Dubnové konstelace I a Dubnové konstelace II (předchozí blogy)
Ten chlapík, ta osoba pod nima, je naše vnitřní síla. Která se z nějakého (nám skrytého důvodu) nemůže projevit. Jinak než cukáním. Občasným výbuchem. To potom někdy ty klády mohly by lítat i vzduchem. Někoho zabít a to by byl průšvih. Proto se mu tam ze strany přihazuje. A my jsme nemocní. Bezmocní. A přitom dřeme jak bejci. Abychom tu „nebezpečnou“ sílu udrželi na řetěze. Chceme mít „nemoc“ pod kontrolou. Jako ten (bezpochyby) kladný hrdina ze Silver Linings Playbook.
Jeden vjem z konstelací: muž musí se rozhodnout. Je na něj vyvíjen tlak. Na jednu jeho stránku (buď na tu pravou zpředu, nebo na tu levou zezadu). Pravá a levá zhruba víme, co znamenají. Muže a ženu. Má dvě možnosti (neuteče-li) – vzdorovat a nechat se zlomit, nebo se podvolit a začít rotovat jako turbína (vnitřně). V prvním případě se z něj může stát „dobrý“ voják. V tom druhém maniodepresivní jedinec. Ledaže už je v svém středu. To už pak s ním nic nehne.
Možná. Netvrdím, že je to zrovna tak, jak píšu. Ale mohlo by. Kromě fyzického těla jednotlivce je tu i „tělo“ kolektivní. Většího celku. Rodiny, obce, národa. Lidstva. A svoje obavy nechám si pro sebe. Chci věřit, že lopatky mé osobní turbíny jsou ještě nezlomené. Některé možná ano, ale některé snad ještě drží na místě. I proto se točí(m). Jde o to naučit se být pokud možno v ose. Své vnitřní planety. V tom je ten trik.
ilustrační foto převzato z: