Ještě dvakrát (se mírně obměněná sloka zopakuje) a z role víceméně anonymního přibrukovače se mám přehrát do role předzpěváka. Mé srdečko se začíná neklidně cukat (pokrok – dříve mi v podobných situacích skákalo rovnou až do krku a obvykle nezvládl jsem ze sebe vysoukat slovo), mozek postupně zkratuje některé (pro holé přežití přebytečné) okruhy a já začínám opatrně odkašlávat. (Nakonec, vždyť o nic nejde. Jen si to – tak jako – zkoušíme. Takže:) CHRM, HRM, EHRM..? (A UŽ JE TO TADY!) „Hentele.. mentele.. bentele.. trádydá – já!“ cedím skrze tuhnoucí čelisti a vnímám, jak se mimovolně odpojuji od svého okolí a stahuji se do relativního „bezpečí“ vlastní omezenosti. Bojím se přitom pohlédnout přímo před sebe, kde právě (mírně pobízivě, a přitom nesmírně trpělivě) vydupává rytmus Yann-Fanch a po stoosmnácté prozpěvuje, tentokrát spolu se mnou:
I Na dumeus me jardin, za bet za vet or vur – o
Jsme ve školní aule ve Slezské v Praze 2, venku se pomalu rozkoukává sobotní sluníčko (blíží se poledne a jen kousek od nás chystá se všelidová demonstrace proti vládě a poměrům a rozkrádání a drahotě a bídě a všemu možnému, co ještě v téhle Bohem opuštěné zemi lidi sere) a mne už asi po sedmé (po osmé?) oblévá studený pot. (Přeháním. Tak zlé to není. V podobných situacích potíval jsem se kdysi – a jako prase. I když.. spíš jako myš.) Vzápětí se mi trochu uleví – přidávají se ostatní.
„Na dumeus me jardin, za bet za vet or vur – o..,“ sdělujeme si navzájem (a stranou revolučního kvasu), že na stromě máme zahradu (totiž naopak), na stromě větev a na větvi hnízdo. Ptačí. Ptačím zpěvem začínala i naše společná hlasová rozcvička. Spolu s asi 16ti šťastlivci si právě užívám už pěkně rozběhnutý seminář bretonského zpěvu (resp. pěveckého stylu – má to i odborný, jistěže bretonský název, ale nechtějte ho po mně), a to v rámci jednodenní hlasové dílny Hlasohledu, jejímž iniciátorem bylo tentokrát občanské sdružení (pro starou hudbu a tanec) ROND. Vedoucí téhle dílny je prý také aktivista (za jazyková práva Bretonců). Naše dnešní setkání je ale nepolitické, i když jinak v souladu s rytmem a tepem doby.
Já sám bych tu vůbec nebyl, nebýt toho, že bretonského vypravěče, zpěváka, tanečníka a kantora Yann-Fanche Kemenera nedávno objevil, a pak i vylákal do Česka náš (starší, ten zbylý) synek (co se nám kdovíproč nějak pobretonštil). Jo. Asi-určitě (bych tu nebyl), a to zhruba ze dvou důvodů: za prvé bych se o téhle dílně ani nedozvěděl, natož aby mne napadlo hledat potěchu či zadostiučinění v Kan ha diskan. (Nojo, náš Hujer si to našel. Zde.) A pak, i kdybych snad (nějakým nedopatřením) chtěl zkusit právě tuhle dílnu, sotva bych si ji dopřál. Utratit hned celou desetinu měsíčního příjmu za jediný den (a to bez dopravy – jsem mimopražák – a stravy) bych si jako mizerně placený (plně uvázaný) státní blázen nedovolil. („Není už čas vzít to bláznění jako vedlejšák?“ napadá mne kdosi. Když to bych zas přišel o všechny ty svoje „výhody“.)
Jenže jsem tady (chtěl jsem být a drze řekl jsem si o to) a ve vlastní kůži tak prožívám, jaké to je, po delším čase se zase pokoušet cosi si osvojit. Nejsem v tom sám (na jednu stranu úleva, na druhé už silně opotřebovaná, ale stále ještě brzda) a mám to „zadarmo“. K narozeninám pod stromeček. Nezbývá, než si to (v rámci svých možností) užívat. A sledovat, jak to snáším.
II O na dumeus er vur, so bet za vet or we´enn – o
Jedeme asi tak po stodvacáté druhou sloku (tu o té větvi), do oběda daleko a Yann-Fanche to nejspíš stále ještě baví. Hovoří francouzsky a zpívá bretonsky. Ne, že by nás nějak přehnaně chválil (jak dělávají to většinou američtí lektoři), nechválí vlastně vůbec (ale možná mi během tlumočení nějaká ta pochvala unikla – neumím francouzsky, natož bretonsky). Je tu i pár cizinců (dokonce jedna nevímodkud černoška), co zase neumějí příliš česky. Bretonsky taky ne, ale hlavu si s tím nedělají. Já trochu jo. Zbytečně. Pár lidí francouzsky umí, což ale při zpěvu zase je plete. My, nepopsané listy.. (pokračování příště)
(jak vidno, mám hluboko nejen do kapsy) foto: B. Fabiánová