.., tak máme vlastně výhodu. (pokračování předchozího blogu)
III O na dumes er we´een, so bet zavet or barr – o
Předzpěvuje Yann.. a s klidem a neochvějným přesvědčením, že je to možné, jde s námi za svým cílem: naučit nás, když už jsme jednou tady, pár bretonských písní. A jednu francouzskou k tomu. Metodu volí prostou. Opakování, opakování, opakování. (Poctivý český dril, ty vrtáku! Co našemu školství prý tolik chybí.) A tak jsme zas u našeho oblíbeného tématu. (viz) Jakže to zněla základní teze pana Červinky? Zakopaný pes našeho (stále blbějšího a blbějšího) školství má být v tom, že:
„..děti se neučí, neumí pracovat, protože neprošly základním drilem.“
Jedním takovým základním drilem tu právě všichni procházíme (a to doslova, protože nejenom sedíme a zpíváme, ale posléze také vstáváme a zpíváme a podupáváme v kruhu – s Yannem jako předzpěvákem uprostřed). 
Náš společný zakopaný pes je přitom v tom, že většina z nás má viditelnou trému. Jsme ve stresu, a to i přes to, že ((zatímco sebetrpělivější český kantor – a klidně mne vyveďte z omylu – by touhle dobou už dávno vyletěl z kůže, nad většinou z nás (když už ne o nás) zlomil hůl a vyrazil s námi (alespoň v duchu) dveře, případně sám sobě jal se rváti vlasy)) Yann viditelně nijak si nezoufá a (na rozdíl ode mne ani) netrpí. A trpí-li, nedává nám to najevo.
Málo však je to platné. Mne osobně silně stresuje už samotný fakt, že jsem tu, jediný diagnostikovaný psychotik mezi všemi, (v mírně manické fázi svého čím dál tím méně psychotického bytí) a stále mám potřebu sám před sebou se hlídat. Co kdybych zas něco vyvedl? (Například začal štěkat?) Stresuje mne i představa, že zjevná autorita (Yann-Fanch) ode mne očekává výkon, kterého (to přeci všichni víme) nebudu nikdy schopen. Trochu mne uklidní zjištění, že nejsem v tom sám. Že podobně stresovaných (mladších i starších a bez diagnózy) je nás tu víc. „Pracujeme“ dnes (až na ty pozdní příchody, poměrně ukázněně a soustředěně), až se z nás kouří, a výsledky teda – řekl bych – nic moc. Ke konci semináře už sice všichni díky drilu (tu lépe, tu hůře) přezpíváme z listu vlastnoručně zapsaný bretonský text, že bychom ale ty (celkem 3) písničky (po celodenní „tvrdé práci“) skutečně zvládli v pohodě (a z hlavy) zazpívat, se říci nedá. Že bychom se tu sešli samí tupci se přitom také nezdá.
Co když ta hlavní potíž (a zakopaný pes nejen našeho školství) je v tom, že pořád ještě učíme se nejvíc „hlavou“ (a pak se divíme, že nám to do ní neleze), zatímco měli bychom se učit více „srdcem“? 
V angličtině ještě „nazpaměť“ řekne se „by heart“. Ve francouzštině „par coeur“ (v bretonštině nevím jak), ale v češtině (i v němčině) už dávno ne. Jakékoli naše učení pak podle toho vypadá. A tak si (cestou na vlak, kolem vy(k)lidněného již Václavského náměstí) říkám, oč lépe bychom na tom všichni (a nejen při učení) byli, kdyby ve školství nepůsobily převážně všelijak vycepované a vystresované učitelky, stresující (často i nevědomky) své žáky – „darebáky“. Štafeta jde zkrátka z ruky do ruky. Psal o tom už kdysi zesnulý (bývalý vědomý outsider a vysokoškolský profesor) Bohuslav Blažek (Škola jako zrada dospělých na dětech a učitelství jako neuvědomělá pomsta).
Důraz klade se stále na předměty (a osvojování – většinou v podstatě zbytečných – znalostí, kterého dnešní děti již ani nejsou schopny) a zanedbávají se tzv. (pro kloudný život tolik potřebné) výchovy. Tragikomicky nedochovaní pak pokoušejí se (nepříliš úspěšně) vychovat další generaci vychovatelů. S jakými výsledky (a přínosem pro celou společnost) je (v sobotu příkladně i na tom Václavském náměstí) stále zřejmější. O tom, jak a proč ničí dnešní (nejen české) školství kreativitu, hovoří výstižně a vtipně Ken Robinson (zde). Ano. I v našem (stále převážně levohemisférovém) školství daří se především postupnému odpojování žáků od zdroje veškerého života, a tím i od jejich kreativity. Zkusme se někdy pro změnu, alespoň na chvíli (nejlépe hezky v kruhu, nejprve s výdechem, pak s nádechem) znovu (a na STŘED, svůj i veškerenstva) napojit, propojit a zazpívat si (každý sám za sebe, ale pro druhé) to svoje životní sólo. Tak třeba (našeptává mi zrovna Yann):
Er barr so dag er we´enn
Er we´een so dag er vur
Er vur so ir jardin
er jardin a zo din
atd.
a společně (jako odpověd předzpěvákovi) ještě závěrečné:
Ha.. toud an dud a lar din, na me jardin, na me jardin..
Ha.. toud an dud a lar din, na me jardin ne n´é ket din.
Vím, tak rychle a jednoduše to nepůjde. Nezbývá, než dál na tom pracovat. Každý jak chce a umí. S pouhým – jakkoli někdy nezbytným – drilem si dnes už opravdu, ale opravdu nevystačíme. To je snad zřejmé. (A konec. Blogu. Prozatím.)