kapitola IV. (nazvaná Zítra, v níž se mimo jiné dozvíme, že v Čechách se přemnožili divočáci, a že do Brdských lesů se co nevidět mají vrátit vlci. Lidem se to prý líbit nebude. Mně ano. Jsem také člověk, jenomže nebydlím u Brdských lesů. A nedomluvím se kloudně ani se psem.)
V Čechách se přemnožili divočáci. A jako by toho nebylo málo, do Brdských lesů se prý už brzy vrátí vlci, kteří se mohou volně pohybovat a množit v Německu. Dá-li se v tomto případě mluvit o návratu. Opětný výskyt, řekněme. Divočina na postupu. Máme se na co těšit. Jo, a jeden bývalý (do nedávna ještě) respektovaný genetik tvrdí, že takové hovado boží, jakým je člověk, nemohlo vzniknout jinak, než křížením opice s prasetem. Chytré prý není ani tak po opici, jako spíš po praseti. To je to avizované mimo jiné. Přeberme si to, jak umíme a chceme. Chceme-li dnes ještě vůbec něco přebírat. („Pobijte všechny, Bůh už si je přebere.“ Arnaud Amaury na otázku křižáků v Carcassone, jak poznají pravověrné od kacířů. Výsledek: 20 000 mrtvých.)
Ty čtyři homeopatické léky vhodné i pro léčbu schizofreniků jsem našel taky na netu. Jsou to: Anacardium (Ledvinovník), Aurum (Zlato), Lachesis (Had křovinář) a Stramonium (Durman). Osobně se vidím někde mezi Anacardiem a Aurem, ale tolik jsem to zas nezkoumal. V homeopatii už přílišné naděje nevkládám, v mém případě dokázala, co dokázala. Tímto (vědecky nedoloženým) sdělením uzavřeme tuto kapitolu, kterou jsme psali ještě dnes (vlastně včera), i když se jmenuje Zítra.
kapitola V. (bez názvu)
Hemingway kromě brokovnice, která se v jeho případě ukázala jako nejjistější, zkoušel nejprve sebevražedné dávky alkoholu a ještě další způsoby, jak sám sebe nenápadně sprovodit ze světa. V roce 1928, právě když dokončoval knihu Sbohem, armádo, se dozvěděl, že jeho (tou dobou již těžce nemocný) otec se střelil do hlavy dědečkovým revolverem z občanské války a zranění podlehl. Od té chvíle se prý Ernestův život začal rozpadat, jak dokládá i řada více než dvaceti nejroztodivnějších úrazů, které si mimoděk zpúsobil. V Paříži místo za splachovadlo zatáhl za řetízek od střešního okna a strhl je na sebe, což si vyžádalo devět stehů na hlavě. Následovaly další nehody. Při jedné proletěl čelním sklem džípu, a to ho málem skalpovalo. Tentokrát bylo stehů padesát sedm. O tři měsíce později nezvládl v Normandii motocykl, když se vyhýbal německé palbě. Nějakou dobu mu pak zvonilo v uších, viděl dvojmo, měl bolesti hlavy a potíže s pamětí i s řečí. Když se po válce vrátil na Kubu, nezvládl tentokrát automobil, dostal smyk a rozrazil si čelo o zpětné zrcátko. O pět let později pod vlivem alkoholu uklouzl na palubě své jachty a přivodil si otřes mozku. Jako by se nevědomky pokoušel napodobit zesnulého otce. („Zkusíme elektrošoky, on už si to mozek nějak přebere.“ Dobrotivý Arnaud Amaury v další své inkarnaci. Výsledek: Tisíce vděčných pacientů. Jen je dohledat. Připišme si k nim i Papá Hemingwaye.)
A když jsme v té Indii (čtenář zatím ne, my už ano.. a má to svůj důvod, jak se snad ještě ukáže v následujících kapitolách): jeden chlapec se tam nedávno rozpomněl na svůj minulý (násilně ukončený) život. Jako dospělý muž přistihl ve skladu s látkami zloděje, ten se vylekal a střelil ho do hlavy. (Zase ta hlava.) Podařilo se ověřit jméno onoho zabitého muže i okolnosti jeho smrti. Na čele a na zátylku (v místech kudy pronikla a vyšla střela) má chlapec temné skvrny. Rodiče zemřelého muže ho často navštěvují a jsou přesvědčeni, že jde o jejich znovuzrozeného syna. Hoch se přitom narodil ve stejný den, kdy k nešťastné události došlo. V Indii se zkrátka dějí zvláštní věci. A nejen v Indii.
Zpátky do Ameriky, ale už ne na Kubu: V roce 1960 pobodal americký spisovatel Norman Mailer v opilecké hádce svoji ženu a při soudním přelíčení pak zapřísahal soudce, aby ho neposílal do blázince, protože „..moje dílo by pak už navždy bylo vnímáno a posuzováno jako dílo choromyslného člověka.“
Hlava, hlava, a ještě jednou hlava. Prý sídlo mysli, choré i nechoré. Která je která, a jak je rozlišit? A je to opravdu nutné? V posledních letošních konstelacích jsem dostal roli Hlavy. Jednu chvíli se vše vyvíjelo slibně, ale pak mne můj majitel někde nechal (i se svým srdcem).. a bylo po legraci. Člověk tak snadno zapomíná, i na svoji hlavu. A pak se někdy diví.
Hlava patří na krk, to všichni víme. Často nám to ale nestačí, a tak si na něj věšíme ještě jiné věci. Šperky, ale třeba i amulety. Jeden takový jsem dostal pár let po převratu. Sám jsem si ho vybral, já blázínek. Měl posilovat můj (dlouho již slábnoucí) intelekt. A možná právě tenhle amulet mi splnil jedno z mých dávných, ošemetných přání – psát jako Hemingway. Mentálně vykastrovaný, musím dnes dodat. Asi to s amulety neumím.
kapitola VI. (Tak ještě o té Caroline, i když to sem nepatří)
Když ne já, tak jiní. Nebo jiné, to umějí s amulety. Tuhle historku líčí v knize Proč se lidé neléčí (neuzdravují) a jak mohou Caroline Myss(ová), aby ukázala, že zázraky se dějí i „obyčejným“ lidem. Obyčejný člověk je v tomto případě Caroline.
V Indii žije (vlastně žil, pokud se také rychle nepřevtělil) kromě již zmíněného znovuzrozeného obyčejného muže též svatý muž zvaný Satja Sáí Bába. Údajně dokázal zhmotňovat různé předměty jako posvátný popel nebo drahokamy. V sanskrtu se tomu říká vibhuti a znamená to prý „zjevení“nebo „síla“.
Jsme někde v devadesátých letech minulého století, Caroline právě pobývá ve Findhornu a má nějaké potíže s rovnováhou. (Zrovna jako já, když jsem krátce po převratu nastoupil na místo sekretáře u jednoho zahraničního podnikatele, chce se mi zajásat. Není ale proč. Svedl jsem to tenkrát na kyslíkovou kůru a šel jsem ji reklamovat. Chtěl jsem vrátit peníze, ale dali mi místo nich další kůru, spojenou s pobytem v pyramidě. Opustil jsem tedy místo sekretáře a závratě mne přešly.) Carolininy závratě se stupňují a ona si neví rady. Nakonec se začne večer před spaním modlit k Sáí Bábovi. Asi takhle:
„Potřebuji nějaké vibhuti, a to hned. Mám vážné potíže.“ Hned druhý den jí přijde poštou balíček od jejího známého z Kodaně, se kterým se už pět let neviděla. V balíčku je lahvička naplněná popelem a na nálepce stojí: „For Caroline Myss from Sathya Sai Baba.“ Co byste na to řekli? Odpověď na její modlitbu tedy musela být na cestě mnohem dřív, než ji Caroline vůbec vyslovila.
Po chvíli váhání Caroline odsype trochu popela a jako bývalá katolička si jím potře čelo. Její potíže s rovnováhou zmizí jak mávnutím čarovného proutku, aniž by musela opouštět findhornskou komunitu.. a od té doby nosí Caroline své vibhuti všude s sebou.
kapitola VII. (Závěrečná)
Jsme opět tady a teď, v roce 2013. Nastupující předseda Mezinárodní asociace psychiatrů, pan Dinesh Bhugra (ano, tušíme správně, původem Ind) žije už léta v trvalém partnerském vztahu s jiným mužem. Jde o prvního homosexuálního psychiatra na takto významné pozici. Pan Bhugra soudí, že jménem svých kolegů by se měl omluvit všem homosexuálům a také ženám za to, jak se k nim a k jejich problémům z psychiatrických pozic přistupovalo, a volá po změnách v psychiatrické péči.
S kým bude asi muset žít v trvalém svazku příští předsedkyně WPA, a co všechno se ještě bude muset stát, aby ji napadlo omluvit se při svém nástupu do funkce také všem mužům, včetně těch, kterým psychiatrie nechtěně pomohla do hrobu, Ernesta nevyjímaje? Stačilo by třeba: „Promiňte, mysleli jsme si, že léčíme, ale nevěděli jsme, co děláme.“ Než se tak stane, může mi téměř veškerá psychiatrie (protože ano, jsou i výjimky) políbit všechno nebo líc. Do té doby mi nezbývá než smiřovat se sám se sebou i se světem. Aby už konečně mohlo začít tiše a souvisleji hovořit i to, co prozatím málokdy pronikne mým vnitřním neklidem, ale co dlouho už tuším kdesi v sobě. Přijde snad po letech čas i na radost?