Nevím, kolikrát už byl Karel Plíhal zresetován. A nevím, zda budu při tom, až se dožije svých sto deseti. Vím jenom, že jsem si teď chvíli nemohl vzpomenout na jeho křestní jméno. „Václav to není, Filip taky ne, zkusím to od začátku: Adam, Adolf..,“ přemílal jsem si v koupelně. Alzheimer na postupu? „Adalbert.. ten měl být před Adolfem, Albert.. a.. div jsem se neplácl do čela. „Karel…!“ (Do pekla zajel. Na bílým koni, čert ho tam honí.)
Když jsem si tuhle v Jeseníku dělal test na Alzheimera (tuším, že z časopisu Týden) začal jsem uprostřed odčítání najednou přičítat. Můj mozek dál vyvádí svoje psíkusy, paměť vypadává, kdykoli se jí zachce, a reset zatím nikdo nemačká. Dnes měl jsem zase sen (na tom není nic divného, ale vybavuje se mi už jen jeho závěr). Odehrával se v nějakém obchodním centru..
..nechal jsem se tam ostříhat a dostal nějakou knihu. Někdo mi pak sáhl prstem na čelo a.. (dál už to neumím popsat. Představte si, že jste pod vodou, ležíte těsně pod hladinou, takže voda vám oblévá pokožku a tvoří jakoby další vrstvu kůže, hledíte přímo před sebe, ale váš pohled hladinou nepronikne. A vtom se vám otevře dosud zavřené oko a hladina se v kruzích, jejichž střed je jakoby uprostřed čela, rozestoupí – zprůhlední. Stále jste pod hladinou, ale vidíte už skrz.)
Co všechno se v tom snu odehrávalo předtím, už nevím. Zapomínám čím dál rychleji. A předchozími odstavci jsem si vytvořil velice chatrný oslí můstek k tomu, o čem chci dneska psát. Život po životě. Je nebo není? Každý má tuhle otázku nějak vyřešenou. Třeba tak, že ji neřeší. Sváteční včerejšek (je neděle, 18. listopadu) jsme prožili v poklidu. Matýskovi jsem koupil v Lidlu YAMAHU YPT 220 („Co je z Lidlu, není k jídlu,“ říká se v Čechách), to je tak akorát nástroj pro něj. Hrával si kdysi na CASIO za privatizační peníze z vytunelovaného fondu Trend („Dívejte se naším směrem!“)
Přišlo nás tenkrát bratru na deset tisíc. Nemělo klávesy ale klávesky a Matýskovi to stačilo. Nahrál i několik neumělých skladeb (tak na 2 cédéčka). Máme je někde na kazetě. A jelikož Matýsek je náš druhý nejoblíbenější hudební skladatel (vždy po tom, kterého právě posloucháme), tu a tam si je pustíme, Když zrovna nikdo není doma. Pustili bychom si je i dnes, ale už dlouho jsme ty kazety neviděli. S historkou, jak jsme tu YAMAHU dovezli domů a zprovozňovali, tu nebudu unavovat. Prošli jsme si přitom téměř celým emočním spektrem. Na emoce je náš život bohatý.. rský.
(Jaroslav Dušek na Svobodě NaŽivo 2012)
Jo, a Kačenka nám to dovolila, jinak bychom si asi koupili brusle na led. A ty by pak celý rok zahálely někde ve skříni. Vyšly by ale levněji. No, už se stalo. YAMAHA leží v obýváku na žehlicím prkně. Tam, kde by stálo piáno, kdybychom nějaké měli. I když to by se tam asi nevešlo. Což byl poslední argument, který na Kačenku zabral, když jsme to spolu probírali. A kde jsem na to vlastně vzal? Když tady celý léto skuhrám, jak jsem bez peněz.
Vzhledem k tomu, že nevím, kdy a odkud na mne vybafnou České dráhy se svým požadavkem na uhrazení toho dluhu, který mezitím astronomicky narůstá o přičítané úroky z prodlení, odprodal jsem svoje podíly ve fondech. Peníze leží teď na sporokontu a čekají, zda změní majitele. Díky tomu se zas tolik nehroutím z představy dnů příštích. Když bude (a ono už je) zle, mám pro ty nádražní loupežníky něco naspořeno. Do hrobu bych si to stejně nevzal..
..na druhou stranu, období, kdy jsem docela vážně a přesvědčeně („seriálně“ jak říkával náš Ben) umíral snad každý sudý týden (přeháním), mám už za sebou. Poprvé jsem tím svým „odcházením“ vyděsil Kačenku málem k smrti. A byla hodná i statečná, protože neposlala mne rovnou někam, ani neběžela nikam pro pomoc, ale byla po celou dobu se mnou, jak jsem ji o to prosil.
Při tom svém prvním „umírání“ mne napadlo, že jsme si s Pacem vyměnili duše. Že ta jeho psí, sotva jsem vydechl naposledy, vstoupila do mne (čímž mne zachránil) a ta moje lidská zase do něj. Ale spíš to byla moje fantasmagorie. Žádný psychiatr u toho naštěstí nebyl, takže mi do záznamů nepřibyl další vroubek. Který je zároveň polehčující okolností. Protože čím více takových zapsaných vroubků máte, tím víc je vám pak společnost ochotna ulevit, když ji sám požádáte. Já už jich nasbíral dostatek a dalších mi netřeba.
I proto tu můžu takhle psát. Nemusím chodit do práce a nemusím nikoho (ani sebe) živit. Naopak. Stát (tedy všichni, kdo pracují a odvádějí poctivě – nebo alespoň částečně – daně) živí mne. Tak jako ostatní naše důchodce. Z toho, co cestou se nerozkrade. Živí mne mizerně, ale přece. Mizerně kvůli tomu rozkrádání, které už začíná spoustě lidí vadit. I začínají se lidé ozývat. A do toho my tady se životem po životě.
Je nebo není? Myslíme si, že je.. a na rozdíl od Karla Plíhala si přestavujeme, že až nám bude něco po sedmdesátce (protože to odešel ze světa náš děda), tak prostě natáhneme bačkory. A chtěli bychom to udělat doma a v klidu, bez všeho hospitalizačního tejrání, jako se to povedlo právě dědovi. Někdo nám pak ty bačkory sundá, to už je celkem jedno, kdo. Ale my bychom rádi, aby to byl někdo blízký.
Nejlépe někdo, kdo bude po dobu našeho umírání s námi a bude nás jím provázet. Úplně nejlépe předčítáním z nějaké knihy mrtvých. Máme (teda, myslíme si, že máme) pro ten případ doma hned tři a do své smrti je snad zase najdeme. Ale ono to může být klidně i jinak, protože naše plány a představy ne vždy se nám podaří uskutečnit. Když začali jsme blázniti natvrdo..
..starali jsme se hlavně o to, jak bude probíhat náš pohřeb a měli jsme různé představy a požadavky. Až nám nakonec došlo, že to už nebude naše párty, ale těch pozůstalých. A my že budeme rádi, když na ni alespoň pár lidí dorazí. Protože kdovíjaký lidský kredit a vazby jsme si tu za svého života nevybudovali. Takže jsme už jenom zvědaví, jak bude tenhle rozlúčkový mejdan probíhat a vypadat. A docela se nám ulevilo, protože jednu starost máme tím pádem z krku.
A jak tuhle otázku (je nebo není?) zodpověděl sám sobě nestor i enfant terrible moderní psychiatrie, slovutný C. G. Jung? V únoru roku 1994 vyšel si na procházku, uklouzl a zlomil si nohu. (Bylo mu tehdy 68 let.) V nemocnici dostal trojnásobnou plicní a srdeční trombózu (ještěže ty špitály máme) a prožil klinickou smrt. Jenomže přišel Bůh a zmáčkl reset a C. G. Jung pak označil tuhle příhodu za nejcennější zkušenost svého života, protože prý mu umožnila nahlédnout za závoj.
„Jediným problémem je zbavit se těla, docela se obnažit, stát se v prázdnotě světa zbavený vůle ega… Co se děje po smrti, je nepopsatelně nádherné a naše nejbujnější imaginace a pocity jsou naprosto neadekvátní, aby nám učinily byť jen přibližnou představu,“ zapsal si o tom. (Jiří Kuchař, Univerzální zkušenost, Regenerace listopad 2012)
Abychom nepropadli hned nemístnému optimismu, dodáme k tomu, že smrt podle nás přeje spíš připraveným. Ne pro každého musí být nádherným prožitkem. Náš nikoli nevýznamný psychiatr Cyril Höschl asi tohle Jungovo vyjádření nečetl. Jinak by přece nemohl napsat: „Sám jsem to naštěstí(!) dosud neprožil, ale mluvil jsem s několika lidmi, kteří mi to líčili.“ (Cyril Höschl, Život po životě, Reflex.cz) Proč potom ale pan profesor studoval psychiatrii, jestliže nestojí o nejcennější životní zkušenost svého světoznámého předchůdce? Nevíme. Víme jen, že na jedné ze svých žertovných portrétních fotografií se stylizoval do postavy Sigmunda Freuda, nikoli C. G. Junga.
O samotných prožitcích umírání (NDE) profesor Höschl píše: „Podle ateistických vědeckých představ jde o změněné stavy vědomí vyvolané hypoxií po zástavě srdce (to lze vyvolat i experimentálně), vlivem farmak (anestezie), senzorické deprivace (odstřižení od podnětů), hyperventilace (tak se vyvolávají změněné stavy vědomí při holotropním dýchání), drážděním angulárního závitu mozku, jenž je součástí temenního laloku a leží na horní hranici laloku spánkového, aj.“
Podle jeho mínění tyto prožitky nevypovídají nic o možnosti existence posmrtného života, neboť: „..když ztráta životních funkcí trvá déle, už nikdy nelze s vědomím (duší) zesnulého navázat jakýkoli kontakt, pomineme-li spiritistické seance, jejichž výsledky jsou zčásti podvody a zčásti psychopatologií zúčastněných.“ A že to tak dobře ví?
To, čeho jsme byli v březnu roku 2010 s manželkou svědky v zasedací síni Herefordské radnice (skupina místních občanů se tam schází každý čtvrtek a za přítomnosti několika senzibilních osob pořádá tzv. Spiritual healing – médiem zprostředkovaný kontakt s duchy zemřelých), tedy byl buď podvod nebo psychopatologie zúčastněných? Pan profesor Höschl ať si to klidně myslí dál. My už si (po našich vědecky nepodložených vlastních prožitcích a zkušenostech) zkoušíme myslet něco jiného.
S jistotou ale nic netvrdíme. I když to tak někdy vypadá.