„Tak o čem to bude?“
„To si teď v tom stresu nemůžu vybavit.“
„Tak vezmeme Aničku, co potřebuje po obědě odejít, a ty si to zatím můžeš rozmyslet.“
„To ne (když už jsem jednou tady), já vím, co chci. Stejně jdu do toho přes ty svoje tělesný symptomy.“
A tak si stavím do konstelace sebe a symptom. Symptom se projevuje jako zábrana v podobě ocelového plátu. Někde v krajině břišní. A hledá se situace, ve které se zablokovalo cítění. Konstelace se rozkládá do dvou scén. V jedné (v té po mé levici) je malý Jiříček v prázdné, holé místnosti. Zavírá se sám do sebe. Dělá si ochranný obal. Má příšerný vztek. A bojí se. Vytváří krustu, přes kterou nic už (a nikdo), co by mu mohlo ubližovat, k němu se nedostane. Ve druhé (po mé pravici) leží mrtvá maminka a na hlavě má kámen. Velký Jirka ji najde a ona je takhle spokojená.
Malého Jiříčka (chvílemi vidím v něm i svoji babičku Boženku, z otcovy strany) konejší už i samotná Panenka Marie, ale moc to není platné. Na pomoc tedy přicházejí ještě nějaké esence. Stejně jako na druhé straně. I když to už nevím přesně. Nestíhám to sledovat. V hlavě mi leží ten kámen. Velký Jirka jde nakonec za Jiříčkem. Vypadá to, že se konečně našli.
Okamžitě se vynořuje (ve mně) můj starý strach, že jednou oslepnu. Vnímám i silný tlak v očích. není to příjemné, ale nechám to na pak. Má konstelace končí, všichni se zdají být spokojeni. Měl bych být asi taky. A jsem? Co mi zbývá. Prozatím vidím (i když blbě) a se svými strachy se snad časem vypořádám. To by se mi líbilo. (Má setkání s panem doktorem by pak mohla probíhat už v klidu.)
První noc po konstelacích mne citelně bolí hlava. Dá se to ale přežít a trochu se i vyspím. Budím se brzy a domů tak vyrážím o vlak dřív, než jsem původně plánoval. S trochou štěstí se mi podaří nepřejet přestupní stanici (zrovna jsem usínal) a s další trochou (poslechnu intuici a prolistuji expresní brožurku) mi dojde, že přestupuji ještě jednou (původní spoj měl mít přestup jen jeden). Že u nás expresy nestaví sice vím, ale jsem vláčný a nespíná mi to. Teda spíná, ale pomaleji.
Druhá noc přinese zárodek dalšího blogu (mám potřebu podělit se o svoje objevy) a ráno je docela úlevné. Jako by ze mne spadla jakási vnitřní tíha. Jen o ty objevy podělit příliš se nedokážu. Ani o den později, kdy blog dopisuju. Snad teď? Původně jsem váhal mezi několika konstelačními tématy. Jedním z nich (ty další si teď taky nevybavím) bylo moje opakující se životní schéma: námaha, vedoucí k neuspokojivému výsledku. Pocity marnosti.
(A proč třeba někdo jiný dokáže mnohem lépe prodat mnohem horší práci? Resp. se nestydí takový zmetek vůbec prodávat. Zatímco já..? Už předem vím, že nemá cenu se snažit.) Konstelace (ne přímo ta moje) mi ukázaly, že potíž je jinde. Ve schopnosti (totiž v neschopnosti) prožívat radost z dosaženého úspěchu. To se pak člověk může přetrhnout (někdy i přerazit) a je mu to celkem k ničemu.
Ne že by se mu v životě nedařilo. Ale nedaří se mu se z toho radovat.
středeční maglajz
Zatímco Majdě mokvá ranka na tváři tak, že je z ní už rána, dohadujeme se s Kačenkou na léčebném postupu. Ani jeden z nás nemá koule vzít ho jen do svých rukou a na svoje triko. Původně chci jít na pátou na místní rozvojový mítink, ale neudělá se mi volno a tak ležím. Psichti leží odděleni, aby Paco Majdu neblízal. Jenomže ona mi dopoledne cestou z knihovny stejně vlítla do Orlice a zráchala se celá. Jsem lehce hysterický. Do domácí knihovničky zařazuji další neplánovaný přírůstek: vyřazeného Věčného poutníka (díl 3.) a říkám si, kdy si ho asi přečtu.
Plátno prý doručeno (to šmouhaté). Posílám nenápadnou ověřovací sms synkovi, ale přímo se neptám. Ptám se na něco jiného. Zajímá mne, zda se dovtípí a potvrdí příjem. V půl šesté vyrážím s Majdou na čurdu. Hned na 1. rohu vidím stát Kačenku s malou v náprsním vaku. Baví se s nějakou známou. A není to moje Kačenka. Náš Jirka má svoji vlastní. A teď v tom začíná být ten maglajz. V podstatě je to ale jednoduché. Náš pan domácí se jmenuje Jiří. Stejně jako já. A jeho 2. polovička se jmenuje Kateřina. Stejně jako ta moje. A říkáme jim Jirka a Kačenka, aby se nám to nepletlo.
Míjíme s Majdou zapovídanou Kačenku, aniž by nás zaznamenala. U koček (to je asi o 200 metrů dál) to otáčíme a vracíme se. Nechce se mi do přímé konfrontace, protože tuším, že mne Kačenka hned nepozná (oholil jsem si bradu a zas tak často se nevídáme). Ale pak si řeknu, že nebudu srab, resp. že si nebudu zacházet. Musím ještě s Pacoušem. Jdeme přímo a setkání proběhne následovně:
„Dobrý den,“ zdraví mne Kačenčina známá a dělá nám místo, abychom s Majdou mohli projít.
„Ahoj,“ zdravím Kačenku, která stojí blíž ke mně.
„Dobrý den,“ zdraví mne Kačenka, která mne nepoznává.
„Dobrý den,“ zdravím její známou, kterou neznám.
„Vlastně ahoj,“ opravuje se Kačenka, která mne asi poznala.
Tak to jsme zvládli. Teď ještě Pacouše. Raději půjdeme na druhou stranu. Cestou k mostu pouštím Pacouše z vodítka (maximálně mi zdrhne za nějakou čubinou) a trochu mne to stresuje, protože mi začíná být zima. Málo jsem se oblékl a sluníčko se mezitím stačilo schovat. Přivolám si Pacouše na otočku a chvíli ho drhnu sněhem. Vracíme se kolem lávky a na ní muž se psem. Moc na ně nehledím, hledím na Paca, který jeví známky zájmu.
„Nesmíš,“ varuju ho, ale pozdě. Už se rozběhl.
Další průběh už líčím bez záruky, druhá strana líčila by ho jistě jinak.
„Zavolej si ho a drž si ho!“ volá na mne muž se psem. Hláška, která mne stále ještě spolehlivě vytočí. Bez ohledu na to, že je to místní psychiatr (ten, se kterým jsme se nedokázali domluvit na převzetí do péče) reaguji standardně:
„Hele, drž si toho svýho a nech si ty blbý kecy!“
Paco mezitím pochopí, že s vlčákem zmítajícím se na vodítku se už seznamovat nechce a vrací se ke mně.
„Počkejte, pane, pojďte sem!“ volá za námi pan doktor. Jsem už na odchodu, ale otočím a jdu k němu.
„Co je?“ ptám se.
„Víte, že byste toho psa měl vodit na vodítku?“ táže se pan doktor.
„Ano, vím. A seru na to!“
„Místo těch vulgarit, které tu používáte.“ (říkal spíš sprosťáren, ale vulgarity se mi líbí víc)
„Jistě, a na to ti seru taky, soudruhu!“ To už řvu panu doktorovi přímo do obličeje. Proč jsem tak vytočený? To kdybych věděl..
„Soudruhu?“ podiví se pan doktor. „Tak já jsem pro vás soudruh?“ (říkal to nějak jinak; líbilo by se mi také: „Jsem snad nějaký soudruh?“)
„Jasně, že jsi! Vždycky jsi byl!“ vychutnávám si pana doktora z blízka ve vší své nasranosti a otáčím se na patě. (Soudruzi si přece tykají. Zatímco pan doktor si se mnou tykat odmítá. I když mu to napoprvé ujelo.)
U branky se ještě otáčím a vidím, že pan doktor s vlčákem míří s odstupem za námi. Nechám Paca za dveřmi na chodbě a jdu se do ložnice dívat, bude-li se pan doktor dívat. Sleduju při tom, jak se klepu. No tak se klepu. V duchu si přehrávám náš dialog a zjišťuji, že přesně už ho zreprodukovat nesvedu. Tak alespoň přibližně, než se mi vykouří z hlavy docela.
Majda s Pacem dostávají po piškotu a já zapínám počítač. Dopíšu a vzdychnu si. A teď se vrátím k vylíčení mé březnové konstelace. Protože tou chci tenhle blog začít. Mezitím přichází Kačenka, volá veterinářce a provádíme desinfekci. Cvičně i nasazování kornoutu. Majdě, pochopitelně. Stříhat srst prý nemusíme, tak nebudeme. Pacovi jsme teda stříhali. Jsem lehce nabroušený a mírně nerudný (jako vždy, když mám o někoho pečovat).
Ale jo, jde to. Do toho večeře. Po ní si uvědomuju, že psichti už by taky měli něco pojíst. Kačenka se k ničemu nemá (zrovna nakrmila mne). Dobře. Tak ještě dvakrát si vzdychnu a jdu ohřát vodu na zalití granulí. Dobrý večer i noc.
P.S. Majda na antibiotikách a v kornoutu. Říká se tomu límec, ale víc to připomíná kornout. (viz matné foto v přehledu) Snáší to docela dobře, rozhodně lépe než my. Chvílemi připomíná psa z reklamy na His Masters Voice. Akorát že je v tom až po uši.