Kdybych měl někdy vtělit svůj osobní příběh do knihy, mohla by se jmenovat Cesta schizofrenií, ale to se nejspíš nestane. Ještě mám někde v koutě pracovny pohozené v podstatě nenačaté korektury Seanovy knihy o bipolaritě, která už prý má vycházet na papíře, takže udělat je nestihnu. K případným čtenářům tedy doputuje v použitém pracovním překladu a dobře jim tak.
Mezitím našel (či objevil) se v naší republice člověk, který své putování schizofrenií podle všeho již ukončil, své prožitky sepsal a poslal výše jmenovanému terapeutovi k posouzení. A protože autor má, zdá se, ten správný tah na branku, rozjel podpůrnou kampaň na Startovači, kde je možno slyšet i názor pana Knotka, který bych zde shrnul do věty: „Je to cesta bojovníka.“
Sympatické na aktivitě bojovníka Jindřicha Jašíka je to, že svůj projekt spouští mimo oficiální struktury tzv. péče o duševně nemocné, nejspíš i proto, že píše o sice nesnadném, nicméně možném východisku z potíží, kterým se u nás obvykle říká psychóza nebo schizofrenie, a to bez dlouhodobého užívání psychofarmak.
I když oficiální psychiatrie připouští možnost zotavit se ze schizofrenie i touto cestou, má pro ni jen malé pochopení a v praxi se u nás takové experimenty nepodporují, spíše se od nich důrazně odrazuje. A to přesto, že např. v dlouhodobé (20 let) Harrowově studii z roku 2012 se uvádí, že „pacienti se schizofrenií, kteří neužívali dlouhodobě antipsychotika (zahrnující jak typická jako Thorazin a Haldol, tak atypická jako Zyprexa, Risperdal, Seroquel, Geodon a Abilify), byli výrazně méně psychotičtí a zažívali častěji období zotavení.“
Podle Harrowa tvoří tito „antiautoritáři“ asi 30 až 40% z celkového počtu tzv. schizofreniků, mnozí z nich odmítají nejen medikaci, ale i lékařskou pomoc a zotavují se bez ní. Někteří se hlásí k survivorům (přeživším) psychiatrické péče a stávají se aktivisty, upozorňujícími na nesmyslnost a chabé výsledky nuceného léčení duševně „nemocných“, na pacientovo právo informovaného souhlasu s léčbou a na potřebu pestřejší terapeutické nabídky. Někteří prostě jen žijí své životy, obvykle lépe a radostněji než před tím.
Zdá se, že jeden takový výrazný „antiautoritář“ se hlásí o slovo i v naší domovině, a shodou okolností právě v době, kdy si připomínáme sto let česko-slovenské státnosti. Ale můžeme to, samozřejmě, přejít bez povšimnutí a svoji pozornost věnovat něčemu jinému, pro nás důležitějšímu. Například kladení věnců k pomníkům padlých. Máme na to ještě 15 dní a pak i celý zbytek života.