Nechali jsme je trochu se vyspat (prstíky & spol.) a přemluvili alespoň ke stručnému záznamu. A tady je:
Přišel nám odkaz na Pájovo indický blog. O něm a k němu ale až jindy, protože tady se ještě moc neví, kdo je to Pája (náš spolužák ze střední školy), ani že odjel do Indie. Však ani my jsme to nevěděli. Tak teď už to víme. A je to náš soukromý kulturní šok i událost roku.
Ze zhlédnutých filmů (to není další kulturní, jen medikační vložka, protože čučením na filmy obvykle unikáme z reality a nahrazujeme tak opiáty) a bylo jich hodně, hodně, hodně.. těch filmů. Zmíníme tu jen Svítání Zuluů, které jsme si chtěli po letech zopakovat (vida, tak on to byl Peter O´ Toole, ten arogantní babrák, co poslal své hochy a muže na africká jatka); western Očistec (Purgatory – k němu nás dovedla náhle vzedmutá touha vidět zas nějaký příběh, odehrávající se na poušti; ukázalo se, že takovou potřebu mívají i jiní lidé – teda hlavně vidět tu poušť, alespoň ve filmu) a?
..jména těch dalších dvou pouštních filmů bychom museli dohledávat a naši zapisovači odmítají čekat (jeden byl snad kazašský? a druhý asi japonský, ale ten jsme moc nepochopili – byl o lásce a zabíjení a my ve stádiu bezmyšlenkovitého hltání obrazů – samé bambusové ptačí klece)
..no a pak jsme si dali od filmů anebo s filmy pohov, protože bylo třeba svěsit choceňskou výstavku a přenést ji do Mejta. Do háje! Pomohly nám s tím opět České dráhy, tentokrát pro změnu za peníze (29,- korun za zpáteční jízdenku náš omezený rozpočet ještě utáhne). Na nádraží z nás místní somrák vyloudil dvacku. Původně chtěl jenom 4 koruny, ale my měli (kromě „zašité“ dvoustofky) korunu a dvacetikorunu, tak jsme mu dali vybrat. A můžeme si to odfajfkovat v zápisníku (mít tak nějaký) – Vysoké Mýto dobytek. Totiž dobyto. Kdo by to řek? Zbývá nám Brandejs. Ten nad Orlicí.
Přišel (a přešel) i kulturní vrchol nastupujícího babího léta – výstava obrazů Hanky Voříškové s návazným nedělním divadlením (původně překlep, ale zalíbil se nám, hned jak jsme ho zblejskli). Ta představení byla celkem dvě. Jedno (to s hudebním doprovodem manželů Vedralových) jsme nestíhali. To druhé s vypravěčem Martinem Hakem a s jinou (M+M) dvojicí hudebníků, co zrouna se na místě sešli, už ano.
Fandové autíček na drátku si o víkednu odšlapali svoje místní Le Mans (potkali jsme je cestou na zámeckou vernisáž výstavy zas jiných fotografií – to kolega ze sboru a jeho dcera jsou takhle čiperní). Moc jsme se s nimi nezdrželi (s autíčky ani s fotografiemi), Hanka je přece jenom Hanka. A její výstavy jsou pokaždé událostí, při které snad každé srdce plesá. A když přidá se k tomu ještě pan(!) vypravěč, je z toho lék, který si musíme dávkovat s rozvahou, aby nás na místě nezabil. Páč my umíráme na etapy. Od plesu k plesu mé srdce se nese. Od žalu k žalu. Hoj!
Leč dosti plesání, dost bylo jednoho plesu.. před námi zas hudba-tanec a kdovíco ještě, protože dnešní podvečer (se) věnujeme oslavě začátku nového školního roku (prý 301 den do dalších prázdnin – nás se to netýká, my máme prázdniny prodloužené na další tři roky; jen čekáme na oficiální potvrzení)
.. a jedna videopecka na závěr (tu jsme si dali včera): film Bojovníci duhy (Warriors of the Rainbow, Seedig Bale, Part 2), srovnatelný (a víc než to) s The Mission Rolanda Joffého. Teď ještě tu první část. O tom, jak Japonci přinesli divochům civilizaci. A co na to divoši. Měli z toho radost? (Hádejte. Můžete třikrát.)
Jo, a poslátali jsme loňskou Oslovinu a jednu kopii věnovali místní knihovně. Vypadá teď nějak takhle:
Oslovina
Jsem taky osel / Každé ráno
zkouším se otřepat / Zač-
nou-li padat dukátky
To bych pak měl / už
vystaráno / A naspořeno
na svátky
Jenomže ať se jak chci / třesu
nesvedu ani tvarůžky
Zato se často budím (v děsu,
že upomínky, výhrůžky
a sem tam pilné re(t)komando,
že prý jsme zase pozadu
se splátkou první, druhou, třetí..;
že komando nám střechou vletí
(přepadové) až do ložnice, vymlátit
z nás ty fufníky – kdo neví, fufníky
jsou mince, ty drobné drobné,
nejdrobnější, co do kasičky po mamince
sype si člověk v naději, že odkáže je
jednou dětem. I když by někdy raději…
– a nechme toho, Krista noho!)
Zato se často budím / (zvoní
mi v uších vnitřní budíček)
a pak – střapatý osel bosý –
divím se, co zas posel nosí,
a z nervů mám jen uzlíček.
Kéž nebyl bych tak velký osel
(kéž nebyl bych své pole osel,
včas zalezl si do rákosí)
a stal se ze mne… oslíček? (květen 2011-srpen 2012)
P.S. A naši pejskové? Majda má za sebou svůj první výval v lejnu a Paco se v sobotu (nebo už v pátek?) začichal, zamiloval a zaběhl. Naštěstí jenom na chvíli. A jak vlastně vzniklo slovo somrák? A proč se plus píše jako křížek? A krát jak x anebo .? A dej už s tím pokoj, Matýsku. A pojď se radši nasnídat. Slyším, že kručí ti v bříšku.. (a přestaň se dojímat sám sebou, debile! Ne, Matýsku, neboj, to nebylo na tebe.)