Citát jsem si vypůjčil z článku Agrese jako blahodárná síla, na který odkazuji níže v textu. Tentokrát bude ho (textu) doufám málo. Z dubnových konstelací přikládám 2 – 3 za vše vypovídající fota a telegraficky zmíním svoji současnou agendu.
Vypůjčený příběh o setkání muže a ženy sepisovat nebudu. Byl vyprávěn tam, kde vyprávěn být měl a tak je to nejlepší. Byl a je krásný tak, jak si ho uchovávám v paměti, a darmo bych ho tu prznil. Už když jsem žádal o svolení, věděl jsem, že je to neslušné. Půjčovat si cizí příběhy, zpracovávat je po svém a zkomolené pak dál je šířit. Když se to umí, tak možná, snad. Dělá se to a lidé to mají rádi. Nebudu ale nejspíš ten pravý, kdo by měl něco takového si dovolovat. A co třeba tenhle příběh (nebo spíš historka):
Berlínská zeď prý padla omylem – média začala vysílat zprávu, že je berlínská zeď už otevřená, přestože nebyla. Východoněmecký kapitán, odpovědný za ostrahu hranice, telefonoval svým nadřízeným, protože byl obklopen pěti až sedmi tisíci demonstrantů, kteří mu pouštěli z tranzistorových rádií zprávu, že berlínská zeď padla. Když se nedovolal, vydal rozkaz svým vojákům: „Všichni pryč!“ – a tak berlínská zeď skutečně padla.
zdroj: http://www.blisty.cz/art/68110.html
No není k popukání? Ten příběh, ta historka. Nevím, proč se mi sem vpletla. Snad proto, že souvisí s bipolárním vnímáním světa a já se „léčím“ z bipolarity? Svět mezitím rozdělil se zas jinak a moje vlaková historka se snad přeci jen blíží k závěru. Mám obstavený účet a zjišťuji, co mohu a měl bych ještě dělat. Požádal jsem o milost České dráhy a požádám ještě pana prezidenta.
Jen pro formu: aby to Kalouskovo „prase“ vědělo, co v podhradí se dál děje. I když pochybuji, že se to k němu vůbec donese. Do koše hodí to psaní nějaký hradní úředník. A mohl bych pana prezidenta pozvat i na dubnovou prezentaci, napadá mne.
Ano, byli jsme s Kačenou zas po delší době v kině, a to na dokumentu Hledá se prezident. Vinula se jím i celorepubliková (a vlastně celosvětová) pře kuřáků s nekuřáky. Kterou si v jedné pražské putyce vyřešili demokratickým přehlasováním kuřácké menšiny. A teď aby si na to hledali prostory jinde. Protože podle mne, když mne někde nechtějí, je lepší sebrat se a jít, než se handrkovat. Ono někdy je to lepší, i v případě, že mne někde chtějí. Až tak, že navlékají mi na cestu tam svěrací kazajku. A jsme zas u té agrese.. a údajné nebezpečnosti psychiatrických pacientů. Sobě a svému okolí.
Třeba by se i tohle téma dalo dobře nahlédnout právě na tom, jak řešit spory o kouření? Sdílení ohně patří totiž mezi usmiřovací rituály. (Což mi až dodnes unikalo.) Kouření ale obtěžuje občany bez cigarety, mohou je vnímat jako agresivní intruzi (to přesně nevím, co je, počítám, že něco jako vměšování.. a jdu si pro malý etymologický: prý tuhnutí magmatu v hloubce od intrudere – vtlačovat). Vznikne dialog, hádka, kuřáci uhasí své cigarety, nebo ti druzí odejdou, nebo se všichni dohodnou jinak… Prostě spor vyřeší přítomní spolu.
zdroj: http://www.helena-klimova.cz/texty/Orientace_07_06_2008_6.pdf
Když mají na to prostor a čas. Když vůbec stihnou si všimnout, že jsou ve sporu. Který jim někdo jiný vnutil. Tak tak.
Pokousal jsem svého psychiatra, se měl jmenovat původně tenhle blog. Takový úderný titulek. K tomu i pravdivý. Psychiatrovi to kupodivu nevadilo. Skoro bych řekl, že.. Bylo to ale jen takové lehké hryznutí s erotickým přídechem. Do ramene. Do levého. A pak ještě do pravého. Kvůli symetrii a když jsem byl v tom. V objetí. My se tam v Centru takhle všichni spolu loučíme. Ne hryzáním. Objímáním. Jsou všelijaká, ta objetí.. jak si kdo zrovna dovolí a připustí. Druhého k tělu. A sebe k němu. Psychiatr je žena. Tak mi to trochu ujelo. Proč ne? Chlapa bych takhle nekousal. I když, co já vím? (Spíš ne.)
A teď se mi vybavil můj májový happening „Objetí obětí“ v Petřínských sadech. To jsme ještě bydleli v Praze a já se (už psychotický, léčený homeopaticky) na 1. máje zapojil do akce FREE HUGS – OBJETÍ ZDARMA. Pojal jsem to nasraně po svém a zavěsil papundeklovou ceduli na prvního panáka z toho sousoší Olbrama Zoubka, co nám má připomínat oběti minulého (komunistického) režimu. A postával nasraně vedle.
Italští turisté, co gesty mi naznačovali, ať uhnu jim laskavě ze záběru, mi nestáli ani za to typicky italské gesto. Jednu procházející občanku má cedule s nabídkou volných objetí znepokojila natolik, že požádala policejní hlídku o zákrok. Vznikla pak z toho debata s jedním známým českým filosofem.. jak on se to jenom..? Teď si nevzpomenu. Procházel se tam s manželkou. Jestli to teda byla jeho manželka. Ta moje vše točila na vypůjčenou kameru, ale ještě to s ní moc neuměla. Záznam jsme pak svěřili ke zpracování příbuzným a ti nám ho už nevrátili. Tam by byl možná vidět, ten filosof. Nějaký články jsem od něj četl a líbily se mi. Tenkrát.
Takovej ten fousatej, jak bydlel někde v Americe nebo v Kanadě ve srubu. Co vo něm ještě vím? Nic. Z nějakých důvodů mne moje intelektuální schopnosti už od střední školy výrazně limitují. Nesvedu udržet v aktivní paměti dostatečný počet faktických údajů (pořád se mi vnucuje Hejdánek, ale to je nějaká blbost.. progooglím si to), abych měl co vůbec zpracovávat, třídit a kombinovat. Značně mi to ztěžuje (vlastně už přímo znemožňuje) učení se textů a z textů. Ono mi šprtání a biflování nešlo už na základce, ale tam to ještě tolik nevadilo. Na VŠ to už pak byla katastrofa a mentální kolaps.
Tak Hejdánek to fakt nebyl. Možná ani filosof. No nic. Třeba mi tu někdo napoví.. Chvilku se budu tahat s Majdou o hadr a pak si dám hřát pozdní oběd. Největší dnešní fušku mám za sebou a skoroprázdný žaludek se začíná hlásit o svá práva. Ráno jsem do něj dostal jen hrnek žitovky, a to jsem si myslel, že jsem v klidu. Pro vodu dnes asi nepůjdu, necítím se na to.
A koukám a vidím, že jsme přeci (od jistého blogu mé další oblíbené nespisovné slovo) jen neposbírali všechna lejna z našich psichtů na zahradě. Proto ty v trávníku zaražené tyčky. Domácí včera prováděli jarní údržbu. Podle smlouvy nesmíme psichty na zahradě venčit, ale ono jim tam občas stejně něco upadne. Zvláště, když nemám sílu nebo kuráž vyrazit s nimi na nějakou delší procházku.
No nic, zkrátím to. Řešení vážně není dávat do pořádku tenhle rozjebanej stát. I když je to potřeba. (odkaz) Řešení je dát do pořádku sebe. A o to se snažím už od převratu. Že mi to ale trvá? Až si někdy říkám, jestli je to vůbec možné. Jestli má cenu dál se o něco snažit. S těmahle výsledkama.
Na druhou stranu (dá-li se věřit tomu, co jsem na vlastní oči viděl) , má vnitřní žena v sobotní konstelaci poprvé spatřila mého vnitřního muže. K setkání prozatím nedošlo. Ještě mu (a sobě?) dost nevěří. Už ti dva o sobě ale vědí. Co nám to přinese? To se mne, má milá, teda neptej. To budeš se mnou (nedáš-li jinak) v těch příštích letech žít.
A já o tom budu tady (dokud to půjde a bude mne to bavit) dál referovat.(Jo, hlava mne tentokrát nebolela, ale pokonstelační energie mi pár hodin nedovolila usnout. Hádám, že tak do půl čtvrté ranní. Kačenka měla to doma podobně.)
Dubnové konsteralce II (pokračování) Dubnové konstalce – douška