„Vážený pane Bryane,
Jak jsem již psal v reakci na Vaši žádost. Nelze poskytnout informace z konzultací Vašeho syna, pokud ten k tomu nedá řádně ověřený písemný souhlas nebo pokud neprokážete, že takový souhlas již poskytnout nemůže. Za předpokladu, že doložíte výše požadované náležitosti, je možné domluvit i osobní setkání v pracovních dnech od 8 do 16 hod.
S pozdravem
Tomáš Holcner“ píší mi z RIAPSu. Nadzvihne mne to na chvíli z pohovky, po dopadu zpět zadržuji dech a odepisuji:
„..tohle a takhle jste sice nepsal (viz), ale nešť. Takže:
Když jsem se naposledy v RIAPSu stavoval, měl jsem v ruce jen úřední potvrzení o kremaci z Herefordského pohřebního ústavu a krabici s popelem/ostatky našeho mladšího syna. Protože jsem si ale před kremací netroufl nikomu říct, že bych rád viděl Benovo tělo, tu „definitivní“ jistotu, že skutečně odešel ze světa, nebudu mít (v tomhle životě) asi nikdy. Možná i proto jsem si raději netroufl. I když si to dnes vyčítám, že jsem byl takový srab. Oficiální úmrtní list přišel až mnohem později.. a nějakou chvíli nám pak ještě trvalo, než jsme sebrali „psychické síly“ na vyřizování pozůstalosti. Které se stejně bude ještě opakovat. Spíš pro moji umanutost a potřebu mít alespoň v tomhle případě po formální sránce dotažené to, co dotáhnout se dá. Když už se to nedařilo synkovi. Protože nemohl, nedokázal, či nechtěl a dál neúmyslně torpédoval své vlastní snahy udržet se tu se svými báječnými plány a představavmi o životě? Bubeník jeden blbej. No nic, zpátky do „úřadu“:
„Dobrý den,