Dnešní noc (už pár dní minulá) zhoustla příběhy natolik, že nešlo se pohnout. Nešlo se dokonce ani nepohnout, aby to v takřka již hmatatelném světě všech možných příběhů nevyvolalo odpovídající (ne)reakci. Nakonec jsem stejně vstal a šel si sednout k počítači. Pacovi se nelíbilo v kornoutu a vzdychal. To probralo Kačenku a šla ho vyprostit. Bytem voní včerejší pečínka a disk ošetřovaný pokročilým SystemCarem hlasitě chroustá.
Snad ne tak hlasitě, aby vzbudil dcerku v hostinském/dětském pokoji. Přijela přespat a vstává brzo. To my už zas půjdeme spat, půjde-li vše podle očekávání a dobře. Anebo pojedeme do Konzumu, pro máslo a nějaký chlebík. Na bicyklu. A do koloniálu pro med. Ten český, co prý nemá chybu. Jenomže věřte tomu, dneska.
Teď už jen najít ty desky se Supími zpěvy a můžeme začít. Tak schválně… no, nenašel jsem je, zatím. Ale nevzdávám to, jen odkládám. A ještě před týdnem psal jsem si pro blog nějak takhle:
Jo
! Noc má (a nebudu už si to zpochybňovat) definitivně odtroubíno. Na kahánku mám pro změnu já, ale dá se to zvládat. S občasným přešlapem či chybkou. No co, jsme jenom lidi. A někdy i něco víc.
čt: Chystám psychotickou výstafku do Čajky, aby bylo co ukazovat a zač vybírat symfonické vlezné a vstupné (no vida, další potrhlý nápad – odstupňované vstupné dle ochoty vstupujících podlézat nastavenou laťku; jen umět ho zrealizovat). Což mi připomíná, že měl bych už paralelně nahrávat další video ze série 51 min. Jdu na to… a nepovedlo se.
(Právě dnes se mi podařilo zklidnit se sám v silně excitovaném stavu natolik, že jsem pak mohl už z o něco nižší roviny excitace docela normálním hlasem Kačence sdělovat: „Kačenko, právě teď bych tu v o něco excitovanějším stavu dál pobíhal po bytě a křičel: ,Tak už ti to konečně dochází, ty jedna blbá krávo, čím a jak mě furt provokuješ?! A že bys třeba mohla aspoň vždycky počítat do tří a rozmyslet si, jestli chceš zase říct nějakou podobnou blbost, která mě spolehlivě vytočí?!‛ V tý jedný rovině to tam pořád ještě běží a já to můžu pozorovat, ale už to nemusím sám dělat.“)
pá: poličky prodány za 120 Kč – mast pro pakouše zhruba za taky tak (na radu od pejskařky z rána – vnitřní sádlo), lékarnice radí ještě odvar z hřebíčku; zastřihnout vous, podnětná „psycho-debata“ s bradýřem; papírová deska (dektura, říká se tu) na výstafku; kytara až příští týden v úterý?; miss ve středu školu, nemůže asistovat – snad kač s půjčeným laptopem?; polystyren u kontejneru – jeden pytel bych bral, asi
puštěný gramofon se zasekl na mé nepozornosti (nechal/zapomněl jsem vzadu zastrčený/trčící bazmek – takovou tu tyčku, co se na ni nasazují elpíčka -, na který pak narazila zadní část přenosky); nechal jsem zkusmo hrát Pink Floyd The Final Cut, 1983 a odkráčel ven – takže jdu prozkoumat text v místě záseku (04 The Hero´s Return:
Jesus, Jesus, what’s it all about?
Trying to clout these little ingrates into shape. – rovnat ty malý nevděčníky do latě/zfackovat je na hromadu/protože škoda každý rány, která padne vedle
When I was their age all the lights went out.
There was no time to whine or mope about. (mope – soužit se)
And even now part of me flies over
Dresden at Angels one five.
Though they’ll never fathom it behind my
Sarcasm desperate memories lie. (it – tu jeho letící část)
ZÁSEK!
Sweetheart, sweetheart are you fast asleep? Good.
‚Cause that’s the only time that I can really speak to you.
And there is something that I’ve locked away
A memory that is too painful
To withstand the light of day.
When we came back from the war the banners and
Flags hung on everyone’s door.
We danced and we sang in the street and
The church bells rang.
But burning in my heart
My memory smolders on (smolders – dýmá, doutná, čadí)
Of the gunners dying words on the intercom.
(Hrdinův návrat
Kristepane, co je tohle za svět
Pořád abych tu rovnal ty malý nevycválance do latě (pohlavkoval ty malé nevděčníky)
Když já byl v jejich věku, (tak) zhasla všechna světla
A nebyl čas fňukat a naříkat
Dokonce ještě teď část mé mysli letí
Nad Drážďanami v letce Andělů jedna pět
Stejně ji nikdy neodhalí v těch bolestných
Vzpomínkách za clonou mého sarkastického úšklebku
Drahoušku, drahoušku, už spíš? Dobře…
To je totiž jediná chvíle, kdy s tebou mohu opravdu mluvit
(Protože) je tu něco, co jsem (v sobě) uzamknul
Vzpomínka, která je tak bolestná
Že nikdy nemůže vyjít na světlo
Když jsme se vrátili z války, transparenty a
Vlajky vlály nad každými dveřmi
Tancovali jsme a zpívali v ulicích a
Kostelní zvony vyzváněly
Ale v mém sežehnutém srdci
Dál doutnají vzpomínky
Na slábnoucí (odumírající) střelcova slova v interkomu)
A pak jsem roztřískal židli o stůl a odjel do Jeseníku. Čímž dostáváme se na začátek tohoto blogu, končíme s ním a jdeme zkoušet žádat o granty. Poprvé v našem životě…