Stokrát raději bych teď spal nebo se miloval se svou ženou. Nebo s někým jiným, kdo by o to stál. Klidně i sám se sebou, kdybych to uměl. Stokrát raději bych byl, kdybych už neměl žádný další divný příhody. Stokrát raději bych byl, kdybych si dokázal v klidu číst a chodit na houby nebo na ryby. Nebo jen tak do lesa. Chovat včely. Nekopat do psů. Co za nic nemůžou. Ani sami za sebe.
Jenomže je to pořád jinak, než bych si přál. Došlo mi ale, že je úplně jedno, co všechno z Rotterdamu do Čech přivezu. (Abstrakta přednášek v angličtině dostaneme, uklidnili mne už teď pořadatelé, aniž bych se byl musel ptát. Cokoli podaří se mi nahrát, bude navíc.) Podstatnější je, jaký (např. pyšný či hrdý?) se do Čech vrátím. Protože vrátit se určitě chci. I když na setkání uživatelů psychiatrické péče sdružených v o.s. Kolumbus se v souvislosti s nedávným mediálním honem na psychotiky hovořilo napůl vážně také o emigraci. Před pár lety strašili veřejnost svým exodem někteří lékaři, dnes už se začínají ozývat jejich nespokojení pacienti. Prozatím jen mezi sebou, za zavřenými dveřmi. Vždyť ono, ruku na srdce, koho to vůbec zajímá?
Ta chundelatá věc vypuštěná z úst našeho pana prezidenta je přece mnohem zábavnější. Až tak, že nemohl jsem si toho nevšimnout. I když se o slova a činy současné hlavy našeho státu aktivně příliš nezajímám. Nestíhám ani to, o co se zajímám. Nechávám se rozptylovat. Moje věc, můj problém, moje chyba. A další slova, jejichž významem nejsem si vůbec jistý. A tak řeknu (nikoli s klidem) extrakty místo abstrakta. A neznám etymologii slova komplex. Kom- bude něco jako sou- a plex? Proč se prostě nepodívám do slovníku?
Ono se tomu nějak říká (cizím slovem) a je to jeden z projevů „choroby“. Kterou podle všeho stále ještě „trpím“. Česky dalo by se to nazvat „tlacháním“ či „prázdným mudrováním“. Můj bratr je na to expert a já, jak vidím, taky. Můj bratr na rozdíl ode mne ale nikam nepíše. Jo, stokrát raději bych teď psal Dvořákem než QWERTYM (vzpomněl jsem si ještě), ale netroufl jsem si ani se o to pokusit. Zůstávám u navyklého způsobu a neustálých překlepů. Protože bojím se, že Dvořák by mi to nevyřešil. Že potíž je v něčem jiném.
Zkusil jsem něco jiného. Od letošního roku už prý mohou žádat o průkaz ZTP i lidé s vážnými duševními potížemi, tak jsem si žádost podal. Komis přezkoumá moje papíry (až budou pohromadě) a rozhodne. A já pak možná budu moct jezdit pardubickou MHD zadarmo. Některým našim tělesně postiženým spoluobčanům prý taková radost nestojí ani za vyzvednutí toho průkazu, sdělil mi mezi řečí můj praktický lékař. Ani se tomu už nedivím.
Sám ale mám pocit (a důvodů k tomu mám vícero), že tenhle stát mi tu průkazku dluží a že by se ten dluh měl splatit. Aby se i toto kolečko (po osmi letech) uzavřelo a dušička měla pokoj. Možná se ale mýlím. Zažádal jsem si, aby se pravda ukázala. A nechám si udělat i ten doporučený rozbor krve, až vrátíme se z Rotterdamu (chlamydia pneumoniae, test CRP – ultrasensitivní a toxoplasmosu, když už budu na to dávat krev). Žíle to snad nějak vysvětlím, že jsem pořád ještě zvědavý. Snad ne už víc, než je zdrávo?
P.S. O tom, kam zavedlo mne „dnes v noci“ na netu mé pátrání po původu slova komplex raději pomlčím. Dobré ráno.