Nevím.) Ale kdysi dávno jsem vždy takhle z kraje podzima vypotil hrstku veršů. Abych měl pro svou milou něco pod stromeček. Jen ubohý pokus.. a později už ani to. A narozeniny-ny-ny-ny jsme ani neslavili, protože neměla (?) jsem za co koho kam pozvat. Já Duše. Taky s K. (K jako Kačenka.)
Dnes potím blogy. Někdy víc, jindy míň. Dle momentální teploty. Mé krve-tvorby. A menstruační vložka jsme v přeneseném slova smyslu my všichni. Protože všichni krvácíme. A máme i schopnost krev zachycovat. Někdy už nevím si s ní rady. S tou špínou. (Špiním, říkávala K. na počátku cyklu.) Sám od sebe..
..pak začnu se čistit. Mohu a nemusím při tom psát. Zachycovat i zpytovat ten proces. Jímž tak či onak (vědomě, nevědomě) procházíme všichni. „Nevěřte nikomu, kdo krvácí déle jak tři dny.. a nezemře!“ řekl Bob Dylan. A začal krvácet. Nebo to byl Jára Cimrman? Všichni máme tu schopnost. Krvácet a nasávat.
I vsakovat. (Tak třeba muži se vsakují v svá saka.) A nevšimli jsme si ještě? Že nekrvácíme už cyklicky, ale spíš imrvére? Všem, co neprozřetelně popřáli mi k narozeninám, posílám odkaz na tenhle blog. Místo kousku narozeninového dortu. Kdo neví, že moje dorty pečou pejsek s kočičkou..
..tomu to oznamu(nu)ji, aby se nedivil. Té jeho podobě a chuti. Velké, zlé a hloupé psy, co kes_tolu nikdo je nezval, bolí z nich potom břicho, když nepřestanou včas. Některých překlepů si všimnu a opravím je. Některé nechám být. Některé nejsjou překlepy. Vyznejte se v tom..
Význam a smysl narozenin (i toho, proč je dobré je slavit) došel mi teprve díky astrologii. Resp. díky jednomu volně šiřitelnému programu, co vám na požádání vyčaruje to vaše „kolečko“. Strologie se tak stává částečně přístupnou i pro blby mého ražení..
..co spočítat sami by si to neuměli. Přestože měla by prý k tomu stačit znalost středoškolské matematiky. A střední školu jsme kdysi (prý úspěšně, však máme tu madurýdu) vystudovali. Z matematiky, pravda, za tři. (..díky animaci v tom programu..)
Ani z těch tabulek vzorec kloudně si opsat jsme na potítku nesvedli. Hodný pan profesor to pak u tabule spočítal nějak za nás, dal nám naši tradiční trojku a my byli nasraní na něj i na sebe.. (..když viděli jsme, jak se nám Sluníčko vrací do toho magického bodu..)
..protože jasně jsme viděli, že mohli jsme to mít v pohod ě za jedna. Tak lehké to bylo. Kdyby nám to jen trochu myslelo. Jenomže nemyslelo. Jednorázový stres sice člověka přinutí podat výkon, permanentní stres mu ale brání v učení. (..do té doby byl to pro nás den jako každý jiný..)
A já byl na střední ve stresu skoro pořád. Aniž bych si to uvědomoval. Pan Václav (dnes bude řeč o něm, protože brzy má svátek a Břetislav – promiň, Břeťo – snad ještě počká) odmaturoval lépe než já. Neb jeho mysl byla brilantní. (..akorát že dostávali jsme toho dne dárky..)
Pan Václav je starý zhruba jako já. (Stydím se to napsat, ale jsem ročník 1960. A on má o dva tři roky a pět nucených hospitalizací navrch.) V průběhu jeho „nemoci“ se s ním rozešla i rozvedla manželka.. (..a už za tři dny měli jsme s tátama svátek; oba mí otcové se jmenují Jiří..)
..a jemu se (jako zázrakem) podařilo nerozhádat se s rodiči natolik, aby se ho zřekli a přestali se o něj starat. Přestože jsou už v důchodu a měl(a) by se on(a) starat o ně. Ta dobrá duše. A protože identitu pana Václava se snažím s ohledem na jeho soukromí..
a citlivé údaje, které mi sděluje, co nejvíce zamlžit (u Břetislava to není třeba), je možné, že pan Václav je žena. O hodně mladší jak já. A říkejme mu třeba Václavka. Na první pohled se jeví jako úspěšná mladá žena. Co pravidelně menstruuje a užívá hormonální antikoncepci, aby nepřišla..
do neštěstí, a má veškeré příslušné prvotní i druhotné pohlavní znaky. (A právě začalo pršet. Ne, právě jsem si toho naplno všiml. Poslouchám je už drahnou chvíli, to bušení kapek o parapet.) Jiná žena zas.. (.. a pozorný čtenář a gratulant v jedné osobě už ví nebo tuší, že něco tu nehraje..)
..(a teď přijde hodně ostrý střih) Jinou ženu zas slyšel jsem včera vyprávět, jak její kmen vydal se na cestu do nových lovišť. Z těch starých jej vytlačili lidé, co přivedli dobytek (spásl, co mohl, ten dobytek, a vyhnal všechnu zvěř, takže už nebylo co lovit) a přinesli „živou vodu“.
Říkali jí lakohol (alkohol), té své „živé vodě“ a podle té ženy šlo ve skutečnosti o vodu mrtvou. Ta žena to asi vnímá dobře, protože alkohol přece konzervuje. Tedy spíš umrtvuje, než oživuje. I proto se používá též jako anestetikum. (..s tím datem a slavením mých narozenin..)
No tak se přestěhovali. Někam, kde znovu mohli žít po svém. A přišli jiní lidé a začali stavět školy pro jejich děti. A řekli jim, že školní docházka je povinná. A neberou jim ty jejich děti na dlouho. Vždycky jen na tři týdny a pak jim je zase vrátí. Na víkend. Nebo dva.
Aby je mezitím mohli učit a vzdělávat. K obrazu svému. Ta žena říká, že jejich děti se tak sice naučí mluvit anglicky a taky myslet jako ti bílí lidé, ale přestanou rozumět řeči své země, neumějí už najít vodu, číst stopy, ani lovit.. neumějí žít, jak tisíce let jejich kmen žije.
O (jim) vlastní život tak přijdou a v tom, co je jim vnucen, se uplatní už jen jako druhořadí lidé. A druhořadí je slabé slovo. Takové legrační, podřadné figurky, co mluví lámanou angličtinou a stejně nic nechápou, ničemu nerozumí, se z nich stanou. Co s nimi? Jak je zaměstnat?
Kdo by chtěl slyšet, co říká ta žena doopravdy (a jak je to její vyprávění přeloženo do našeho jazyka), tak ať si pustí tenhle dokument. Dal/dostal jsem (si) ho k narozeninám a ještě jsem ho nedokoukal. Odpadl jsem včera někde na desáté minutě. A už jenom poslouchal. Ležel jsem na zemi (totiž na podlaze)..
..na tatami od Áji. A vnímal spíš svoji únavu. Tu tíhu, co najednou udělá se vám v těle a tlačí je dolů. Až pod zem, chtěla by. Pod Její povrch. K Jejímu Jádru. A kdo by chtěl (jako třešničku na dortu) pustit si ze záznamu jadernou Duši K se zajímavými hosty, a krom dějin ledního hokeje..
..přepsat si též svoji domácí učebnici fyziky, tak může taky. Ještě jsem ji neviděl celou, ale slibuju si, že přes víkend se mi to povede. A jestli ne, mm na to celý další týden. Jsem přece v důchodu. V invalidním. Takže mám času.. kolik vlastně? To mi nikdo neřekne. (Nezval to věděl.
Ten básník. Našel si to ve svém horoskopu. Já to v něm nehledám. By mne to nespletlo.) No a ta Vlaštovka, co už je taky (jako já) v důchodu, ale nepovedlo se jí přesvědčit rodinu, že by se mohla a měla léčit jinak, než navrhovali odborníci (psychiatři), se má nějak takhle (Kačenka už to odmítá poslouchat):
„U mne to teď nestojí za moc. Často ani nevycházím z domova sama. Je to tak zamotané. Neví se, co je od léků, co od psychiky, co od páteře, resp. se to všelijak podmiňuje (třeba ty svalové spasmy). Léky mi teď evidentně zhoršují např. problémy s.. (to slovo by dáma veřejně nepronesla, a Vlaštofka dáma je), ale můj psychiatr je měnit nechce (To zase bude problematické pořízení na urologii.).
Navíc, pokud se to do 14 dnů nějak „nehne“ (Ale je to jen deprese? Mám obavu, že je to u mě složitější.), tak prý navrhne hospitalizaci v PCP (Psychiatrické centrum Praha, tedy pavilón 23 nejspíš), když nemám patřičnou odezvu na léky… – Jenže bych též měla absolvovat rehabilitaci… – Upřímně, jediné, po čem toužím, je klid.
Ten mám do určité míry ve spánku. Do určité míry, neboť (stejně jako na jaře) v noci pracují ledviny, tělo se silně odvodňuje a mezi třetí a čtvrtou mě to vzbudí (až kolem litru). Pak už to řádný spánek není (a ten předešlý je farmaky navozený), byť toho naležím hodně.
A podzim přichází…“
Mám to podobně jako Vlaštofka. Nestojí to za moč. S tím rozdílem, že pár lidí (co moji moč neznají) si o mně ještě pořád myslí, že jsem chlap. Nebo mne tak alespoň oslovují. Tak po chlapsku. No ale já ale žádný chlap nejsem! Snad do něj trochu už dorůstám. Nevím. (..a k tomu ty hormony
v řekách..) A školu v Africe nestavím. Jako většina z nás sice též trpím nepřiznaným komplexem „bílého muže“ (ženy prominou) a pocitem, že bych měl nějak přispět k záchraně světa – třeba tak, že jinému ten jeho svět začnu soustavně ničit – protože nalézá se někde..
..pod mojí rozlišovací úrovní – ale raději nedělám skoro nic. Naštěstí pro mne i svět, chybí mi k dělání energie. Na výstavbu školy v Africe jsem ale letos přispěl šesti korunami. Bylo mi blbý vzít si ten buttonek zadara. A líbil se mi. Pak jsem chvíli nevěděl, kam s ním. Cizí děti ho nechtěly.
Dal jsem ho tedy bláznovi na čepičku, protože tam asi patří. Takže už mám tam dva. Na výstavbu školy v Indii (pro děti, uprchlé z Tibetu) jsem zatím nijak nepřispěl. I když mám pocit, že vedena bude lépe, než ta africká. Přispěl jsem..
..na provoz fair-tradové dílny. A dostal za to takový záhadný opletený kroužek. S nějakým symbolem, ze skleněných korálků. Bude to asi čtyřramenná Vadžra (Dordže) neboli hromoklín. Co roztočená proměnila se nám (ne nám, jim!) ve svastiku. Posvátný symbol. (Zneužít.. – žid nežid –
..jde i nejde všechno.) Symbol Slunce. Jeho energie. My zase máme českého lva. Říká J. Dušek. Takového drakoleva. Jenomže on tu svoji ohnivou energii (jak tak na něj koukám) fouká někam stranou. Nezdá se vám? Třeba se bojí, aby nás nespálil. Tím plamenem. Co šlehá mu z tlamy.
Má se prý očistit ohněm, tenhle svět. Na všech svých úrovních. I na těch, co stále jsou pod našimi rozlišovacími schopnostmi. Potopa byla tu minule. Mihule. (Mihule je tu místo tečky.)
Na sv. Václava slaví se v Brandýse vánoce. I proto Brandýs milujeme. Nad Orlicí. (Na ten nad Labem dlabem. Prozatím.) A končíme tenhle vánočně-narozeninový blog.
P.S. A možná jsem si díky němu i vzpomněl, jaké to vlastně slavím narozeniny. Budou to nejspíš ty túnové, co počítají se podle posvátného času, jak znali a počítali ho staří Mayové. Letos už je to ale passé (nebo anachronismus), protože (podle Callemana) ten čas loni v říjnu dotepla.. dotepal.
A Boží dílo (svět a my v něm .. ne, ještě jinak: svět v nás a my v něm) bylo završeno. Teď už je to prý jenom na nás, jak budeme pokračovat. Zda dospějeme ke kýženému a zamýšlenému:
„Celý svět v nás a my v něm celí!“ (Být minimalistou, škrtám teď celý blog a do šuplíku uložím jen tenhle aforismus. A za takových 200 let mám jich na sbírku. To bychom ušetřili času. Ale zas bychom nevěděli, jak se k němu došlo, k tak smělému výkřiku. Teď už to víme a Majda..
..mi jde připomenout, že za hodinu má snídat. Děkuju.) Jo, abych nezapomněl, narodil jsem se 20. dubna. Jako Hitler. Jako Stalin. A mnoho jiných.
A z 20. dubna je (shodou okolností) i ta moje „dnešní“ Duše K.
budova školy v Africe (foto: Matýsek, BenQ)