Takže asi budu v šoku. Nacouval do mne svým vozem pan doktor, když jsem ho objížděl v té „jeho“ (a původně i naší) uličce na kole. Poté, co otevřel dvířka na straně spolujezdce a vykoukl ven (skutečně, byl to on), zvolil jsem zkusmo obligátní (a poněkud familiérní) „řidičskou“ reakci:
„Kam koukáš?“ (A zbytek – všelijaké ty typicky české a jadrné dovětky – mne v tu chvíli snad ani nenapadly.)
„Netykáme si, ale omlouvám se,“ odvětil důstojně pan doktor.
Obhlížel jsem bicykl a přemítal, jestli má smysl volat k takové prkotině policii, když pan doktor volá ji i k menším. Tentokrát nikoho nevolal, jenom se ještě zeptal, jestli se něco pokazilo, já opáčil, že patrně ne, a našlápl jsem k odjezdu. Přední blatník sice trochu drhnul, ale po chvíli si dal domluvit. Jestli jsem v pořádku já, se pan doktor neptal.. a mne to hned zjišťovat nenapadlo. Takže jsem dojel celkem v pohodě až domů.
(Myslím, že pan doktor je nebezpečný svému okolí. Bláznům tedy určitě. Přesto občas kolem jeho ordinace jezdím. A někdy zajdu i do čekárny. Dále se zatím neodvažuji a tentokrát jsem ani nemusel, aby nám oběma bylo jasné, že jsme stále ve střetu a kdo má při tom navrch.)
Dávkami v hmotné nouzi (jak jsem byl předtím zjistil) se má od ledna zabývat pracovní úřad v Mýtě, ale počítám, že mne tam stejně odkáží na Prahu, kde mám trvalé bydliště. To zjistím až příští týden. Curka dnes odjíždí (krmila nás tu čtyři dny a statečně snášela naše psí dotěry, jakož i moji sprostomluvu a občasné pseudognostické výpady), tak ještě zajdeme na šantání polévku. Cikánská svatba odsunula bretonské pow-wow na začátek září. A laptop (no konečně) se právě zaktualizoval, takže:
(Anebo ne; přepisovat z mailu sem už nic nebudu, přestalo mne to bavit; odpověděli mi z občanské poradny, že jsem podle nich postupoval správně a poradili mi, ať se obrátím na Úřad práce s žádostí o dávku hmotné nouze – konkrétně o mimořádnou okamžitou pomoc. Proto jsem dnes vyjel do města. A teď zkouším, jaké to je ovládat dvě klávesnice najednou. Matoucí, musím říct. ) Jinou věc ale chtěl jsem přepsat, protože myslím, že za přepsání stojí:
Supermarkety jsou pro mne opravdu otázka: jak je možná tahle chuťová pestrost vedle uniformity amerických lidových výkrmen? Ale toto stále ještě je, i v roce 1969, země paradoxů, kontrastů a záhad. V záři agresívních barev, do nichž balí ty pohádkové pochutiny, pak před senátem promluví prezident Nixon a přizná, že v USA žije několik miliónů (někteří je odhadují na šestnáct) lidí, kteří, jak pravil černý farmář na ithackém letišti, sežerou právě tak dost foodu, aby neumřely hladem jejich škrkavky. A také takových, kteří sice mají dost co jíst, ale nepřehledný blahobyt spojený s malým vzděláním popletl je natolik, že trpí následky totálně pochybeného složení potravy. Mezi ně budu patřit brzy i já, neboť kdo ví, jak se v mém žaludku snese uzená chobotnice s gefilte fish, zvláště zaliju-li je javorovým sirupem. (psal v roce 1969 Josef Škvorecký do českých tiskovin z USA. Nejprve do Listů a po jejich zastavení do Světa práce. Dnes už to vypadá, že marně. Marně, ale přece. Tak proč se za to a z toho po těch letech alespoň trochu neradovat?)
A protože mým škrkavkám začíná hrozit akutní úhyn, zajedu teď na tu polévku (curka šla napřed) a pak si dám pomalu víkend. Kdo je pro?