkami na úspěšné zvládnutí právě rozběhnutého „psychotripu“, který začal tak zostra. Svou osobní bitvu za změnu psychiatrického přístupu k psychotikům pan Mosher sice prohrál, před smrtí ale mohl ještě s úlevou a radostí konstatovat, že jeho práce nebyla marná a myšlenka přistupovat k nim jinak než s injekcí v ruce, se přece jen uchytila. I když prozatím ne v jeho domovině

Věřme spolu s ním, že ujme se časem i u nás, a že začneme se (v zájmu nás všech) zajímat i o jiné věci, než o všechny ty v záloze číhající (dosud nenalezené a neotevřené, otravné) a nepřetržitě rozptylující RATHLY. Tak zase zítra?