Pro jistotu jsem se ale podíval po definicích a obvykle se tvrdí toto: Jako spam (někdy též psáno SPAM) se na internetu označuje veškerá nevyžádaná pošta, tj. hromadně zasílané emaily, jejichž úkolem je především šířit reklamní sdělení. Postupně se obsah pojmu rozšířil a jako spam se dnes označují i další hromadná zahlcování uživatelů stránek reklamou, se kterou majitel webu nesouhlasí, např. přidávání reklamních komentářů u weblogů nebo návštěvních knih (tzv. komentářový spam) či diskusních fór pomocí speciálních robotů (diskuzní spam). (http://www.adaptic.cz/znalosti/slovnicek/spam/)
Podle Šivy jsou spam všechny odkazy, které sem dávám, protože jí to nedělá dobře. A také proto, že sem nenapíšu nic sám za sebe. A když ano, tak jsou to samé „kecy v kleci“. Nehodnotím kvalitu ani relevanci příspěvků Šivy. Včera vzájemnou konfrontaci našich energií neunesla a odhlásila se (doufám, že jenom na čas) ze skupiny. Nejprve se ovšem pokusila zmanipulovat správce (Terezu), aby s tím (se mnou) něco udělala. Tereza mne požádala, ať přestanu spamovat. Prý to dělám, co jsem tady. Pokud si dobře vzpomínám (a netvrdím, že si pamatuju všechno), zpočátku jsem vkládal odkazy na svoje blogy. Byl to můj způsob, jak dávat skupině vědět o tom, kdo jsem a co dělám. Nevím, jestli je tu někdo vůbec četl. Počítám, že spíš ne.
Bloguju už delší čas a považuju to za svoje hlavní zaměstnání, které poslední dobou poněkud flákám, protože se mi nabaluje i jiná práce, která je ovšem neplacená. Své blogaření považuji za placené, protože už pátým rokem (jestli se, hihi, nepletu) pobírám invalidní důchod. Od státu, tedy od všech poctivě pracujících a daně platících obyvatel ČR. Tím, že nemusím do práce, protože důchod mi k životu stačí, se mi výrazně uvolnila kapacita i pro jinou činnost. Kromě svého hlavního zaměstnání jsem tedy začal dělat ještě jiné věci – především zajímat se o situaci v oblasti péče o duševní zdraví. Také proto, že důchod mám kvůli své diagnóze, kterou jsem získal v průběhu osmi let a s přispěním dvou nucených hospitalizací v PLB. To, co jsem v PLB prožil, mnou otřáslo tak, že jsem pár měsíců měl chuť jít se na Václavské náměstí polít benzínem a zapálit se, jako to udělalo už pár lidí přede mnou.
Protože jsem pochopil, že v tzv. léčebně se neléčí, ale ubíjí se tam lidská duše. Naše společnost provádí něco podobného, co se dělo v hitlerovském Německu za II. světové války. Vybudovala si své vlastní koncentráky. Chybí jim jenom ty spalovací pece a dýmající komíny. Někomu může tenhle příměr připadat přehnaný, ale já na něm trvám. Pácháme duševní genocidu a ta vina je kolektivní. Protože stejně jako naši předchůdci (a je fuk, že tenkrát to byli Němci a dnes to platí obecně pro celou euroamerickou společnost, i když ve svobodnější části Evropy už se poměry výrazně mění) zavíráme oči před skutečností, kterou nechceme vidět. Stejně jako oni si odmítáme připustit, co se ve skutečnosti děje za zdmi léčeben. Máme to o něco lehčí než oni, protože můžeme docela snadno věřit tomu, že existují tzv. duševní nemoci a že tam opravdu probíhá nějaká léčba. Učí se to přece na školách, píše se to v novinách, mluví se o tom v televizi.
Existuje už sice jakási neorganizovaná skupina lékařů disidentů (tak se jim říká v zahraničí), kteří v tom systému nejedou a léčí a uzdravují po svém, ale ti jsou prozatím v menšině a obvykle už mimo systém nebo na jeho okraji. Lidé se k nim uchylují obvykle tehdy, když už jim nic jiného nezbývá. I tyhle lékaře se systém snaží zlikvidovat, prozatím vybral si jako terč homeopaty bez lékařského titulu. Protože ti se asi nejvíc přemnožili a ohrožují tak zavedené (ne)pořádky. Homeopatie v jejich rukou prý není dost bezpečná. Že nebezpečná je celá konvenční medicína, která ročně přivede (teď nevím kolik a musel bych to hledat, takže napíšu:) nepočítaně pacientů na operační stůl, kde jim částečně nebo zcela odeberou některý z jejich tělesných orgánů, nechají si za to od pojišťoven dobře zaplatit a říkají tomu zdravotní péče, to už se neřeší, protože to je v pořádku, protože na to jsme všichni zvyklí.
Odcházet do hrobu kompletní se v naší civilizaci nenosí. Co by si pomysleli sousedi? Tolik můj exkurz do oblasti zdravotnictví jako takového. Dokud s ním budeme v zásadě spokojeni a nebudeme hledat jiné, pro lidské tělo i duši prospěšnější varianty, založené především na preventivní a nikoli následné péči, systém se sám od sebe radikálně nezmění. Což dokládá i právě probíhající reforma péče o duševní zdraví, která se pomalu ale jistě stává jen smutnou parodií tolik potřebného transformačního procesu. V době, kdy se okolní svět přiklání k novým, pokrokovým a prověřeným metodám, které fungují výrazně lépe než zastaralé intervenční postupy, se zde s velkými obtížemi a nechutí mají zavádět standardy péče z minulého století. Kolik ze zde přítomných přitom ví, že mohou aktivně do celého procesu vstoupit? Že existuje pacientská skupina, která se na přípravě reformy podílí, i když její hlas není v tomto případě rozhodující? V poslední době s v ní již ozývají hlasy, že by bylo nejlepší svou účast na přípravě reformy stopnout, na protest proti tomu, jak málo (resp. vůbec) jsou její připomínky brány v úvahu. Pacientská lobby je v tomto případě skutečně slabá, přitom jde především o její zájmy. Prosadit je ale zatím nesvede.
Možná i proto jsem a chci být v této skupině. Vybral jsem si ji náhodou a bez rozmyslu (nabídla se jako první), veden nějakým vnitřním impulsem. (Před lety jsem – veden podobným impulsem – založil na FB skupinu vlastní: Společnost přátel pikniků, která – naštěstí pro mne – nenabrala žádné členy, takže se nemusím věnovat jejímu správcovství.) Chtěl jsem zjistit, co řeší a o čem se baví lidé s podobnou dg. jako mám já a jak taková skupina vlastně funguje. A také se podělit (s každým, kdo o to bude stát) o své čerstvé poznatky nabyté při přípravě uživatelské příručky o bezpečnějším vysazování psychiatrických léků. Protože z diskusí na help.24, který jsem před pár lety navštěvoval, jsem nabyl dojmu, že psychofarmaka jsou pro většinu uživatelů téma číslo jedna. Co užívat, kolik toho užívat a jak to užívat, aby mi pokud možno nebylo blbě a mohl jsem jakžtakž fungovat. Málokdy jsem zaznamenal, že by psychiatrické léky fungovaly k naprosté spokojenosti jejich uživatele. A pokud ano, předcházelo tomu období hledání a testování.
Sám jsem po své druhé nucené hospitalizaci zvolil jiný postup a rozhodl se fungovat nadále bez psychiatrických léků, protože v jejich užívání jsem pro sebe neviděl přínos. Strach jsem měl tenkrát příšerný a prdelku staženou, když jsem šel svému ošetřujícímu psychiatrovi sdělit, že další depotní injekci odmítám. Počítal jsem s tím, že zavolá záchranku a povezou mne zpátky do Bohnic, protože odmítám léčbu a nemám náhled. Neudělal nic takového a řekl mi, že je to moje věc, zda se chci s psychiatrií na své životní cestě potkávat. Tou dobou už jsem se potkávat musel, protože chtěl. Bylo mi divné, že lidé s podobnými potížemi pobírají invalidní důchody, zatímco já se „v potu tváře“ pokouším zajistit si alespoň holou existenci, když zajistit rodinu a její potřeby už se mi dávno nedaří. Našel jsem si tedy (na druhý pokus) psychiatra, který s mým rozhodnutím vysadit psychofarmaka souhlasil… a začal jsem svoji vlastní pouť za duševním zdravím. Na jejím počátku jsem se zabýval především otázkou: co je to duše.
Protože s odpovědí, kterou nám nabízí konvenční psychiatrie, jsem spokojený nebyl. Už za svých gymnaziálních studií jsem věděl (musel vědět, protože jsem o tom napsal písničku), že má duše má hlad. Po čem ale přesně hladoví, jsem nevěděl. Nevěděl jsem toho víc a nevím dodnes. Např. nevím, co mi to právě teď docela hlasitě a důrazně klepe v knihovničce. Několikrát za sebou. Na duchy sice od jisté doby věřím, ale.. přestalo to. Co ale vím, je to (těžký, tak dráždivě nepatřičný anglicismus, až jsem si ho nakonec oblíbil), že doba se opravdu radikálně mění a my s ní. Končí a už jenom dobíhají (jak tvrdí švédský mikrobiolog a znalec mayského kalendáře C.J. Calleman) systémy založené na dominanci a ovládání (já mocný lékař/vládce – ty nemocný pacient/poddaný) a nastává doba systémů vhodných pro spolupráci a rovnost (já jsem jen jiný ty, oba na jedné lodi a oba plavčíci i kapitáni). Spolu s rovností může přijít i volnost a bratrství (naplnění ideálů francouzské buržoazní revoluce), jen je potřeba umět rozlišovat, do které společenské oblasti který princip patří a má se v něm uplatňovat.
Což zatím ještě neumíme. Ale o tom už jsem psal Matýskovi na jednom ze svých minulých blogů. Možná je načase si to připomenout? Protože zopakování toho, co dává nám smysl, určitě neuškodí. Chtěl jsem psát také o své osobní situaci (a situaci mé ženy), ale je čas na ranní zpívání… tak abych stihl ještě zavěsit tenhle svůj příspěvek.Vejde se vůbec na FB? Nevím.. a jdu to zjistit. Dobré ráno.
P.S. Těm, kdo by se snad chtěli pozastavovat nad tím, že dělám z respektovaného blogu fesjbůk, a že se tu pokolikáté už opakuju, dávám za pravdu.