V roce 1971 si Zoë Neillová vzala za muže farmáře (od té doby nosí jméno Redheadová, případně Readhadová – alespoň v některých knihách přeložených do češtiny) a pořídili si farmu poblíž Summerhillu, internátní školy, ve které řediteloval její otec, A.S. Neill, autor stejnojmenné knihy.
A.S. Neill připouští, že v koutku duše si přál, aby Zoë pokračovala v jeho práci, stala se učitelkou a ujala se vedení Summerhillu po něm. Zoë ale už jako malá dávala přednost koním a nezdálo se, že by měla převzít otěže nejsvobodnějšího vzdělávacího projektu v Anglii a možná i na celém světě.
Ostatně, její otec neviděl budoucnost školy právě optimisticky a v prostředí mírného socialismu tehdejší Británie předpokládal její brzký zánik. Obával se, že zvyšující se daně neumožní rodičům posílat děti do internátních škol. A o průkopnictví internátních škol pro bohaté si nedělal iluze.
Svou dceru vychovával ve stejném duchu, v jakém vedl Summerhill. Pro Zoë to i tak bylo těžké: když žila s rodiči v jejich domku, nepatřila do dětského kolektivu v hlavní budově. A když ji rodiče přestěhovali tam, měla zas pocit, že nemá žádný domov. Navíc jí ostatní děti záviděly.
Když jí bylo jedenáct, rodiče ji zkusili poslat na jinou internátní školu někam do zahraničí, ale po prvním pololetí jim Zoë řekla, že tu školu nenávidí, svoboda tam je falešná a samospráva zrovna tak. Její otec se tam zajel podívat a odvezl Zoë domů.
S koňmi si Zoë rozumí a nemusí je nijak krotit. Její metody jsou mírné a laskavé. Když jim vyskočí na hřbet, berou to prý jako další projev laskavosti. Možná i proto, že vyrůstala převážně v prostředí seberegulace.
Když jí byly dva roky, v časopisu Picture Post o ní napsali, že právě ona má ze všech dětí ve Velké Británii šanci být skutečně svobodná. Podle A.S. Neilla to nebyla tak úplně pravda, protože i ona žila ve škole mezi mnoha dětmi, které nevzešly ze svobodného prostředí a měly tak negativní přístup k životu.
Zoë byla vychovávána beze strachu ze zvířat. Jednoho dne se s otcem zastavili u jakési farmy, že se půjdou podívat na kravičky, ale ona k němu ustrašeně vzhlédla: „Ne, ne, kravičky papají děti.“ Řeklo jí to prý nějaké jiné, sedmileté dítě.
Strach z kraviček jí ještě pár týdnů vydržel, ale ukázalo se, že seberegulované dítě dokáže překonat vliv formovaných dětí docela rychle.
Když byl Zoë asi jeden rok, velice ji zajímaly tatínkovy brýle. Neustále mu je brala a chtěla si je prohlížet. Otec nijak neprotestoval, ona o brýle brzy ztratila zájem a pak už se jich nikdy nedotkla.
„Kdybych jí tehdy zakázal na ně sahat,“ píše A.S. Neill, „nebo ji v horším případě plácnul po ručičce, její zájem o mé brýle by přetrval mnohem déle, navíc smíšený se strachem ze mne a se snahou o vzpouru.“
Zoë si mohla hrát s křehkými předměty. Zacházela s nimi opatrně a málokdy nějaký rozbila. Nesměla ale sahat na otcův psací stroj. Podle A.S. Neilla má disciplína chránit práva jednotlivých členů rodiny, a ve spokojené rodině se obvykle postará sama o sebe.
Zoë si mohla vybírat, co bude jíst, a nikdy s tím nebyl nejmenší problém. Totéž už neplatilo o oblékání. Zoë by celý den dokázala pobíhat nahá, klidně i úplně promodralá, ale její rodiče (jak sami přiznávají) neměli dost odvahy a nechtěli riskovat, že dostane zápal plic, a tak ji přinutili oblékat se tak, jak považovali za přiměřené. V tomto případě měla seberegulace své meze.
Když bylo Zoë šest let, přišla sdělit otci, že Willie má ze všech kluků největšího šulína, a že paní ta a ta povídala, že šulín se neříká. Tatínek ji ujistil, že na tom slově nic špatného není a v duchu proklínal onu ženskou, že takhle kazí mládež. Člověk má podle něj v otázce sexuality jen dvě možnosti:
buď sexualitu plnou pocitů viny, nebo zdravý a otevřený sexuální život. Propagandu lze tolerovat v otázkách politiky nebo mravů, ale je nepřípustné vyvolávat v dítěti pocity viny ohledně sexu.
V pěti letech si Zoë začala sama uvědomovat, že některé věci se některým lidem neříkají. Zrovna se pokoušela sestavit nějakou hračku a při každém neúspěšném pokusu se ozývalo jadrné: „Do prdele!“ Přítomen byl právě též otec jednoho potenciálního žáka (průměrný zástupce obchodnické profese) a po jeho odchodu rodiče Zoë řekli, že některým lidem se tohle slovo nelíbí a že by tak před návštěvami neměla mluvit.
O týden později Zoë opět zaujatě zápolila s nějakým předmětem. „Jsi návštěva?“ zeptala se přítomné učitelky.
„Samozřejmě, že ne,“ ujistila ji učitelka.
Zoë vydechla úlevou a vykřikla: „Do prdele!“
Škola Summerhill přežila i období mírného britského socialismu a Zoë Redheadová je dnes její ředitelkou. I díky ní se s knihou SUMMERHILL (a příběhem první demokratické školy na světě) dnes může seznámit také český čtenář. Kniha není ve většinové distribuci. Informace o možnostech jejího zakoupení na: www.peoplecomm.cz
Pozn.: Robert Gottlieb, autor předmluvy bývalého žáka Summerhillu, byl žákem školy v letech 1960-1962. Během té doby neprojevil žádný zájem naučit se číst nebo psát. Tato touha se u něj projevila teprve v jedenácti letech a z velké části (prý) díky vlivu Summerhillu. Dnes je výkonným viceprezidentem velké mediální agentury a vede její literární oddělení.