„A víte, co vás sem přivedlo?“ ptají se vás v blázinci vaši lékaři a vy máte v tu chvíli chuť vrazit jim pár facek, protože to by vám podle vás měli říct právě oni, protože od toho jsou přece odborníci na všeliká utrpení lidské duše. Jenomže od nich je to finta jak testovat vaši příčetnost a momentální schopnost vhledu do vaší situace a v neposlední řadě též vaši schopnost se ovládat. Pokud ji ztratíte a utrhnete se na ně, zvýší vám dávku sedativ. (Pokud si někdo myslí, že sedativa jsou snad léky, je na omylu. Podobně jako svěrací kazajka, či klecové lůžko, jsou to jen omezovací prostředky.) A možná jsou ti vaši lékaři jenom zvědaví, co z vás vypadne zajímavého a vtipného, když se tak vyptávají, aby si to mohli zapsat do deníčku a dávat doma k dobru u večeře. „Představ si, táto, co mi ten blázen ´neska neřek…?“
Nevybavím si teď, co řekl jsem jim na tuhle otázku poprvé, podruhé ale jsem odpověděl, že nic, že mne přivezla sanitka. Což byla pravda pravdoucí, oni to pochopili a víckrát už se neptali. A měl bych psát pochopily a neptaly, protože byly to samé ženy. Přijímal mne přitom chlap a já se radoval, i když se jmenoval skoro stejně jako kat Mydlář a dalo se v tom spatřovat zlověstné znamení. Já byl ale rád, že „budu mít konečně chlapa“. Jenomže chyba lávky! Z jakýchsi záhadných personálních důvodů se lékaři na příjmu na pavilonech točí a o vás se potom stará někdo úplně jiný, než ten, kdo vás přijímal a na koho jste se těšili. Takže vás „zná“ jenom ze zápisu, pokud ho vůbec četl.
Otázky, které vám při příjmu kladou, jsou víceméně formální a mohl by je klást a odpovědi vyhodnocovat i automat. Otázka: „Máte hlasy?“ Odpověď: „Mám.“ Řešení: „Psychotik. Nasadit antipsychotika.“ Otázka: „Máte hlasy?“ Odpověď: „Nemám.“ Řešení: „Prolhaný psychotik. Nasadit vyšší dávku, pro sichr.“ Takhle to vnímá paranoidní pacient, skutečnost je pochopitelně úplně jiná. A možná mnohem děsivější. Abyste to ale zjistili, musíte se stát buď psychiatrem nebo psychiatrickým pacientem. V obou případech vám bude jeden její rozměr chybět. Takže úplně nejlepší je to spojit. Chcete-li ovšem znát pravdu (především o sobě) celou.
Z psychiatrů odvážil se toho, pokud vím, sám velký C. G. Jung a.. ještě někdo? Napovězte mi, vy sečtělejší a světa znalejší. C. G. Jung byl ovšem sám sobě psychiatrem, takže měl trochu výhodu a nestandardní podmínky. Svůj „blázinec“ (proslulú Bollingenskú vežu) vystavěl si také sám. Pro sebe. A vlastníma prý rukama. I když areál bohnické léčebny zbudovali si také samotní pacienti (a nevím, zda je to obecně známo). Ve své době bylo to progresivní zařízení, ve kterém práceschopní pacienti obsluhovali kuchyň, jídelnu, prádelnu a další provozy.. jenomže kde jsou ty časy, kdy věřilo (či tvrdilo) se, že práce v nejrůznějších koncentračních zařízeních uzdravuje a osvobozuje? Pravda, někdy až absolutně. (Ten se má, toho už nic nebolí. A proč teda všichni pláčeme? Vím, všichni ne.)
Dnešní tzv. ergo terapie je takové nimrání se v něčem, co je zrovna po ruce, a někdy vás na ni ani nepustí. Když pustí, pak tak, že nestíháte ani včas přijít. Natož ji dokončit. Při svém prvním pobytu jsem pořád řezal nějaká prkna na nějakou besídku, což bylo jistě užitečné, ale dělat chtěl jsem přitom něco úplně jiného. Sobecky, nezodpovědně a bez ohledu na potřeby kolektivu. Nedostal jsem se k tomu, protože musel jsem ještě dokončovat rozdělanou práci kolegy, co už si vyběhával propuštění. Jistěže, nemusel jsem, ale dokončil, když mi to řekli. A nasraný byl jsem při tom pekelně. Ostatně, ergoterapeutka byl tehdy asi jediný člověk z personálu, se kterým dalo se trochu mluvit. Se kterým jsem si troufl trochu mluvit.
Co mne poprvé přivedlo do Bohnické léčebny, vím ale zcela přesně. Tedy, co tomu bezprostředně předcházelo. Odvedl jsem nějakou práci a nebyl s ní ještě úplně spokojen, ale termín je termín. I smířil jsem se s nedodělky, protože i tak se to dalo s přimhouřenýma očima odevzdat. V tom nebyla hlavní potíž. Hlavní potíž byla v tom, že na tu práci měl zálusk ještě někdo jiný. Jenomže neuspěl v konkursu. Měl ale kamaráda a ten potom sepsal na to moje „dílo“ posudek. Kritický, pochopitelně. Což by ještě tolik nevadilo. Kdyby to aspoň byl profesí kritik. A kdyby tam nepsal nesmysle a snad i záměrně nemíchal hrušky s jabkama. Zdánlivě objektivně hodnotil oba projekty, ten realizovaný i ten odmítnutý, jenomže bez ohledu na původní zadání. Což mne nadzvedlo a načalo, už když jsem si to četl. Pak přišel ještě jeden kritik a ten uhodil hřebíček na hlavičku. Strefil se do mého citlivého místa, vystihl moji vnitřní nejistotu.. a BÁC HO!
Vnímal jsem tu jeho trefu téměř fyzicky, jako úder do čela, někde nad kořenem nosu. Podle esoteriků je v těch místech tzv. třetí oko. Ono je ve skutečnosti až uvnitř lebky (a říká se mu, tuším, podvěsek mozkový), ale tam na čele je něco jako vstup a snad i výstup. Na horu Říp, už je mi líp. Snad jsem se poučil z chyb? Asi moc ne, když tady takhle píšu. Mé nedovyvinuté, nezralé ego tenkrát ten úder neuneslo, začalo se hroutit a zároveň naf(ň)ukovat. Odborně říká se tomu inflace. Zprvu to bylo příjemné, protože jsem byl najednou plný energie a skvělých myšlenek, svěží, bystrý, vtipný, neodolatelný, no zkrátka sexy. Pak se to ale zvrhlo, energie usadila se v hlavě, kde řádila a nedala člověku spát. A když, tak jen chvilku. Člověk by to snad i vydržel a přežil, jenomže jak to má vydržet jeho okolí? Když navíc ten člověk s ním hovoří o věcech, o kterých dřív nemluvil, chová se, jak dříve se nechoval a stává se rušivým elementem?
„To nejsi ty,“ řekla mi při jedné z mých pozdějších manických epizod švagrová. Člověka to zarazí. Jak nejsem já? Když právě teď cítím, že konečně žiju a dělám, co vždycky jsem chtěl dělat, jen jsem si netroufal? (Třeba jen chodit zas chvíli bosky.) A to předtím byl teda kdo? Neznala všechny mé polohy. Však ani já je neznal. A to mne také přivedlo do léčebny: „Člověče, poznej sám sebe! (Takhle už to dál nejde.)“ Jenomže v léčebně je to: „Koukej se rychle zklidnit, zas zařadit a táhni!“ Některé (všechny) věci však chtějí svůj čas. Svůj vývoj, svůj průběh,. A nedají se uspěchat. (Dají, ale neměly by se, protože pak se to někde projeví. Že jsou nedopečené, nedotažené, a tak.) Jak napsal ten můj první (ne)kritik: „Některé projekty se musí vysedět.“ A jak napsal ten druhý: „Některá Bryanova řešení trpí klopotismem.“ Chvátal jsem? Tak přiměřeně okolnostem. Přecenil jsem své síly? To určitě. Jenomže nezkusit to, nedat se do toho tenkrát celý (já hňup), byl bych teď dávno mrtvý. A netvrdím, že do slova a do písmene.
Svět sice přišel o básníka, protože tím jsem se v průběhu své kariéry skutečně nestal. Neztratil ale (a snad si ji tu ještě chvíli podrží) jednu i nadále zvědavou duši. A na co že je ta duše zvědavá? Tak to si povíme zas někdy jindy. Krindy. Pindy. Dnes bych se tedy rozloučil pro změnu dvěma ukázkami umění interpretačního, protože tenhle nikoli nepodstatný detail se z včerejšího blogu nějak vytratil. A všichni víme, že přece nestačí jenom něco udělat. Je třeba to také umět podat/prodat. Oživit, chcete-li. Vdechnout uhnětenému již dílu duši. To je pak teprve to pravé finále. A nebudu se tu rozkecávat o tom, kterak jsem k těm ukázkám přišel. Jak slepý Dalibor k houslím, dá se říct. Tak si je společně vychutnejme, chcete-li. (Jo, každá ta ukázka má dvě části, čili jsou prak ticky čtyři.)