Abel (aha, už vím.. číst Maria Livia bych ještě měl, protože už ho z knihovny chtějí vrátit.. zkusil jsem to, ale moc to nejde.. hlavěnka pobolívá a nechce se jí do čtení.. chce se jí chrlit „myšlenky“ a spát a neusnout a vnímat při tom naše další společné „umírání“ – snad odumírání nějakých dalších neuronů, či starých spojů, nevím. Ani, zda vznikají nějaké nové. Moc přesvědčený o tom nejsem. (Předčasné zblbnutí – dementia praecox, říkalo se dřív schizofrenii.) Ale už to znám, nebojím se toho a přibližně tuším, o co asi jde. Jasno v tom ale ještě nemám. Snad se mi udělá, časem..?
Takže Abel (to je ten druhý matematik, co se zasloužil o řešení neřešitelné rovnice – t.j. rovnice pátého stupně) objevil zásadní neschopnost základní algebry (sčítání, odčítání, násobení, odmocňování – pozn. že by tam dělení nepatřilo?) podrobit si svět kvintických rovnic. (Vidíte to? „Podrobit si“, zase to naše levihemisférové, nadřazené uvažování. Dobýváme si a podrobujeme kdeco.. a dnes už (alespoň někteří) vidíme, kam tahle cesta, tohleto uvažování vede. A naši šerpové, kteří byli celou tu dobu s námi, jen pokyvují hlavami, ustupují stranou a tiše utrousí: „Však jste tak chtěli, sáhibe, bwana, massa, vážený bílý pane.“ No nic.) Důvěrně známé operace (ty naše přízemní kupecké počty) narazily na meze svých možností.
Musely přijít dva geniální mozky tehdejší doby, aby s tím něco udělaly. Pokud se s tím tedy mělo a dalo něco dělat. A ono se mělo a dalo. Tím druhým (matematickým mozkem) byl vedle již zmíněného Goloise severský matematik Niels Henrik Abel. A jeho osud nebyl o nic méně pohnutý a tragický. (Niels Henrik byl bázlivý a nejistý sám sebou, píše Livio.) Také Abel zemřel mladý, ve 26ti letech a zabila ho.. bída? Spíš nezájem a nepochopení společnosti. Svou práci však dokázal odvést. Horší už bylo to s formulací matematického důkazu. Tak, aby byla pochopitelná a přijatelná pro jeho současníky. (Takový Gauss třeba se podle všeho ani neobtěžoval Abelovu práci si přečíst.)
Podle Maria Livia nemá smysl zatěžovat čtenáře laika matematickým řešením Abelova důkazu sporem. Matematiky odkazuje na knihu Petera Pesica Abel´s Proof (Abelův důkaz). Důkaz sporem se provádí tak, že pravdivost nějakého výroku se prokáže důkazem nepravdivosti výroku opačného. Pro mne jako laika (a úředně uznaného magora) je v tuto chvíli důležité, že Abel (i Golois) na rozdíl od řady dalších úspěšně vyřešili matematický průnik do pátého rozměru.
Představíme-li si to graficky, tj. 2×2 jako čtverec, 2x2x2 jako krychli, 2x2x2x2 jako krychli v čase (to už se představuje docela blbě, ale všichni víme, že vědci určili čas jako čtvrtý rozměr naší skutečnosti, takže si prostě představme nějakou né moc rychle se pohybující krychli), pak 2x2x2x2x2 (zcuknuto zpátky do jednorozměrné matematiky = 32) je takovým proniknutím dvojky do páté dimenze. Je zcela logické, že tady už musí běžná logika selhávat, protože noříme se tu do zcela nepředstavitelného rozměru.. kamsi mimo naše běžné dimenze.
Někam, kam z lidských tvorů vstupují pouze mágové, mystici, vizionáři, šílenci (taky vědmy a čarodějnice).. a geniální hudebníci/ice a básníci/ířky. „Nejlepší Abelovy práce jsou vskutku lyrickými básněmi plnými impozantní krásy (…) pozvedávají se nad běžný život a prýští z duše více, než by dokázal kterýkoli básník v běžném smyslu toho slova.“ Napsal o Abelovi švédský matematik Gösta Mittag-Leffler (1846-1927). V životě jsem o něm neslyšel a počítám, že běžný čtenář právě tak. Stejně jako o Goloisovi či Abelovi.
A přitom nám (myslím našim myslím) tihle dva (nesporně geniální a zároveň i trochu šílení) mladíci se sebedestruktivními sklony otevřeli (nejen na poli matematiky) dveře do našeho tisíciletí. Teď ještě dokázat jimi projít.
No tak to vidíte. Píšu tu o dnešním vaření a vychází mi z toho něco úplně jiného. A ke včerejšku se už vůbec nedostanu. No dobře, tak jednou větou: sešlo se nás jen pár, bavili jsme se, a nějaký ten taneček odšlapali. Já celý jeden, totiž dva; někteří zvládli i víc. (Tak dvěma větami.) A ukácel totiž ukecal jsem i dva (zatím cizí) chlapy, co byli tam se svými ženami. Takže jsme dali dohromady i kroužek, tak jak má správně vypadat. (Čtvrtá věta. Jirko! Něco jsi nám slíbil!)
A jedna místní slečna mi řekla, že u nich na vesnici se na zábavě tančívá polka taky do kruhu, i když to si teda neumím představit. To bude nějaký pátý rozměr polky. Musel bych to vidět na vlastní oči. A v tom také je pro mne půvab mých „mánií“, které (a já vím, ale nemohu to nikomu a nijak dokázat, že především díky té alternativní léčbě) už zdaleka nejsou tak „manické“, jak bývaly kdysi. A já tak troufnu si bavit se (někdy) i s lidma, se kterýma jinak do řeči bych se nedal.
to naše zucchetto na talíři (omylem jsem je nahrál)
(A sliby se mají plnit!)
Takže s tím dnešním vařením vezmu to zkrátka: v podstatě stejná šlichta jako ta včerejší, jen přidal jsem k cibuli česnek, rajčata (stačila 3) tentokrát poctivě spařil, a cuketu nakrájenou pro změnu na nudličky přikořenil trochou kari (takovým jemnějším, máme jich od „kanadské tety“ asi patero; myslel jsem nejdřív, že je to kurkuma). To zelené na talíři je pouze pro oko, když už se s tím chci fotit. (No nechci, ale udělám to.) Jinak jsem trochu ozelenil sušeným medvědím česnekem. Příloha chleba.. a kůrky nechávám pejskům. Dokud si je ode mne berou, vím, že nejsem ještě úplně ztracený případ.
Dobrou chuť.
P.S. Tak jo, přiznám se. Místo ranní polévky v Šantánu (polévka nedošla.. nýbrž nepřišla) jsem vypil jednu celou velkou Plzeň. V podstatě na lačno. Počítal jsem s tou polévkou, ale jsem se halt přepočítal. Mikulášovy (náš první synek, ten starší, co vedl to včerejší hospání, bez něj to neumíme) moučníky zmiňovat nebudu, jsou nepopsatelné. A boží. Jeden bude asi z červené řepy. V biokvalitě. A ty chipsy od Vitasia (Tikka Masala a Sweet & Sour).. tak ty přiznávám taky. Mám na ně spadeno už od neděle. Tak jsem je Matýskovi dopřál (jen v malém množství) a s omáčkou bez sacharinu. Aspoň tak.
No a ten film jsem včera pochopitelně nestihl. To nešlo. Tak aspoň trajler jsem si pustil. Takže už vím, že je tchajvanský. Nebo tajvanský. Nebo thaiwanský. Nebo.. no prostě, logicky, Japonci by se s tím asi takhle nechlubili. A netočili. K tomu čas ještě nedozrál. Anebo dozrál a ještě jsme si nevšimli? Bože můj. (Čerte můj. Ty z pekla Lucifere. Máš kliku, tak s ní toč.)