Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Chráněno: Žít nemoc?

Stručný obsah příspěvku zde není uveden, protože je tento příspěvek chráněn heslem.

Místo psaní jsem totiž (ve čtyři hodiny ráno) zkusil (svým stále zastřeným hlasem) nahrát jednu starou (a neveselou) písničku, která mi právě začala vyhřezávat z útrob. Nahrávka teda, to řeknu tu rovnou, tragická. Logicky dostavil se hned smutek. A přešla mne (právě teď, kolem páté, kdy se tu běžně už jezdí do práce) i chuť do psaní. Půjdu si tedy lehnout a pokračovat budu hned, jak jen to půjde. Prozatím dobrou. Noc.

(Nahrávku zveřejňovat nebudu, proč vědomě šířit smutek po světě? Je ho tu dost i bez toho. Po krátkém odpočinku na lůžku se zvednu ke cvičení (cca 20 min) a pokračuji relaxací s hudbou, už zase na matraci. Zasvěcené čtenářstvo ví, že postel už léta nemáme. Při našem kočovném způsobu života je to tak lepší.)

Reklama

A máš mne tu zas, milé čtenářstvo, které ještě neomrzelo sledovat naše lopocení na tomto blogu. Svěžího a v plné síle, s tváří pomačkanou a očima ještě nerozlepenýma. To jak se nemohu dočkat své ranní dávky „drogy“. Svého psaní. Už abych to ze sebe vysypal. Našeho času je kolem osmé. Takže mám zhruba hodinku.

Žít nemoc? Raději (a to mi nevěřte) žil bych Brno. Protože to neměl bych říkat, ani psát. I když bylo by to určitě vtipnější a pro více lidů přijatelnější. Vždyť mohu být rád (a jsem), že se mi dostalo té milosti, té výsady, dovolit sobě to, co mnozí si zatím ještě nedovolí. Co je jim zakazováno a od čeho jsou laskavými svými opatrovníky tak důrazně a přesvědčivě zrazováni. Za co jsou často trestáni (nebo snad odměňováni?) prý blahodárnou směsí syntetických drog nevalné chuti a pochybných účinků. A mnozí nevidí jinou možnost a trestají/odměňují (a ničí) se tak sami. Prý jim to v něčem pomáhá. Žít plnohodnotný život. Říkají. Nic proti tomu.

(Ale moment. Já sám se snad netrestám a neničím? Jistěže ano, volím jen jinou, skrytější a rafinovanější formu sebetrýznění. Snad se už rýsuje možnost, jak s tím přestat. Mohu-li věřit tomu, co viděl jsem v posledních konstelacích. A sám sobě. No, zatím si teda jenom přepisuju mantry z jednoho takového videa. Protože komu jinému? Včera jsem je objevil na Trubce. Od roku 2012 tam visí. A dnes ráno jsem podle něj poprvé zkusil cvičit. Takže jsem dva roky ve skluzu. To není tak zlé. Ve větším skluzu je moje mysl a tělo. To je ta smutnější část reality. Se kterou snad nějak se vyrovnám.)

Píšu cvičit, ale má to být vlastně modlitba. Protože pravá modlitba (jak tvrdí někteří) není prosba, ale oslava. Oslava Boží přítomnosti. Jak mohou ji oslavovat ti, kteří ji právě necítí? Mohou to alespoň zkusit. A věřit, že to třeba pomůže. Jim i světu. Ve kterém..

..své doporučené dávky psychiatrických drog dostával patrně i Robin Williams během hospitalizace, ze které byl propuštěn (jistěže v dobrém stavu, jak ústavní psychiatři s oblibou tvrdí), aby se pár týdnů na to uškrtil opaskem. (Pominu teď skutečnost, že jeden z paranoidnějších amerických blogerů – hm, tak už vícero blogerů, koukám – spekuluje v této souvislosti o vraždě, maskované sexuální deviací tak, aby bylo pro rodinu pohodlnější přijmout verzi sebevražda. A srovnává tento případ s jinou podezřele podobnou smrtí dalšího známého hollywoodského herce, jehož agent rovněž hovoří o vraždě.

Hollywood prý má svoje metody, jak se postarat o ty, kdo by se chtěli vzpírat zavedenému systému. Nechci těmto spekulacím přikládat větší váhu, než mají, ale už to, že se takové myšlenky o skutečnosti rodí v nejedné hlavě, svědčí o stavu naší společnosti lépe, než samotná skutečnost, kterou si obvykle můžeme pouze domýšlet. Kdo jsou v ní tzv. autority? Ti, kterým se už nedá věřit ani jejich nos v něčí prdeli?pozn.)

Faktem prý je, že nedávno zabitý herec (ať už se zabil sám nešťastnou náhodou, úmyslně, či byl zabit, na tom teď vážně nesejde) byl už delší dobu vyčerpaný a přepracovaný. K práci, do které se mu nechtělo, ho prý nutila jeho nedobrá finanční situace, závazky vůči druhým, a nejspíš i něco jiného, s čím nevěděl si tak úplně rady. (Pracovně říká se tomu, myslím, ego. A umí to být pěkná mrcha.) Rozhodl se tedy pro léčbu v odborném zařízení a výsledek známe. Je diametrálně odlišný od toho, jaký se nám předkládá například ve filmu Shrink (Cvokař), kde si Robin W. zahrál patrně velkou část sebe sama. Jenomže to byl film. Ukázkový příklad toho, jak by si někdo přál, aby to v našem světě chodilo. A možná by jednou i mohlo. Skutečnost zatím, jak vidíme mimo filmové plátno, vypadá a dopadá jinak.

Věřme, že Williamsův pobyt v léčebně se bude vyšetřovat, jak požaduje zainteresovanější část americké veřejnosti, a že se dozvíme i to, jakou kombinaci chemických látek měl v průběhu léčby užívat. Tak o tom jsem původně ale vůbec psát nechtěl. Myslel jsem, že udržím to ještě nějakou dobu v sobě. A neudržel. No, Bóže.

Kolika dalším lidem bude ještě mainstreamová psychiatrie muset pomoci do hrobu, aby se konečně probrala i mlčící (protože nevidící a neslyšící?) většina? Ulpívající na té své (výchovou a vzděláním nenápadně jí podsunuté) takzvané přiměřené kvalitě života. Kdo (z těch známějších, o kterých se pak v médiích alespoň píše a hovoří) je další na řadě? Hodiny (nám všem) nepřestávají tikat. Jen mne to už tolik neděsí. Smiřuji se s tím a učím se trpělivosti. Bude jí potřeba.

I když pomyšlení na to, jak jsme jako celek připraveni na probíhající transformaci lidského vědomí, příliš neuklidní. A dá se to říct jedním slovem: mizerně. Nebudu to teď rozvádět. A vrátím se do svého „reálu“: včera jsem byl šteklivý. To je ta fáze pokračujícího procesu, ve které se ve mně uvolňuje léta potlačovaný hněv. (Mého démona to asi stále ještě sytí a tak se snaží mne v tom povzbuzovat. A pořád ještě mu to vychází.)

Tentokrát projevilo se to hlavně tím, že ryl jsem na dálku trochu do Kačenky. A pak jsem ji poněkud odbyl, když mne rušila při práci. A co jsem to dělal tak neodkladného? Ále to chtěl jsem si ještě chvíli nechávat pro sebe, než (a jestli) bude to dodělané. I když už je to částečně venku. Prostě jsem zrovna měl něco (pro mne důležitého a radostného) rozdělaného a ona mne z toho vytrhla a chtěla si cosi vysvětlovat po telefonu. Co měl jsem už za vyřešené. Tak jsem byl trochu ostřejší, no. Ne zas tak, aby to oplakala.

A udeřila devátá, tak já se jdu věnovat psichtům. Mé bříško dnes počká. Své minerály dostalo už v noci, teď ještě kapky. Pak procházka.. a na poštu měl bych, zase mi nedoručili SIPO. A do Šantánu, včera jsem se tam na ničem nedomluvil. Jen něco pojedl a popil. Tož tak, věšet (tenhle blog) budu až odpoledne. Nestojí za moc, i když při prvním čtení ještě zkusil jsem ho trochu vylepšit. A mám pocit, že se to i (v rámci možností) povedlo. Tak ať tedy visí. (A zrovna jsem si vzpomněl, čím jsem chtěl dneska začít. To je k zlosti. Nebo k zamyšlení? No nic, mažu. Padám. Jdu.)

Je krátce po poledni, dopisuju blog. Domluvil jsem se jinde a s někým jiným (telefonicky), takže do Šantánu nutně nemusím. Včera jsem dlouho váhal, co si tam dát k pití. Můj Poštívač mne přemluvil k pepper vodce s cherry rajčátkem v shooteru, přestože chtěl jsem si dát vanilkovou. Přežil jsem to, ale příště už bych snad mohl poslechnout sebe. Bříško je stále příjemně prázdné, nejspíš přišel čas čištění.

Zkusil jsem včera v kině (na „hlasu rebelky“) schroupat celou banánovou BIG CORNY a skončil jsem v polovině. Zbytek šel do koše. Smrdí to, hnusný je to, tělo reaguje okamžitě a jednoznačně: FUJ! Akorát člověk o půl dne dřív v samoobsluze, sháněje pro sebe něco jedlého, stále ještě zapomíná, co může požít bez citelných následků. I musí si to pak ověřit.

Přišel jsem na to o něco výš, a píšu to až sem: že asi přejdu z projektu Tvář na projekt Hlas. Na něm se totiž pozná nejvíc. Jeden známý francouzský herec, co léčil se s ním u doktora Tomatise, a zatím asi ještě ho nenapadlo škrtit se opaskem (zato však pije prý jak duha), by mohl vyprávět. Na začátku léčby prý kuňkal jako žabka. Sebedůvěru takřka na nule. Ale chtěl studovat herectví. Takže místo uvidíme začnu psát uslyšíme? Uvidíme.

pozn.: „nos v něčí prdeli“ byl původně tradiční „nos mezi očima“, ale zdálo se mi to plytké, tak jsem to opravil..

..a propána! Já jsem nechal Majdu zavřenou od snídaně v koupelně. Jo, chybička se vloudí. Jdu to napravit.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama