Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Žádost

Obracím se na vás jako na zřizovatele a akcionáře společnosti Nemocnice pardubického kraje, a.s., jejíž součástí je i Svitavská nemocnice.

Krajský úřad Pardubického kraje

Odbor zdravotnictví

Komenského nám. 125
532 11 Pardubice

 

Obracím se na vás jako na zřizovatele a akcionáře společnosti Nemocnice pardubického kraje, a.s., jejíž součástí je i Svitavská nemocnice.

Ve čtvrtek 9. ledna jsem byl proti své vůli v této nemocnici hospitalizován a znehybněn na lůžku uzavřeného psychiatrického oddělení, kde mi byla násilím injekčně podána silná psychofarmaka a následně ordinován perorálně haloperidol a abilify, aniž by cokoli z toho bylo nezbytně nutné. Na uzavřené oddělení jsem byl natlačen příslušníky policie ČR, asistujícími mému převozu rychlou záchrannou službou, kterou přivolal kdosi z choceňské polikliniky, kam jsem se dostavil v dopoledních hodinách na odběr sekretu z krku.

Při příjezdu do Svitav jsem sice byl v manické atace a také po prožitku obnoveného traumatu z dětství, ke kterému došlo nečekaně téhož dne právě při výše zmíněném vyšetření na ORL, ale tento prožitek odezněl již na klinice, ze které jsem po chvíli odešel, a jediný neklid ve mně vyvolávala představa pobytu na psychiatrickém oddělení, neboť jsem v životě absolvoval již dva nucené a silně traumatizující nedobrovolné pobyty v Psychiatrické nemocnici (dříve léčebně) Bohnice. Nebyl jsem agresivní, ani jsem svým chováním nikoho neohrožoval, což mohou potvrdit doprovázející příslušníci PČR, naopak jsem se sám cítil ohrožen ze strany zdravotníků (jak se vzápětí ukázalo, oprávněně).

Opakující se manické ataky zvládám od roku 2006, kdy jsem byl podruhé a naposledy hospitalizován, za pomoci příbuzných a přátel a s přispěním homeopatické léčby tak, že od té doby nebyla již žádná další ústavní hospitalizace nutná, i když právě tato léčba vynáší na povrch léta skrytá traumata. Podotýkám, že uvazován na lůžko (kurtován) jsem nebyl ani v průběhu této mé druhé (déle než měsíc trvající) hospitalizace pro akutní manickou ataku, nesporně akutnější než byla ta letošní.

Rutinně kurtován jsem byl pouze jednou, hned po příjmu při první hospitalizaci v roce 1998, kdy jsem nebyl agresivní, ani bezprostředně komukoli nebezpečný, jen hodně zmatený a dezorientovaný, protože jsem právě prožíval svoji první manickou ataku, ale tenkrát jsem v sobě nenašel vůli si na toto zbytečné omezení nikde stěžovat, neboť mi vinou nasazené „farmakoléčby“ ani nedošlo, jak hluboce traumatizující zkušenost jsem právě učinil.

V pondělí 13. ledna odpoledne jsem byl po pohovoru s psycholožkou a podepsání tzv. negativního reversu z oddělení ke své velké úlevě propuštěn.

Dále jsem byl nucen se soudem mi přidělenou opatrovnicí řešit zastavené soudní řízení, o jehož zahájení, právě tak jako o svém právu nechat se v tomto řízení zastupovat, ani o tom, že mi byla soudem přidělena opatrovnice, jsem nebyl v nemocnici informován.

Svoji reflexi pobytu na oddělení (viz přílohu) jsem sepsal a odeslal nemocnici e-mailem 16. ledna.

Z odpovědi podepsané náměstkem léčebné péče ve Svitavské nemocnici panem Pavlem Kunčákem vyplývá, že nemocnice si není resp. nechce být vědoma toho, jakým způsobem takový „standardní příjem na oddělení“ a následná vnucená „péče“ poškozuje pacienty, nehodlá v tomto směru přijmout jakákoli opatření a bude zřejmě v této nedobré praxi, kdy k omezování pohybu pacientů a k jejich medikaci dochází čistě ze svévole jedné lékařky, pokračovat.

Dovoluji si proto obrátit se na váš odbor s žádostí o důslednější přešetření a posouzení celého případu mého převozu a nedobrovolné hospitalizace, především chování a postupu lékařky, která mne na oddělení přijímala a která dle mého názoru nese největší podíl viny na tom, že můj zdravotní stav je nyní horší než před jí nařízenou zbytečnou a věřím, že i neoprávněnou intervencí. (Soud, pokud je mi známo, v této otázce dosud nerozhodl.)

Svoji roli při zhoršení mého stavu však zcela jistě sehrál i postup ZZS, která mne nejprve převážela do Pardubic, včetně „nezbytného“ policejního doprovodu, jakkoli chápu, že přivolaní policisté v tomto případě také jen „dělali svoji práci“. Nutno (a smutno) dodat, že ze všech zúčastněných složek patrně nejlépe.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama