Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Žijeme

v převratné době. Mění se naše vnímání sebe i světa, naše hodnotové žebříčky, naše prostředí.. i my sami. Někdy tak prudce, až máme dojem, že je vše vzhůru nohama. Po hlavě ale moc dobře chodit se nedá. Vrhat ano.

A tak jsem se vrhl do kampaně za prezidentskou kandidaturu paní Taťány Fischerové. Ještě před několika týdny jsem žil v domnění, že se mne tahle šaškárna (prezidentské volby jako takové) netýká. Nevěděl jsem, že se tahle paní rozhodla kandidovat.

Nějak se to ku mně přes léto nedoneslo. (A taky jsem měl jiné starosti. Mírně vystresovaný dosud zcela nepochopeným počínáním úředníků ČSSZ – tím pádem i v prohlubujícím se psychotickém procesu – „pracoval“ jsem na vlastním zdravotním přezkumu. Dopadl „dobře“. Oproti původnímu plánu jsem stále uznávaným invalidou. Na další tři roky.)

Léto bez důchodu i bez platu jsme přežili (manželka byla v té době bez práce; jako každý učitel, kterého vezmou na roční zástup za mateřskou dovolenou – rok mívá v takovém případě obvykle 10 měsíců). A jak se říká – co Tě nezabije, to Tě posílí. Kotě. Takže jsme zas o něco silnější a zadluženější, než před prázdninami.

Reklama

A nebýt Facebooku, nevím o kandidatuře paní Fischerové dodnes. Takže hlásím prvních deset podpisů za e(R)go z Chocně. Do seznamu, který je zatím silně (de)motivující. Zdá se, že je nás asi pět aktivistů a výsledky máme chabé. Prý máme více spolupracovat s Českými drahami. (S těmi, co chtějí po mně ty peníze za zdržení vlaku. Který jsem nezdržoval já, nýbrž průvodčí. Prý oprávněně. Co s tím nadělám, jednou už pravomocně odsouzený? Předpis je předpis.)

A včera jsem nevyužil šanci oslovit početnější publikum možných sympatizantů. Odsípal a odkašlal jsem si (velice přibližně) svůj basový part na slavnostním koncertě našeho hasičského sboru a tajně ulovil jediný podpis na petici. Tomu sboru říkám hasičský, abych tu nekompromitoval jeho členy. Strpěli mne mezi sebou bosého a s korálky kol krku a starali se hlavně o to, jestli mi není zima.

Nebyla. Své lakýrky jsem odložil už o prázdninách (cestou na divadelní představení) do odpatkového (vážně jsem napsal odpatkového) koše v brandejské údolině (odešla levá, ale co se samotnou pravou?) a nové si zatím nepořizuji. V tuto chvíli nemám zač, ani proč. Bretonské (a jiné) tance dají se odšlapat i v jiných (polo)botkách. Co ještě drží pohromadě.

Ty petice se prý šíří víc, než si myslíme, a další vlna lidového hnutí se zvedá. Nevěřím, že bude tak vysoká, aby překonala požadovanou hranici 50 000 podpisů. A přece se k ní přidávám. Jsem blázen a rád někdy dělám tyhlety (na první pohled) marné věci.

I proto, že člověk tak lépe pozná smýšlení jiných lidí. Někdy je dost překvapivé. Do konce října máme čas na sbírání a pak si dáme se svým aktivismem zasloužený šlofíček. Vláda do konce roku přijme nějakou neslanou nemastnou koncepci péče o duševně postižené, kterou bude vydávat za reformu,

utratí se několik dalších miliard, dál se budou veřejně hlásat nepravdy a polopravdy a bokem špitat skutečnost.. a my se budeme (díky panu Nešpůrkovi a věřme, že v klidu a pokoji) věnovat studiu a šíření (dosud nepříliš známého) staronového evangelia všech schizoafektivně porouchaných.

(Jejich počet v naší civilizaci prý raketově narůstá. Někteří stanou se schizoafektivními rovnou, jiní po dlouhodobějším užívání antidepresiv. To vám dnes klidně sdělí i váš ošetřující psychiatr, když na tohle téma zavedete řeč.

I proto se tento týden (ve středu) slavil před Ministerstvem zdravotnictví Den duševního „zdraví“. A že bylo co slavit. A jak se tak dívám kolem sebe, tak ještě dlouho bude.) Konec závorky i dnešního blogu.