v Brně 27. listopadu 2014
Vážená paní Sosnarová,
Nejsem si jist, zda následující slova dostatečně vyjádří naši hlubokou úctu a obdiv ke všemu, co jste musela prožít. Naše generace jen stěží rozumem pochopí, jakou sílu jste musela mít, abyste neztratila naději. Tam, kde je rozum v koncích, však začínáme vidět srdcem. A naše srdce Váš příběh mocně zasáhl.
Básník Vladimír Holan píše: „Není lhostejné, kde právě jsme.“ A není lhostejné ani nám, kde a s kým jsme a co si sdělujeme. Vážím si proto, že jsme mohli být právě s Vámi a mohli sdílet váš životní příběh. I když se o minulosti ve škole učíme, ani desítky hodin nemohou vystihnout tragédii jediného lidského života. I proto si ten Váš ve svých srdcích poneseme jako příklad.
Vážená paní Sosnarová, u Toho, jenž je nadějí ve všech strastech, Vám vyprošujeme hodně zdraví a dlouhý spokojený život a děkujeme Vám, že jste svá utrpení nesla i za nás, kteří žijeme ve svobodě a dostatku. Věřte, že si budeme Vaše slova pamatovat a této svobody vážit.
Za Biskupské gymnázium Brno
a ze srdce
podepsaní
Pane předsedo družstva,
my žijeme v Sovětském svazu už osmnáctý rok. Jsme narozeny na Moravě, v Brně. Nemáme maminku ani tatínka. Jsme sirotci a chceme se vrátit domů. Pracujeme těžce, nedostáváme žádný plat. Deset let nám dávali jen krajíc chleba a misku zmrzlýho boršče. Musíme se uskrovnit, protože nevíme, jestli tento život přežijeme. Byly jsme těžce nemocný, měly jsme obě tyfus, byly jsme plné vší a nevíme, jestli se dostaneme na rodnou zem. Tolik let žijeme a tolik let prosíme Pána Boha, aby nám pomohl vrátit se domů. Nám řekly úřady, že nás naše vlast už nechce, že máme poprosit nějaké družstvo, aby požádalo vládu o vízum. Jinak tu musíme zůstat a přijmout sovětské občanství, protože Moskva nedovolí přemísťovat lidi, kteří pracovali v gulagách. Nejsou nikde zaregistrovaný. Proto musíme tady zůstat. Tak vás, pane předsedo, moc prosíme, pomožte nám vrátit se domů. Budeme českým lidem a Vám, Vašemu družstvu vděčný. Budeme pracovat čestně a poctivě. S úctou Vás ještě jednou prosíme, abysme se mohly vrátit.
Věra a Naděžda Mělkinovy
Dva dopisy, převzaté z předsádky a obalu knihy Krvavé jahody. Možná tím porušuju nějaké „právo“, ale k reflexi setkání s paní Sosnarovou nemám/nenalézám vlastních slov, která by prožitou skutečnost nezkreslila a neznehodnotila. Takže si pro tuto chvíli půjčuji slova cizí. Jsou to slova samotné aktérky jednoho příběhu. Jednoho z mnoha podobných, jaké během druhé světové války a ještě dlouho po jejím ukončení žili nevinní, do Sovětského svazu zavlečení lidé z Československa, Polska i Ukrajiny. A jsou to slova jejích posluchačů.
Od mého setkání s paní Sosnarovou uběhlo už několik týdnů a knížku teprve otevírám. Prodal mi ji na dluh a čestné slovo (neměl jsem u sebe dost peněz) sám pan nakladatel. A hlodá ve mně otázka. Jak to, že v době, kdy každý druhý herec může být spoluautorem svých memoárů, sepsaných někým jiným, není paní Sosnarová uvedena jako spoluautorka svého vlastního příběhu? Že by snad sama nechtěla? Budu se muset ještě zeptat…
Kniha vyšla loni, v roce 2015, poprvé v Kartuziánském nakladatelství, celkově je to její třetí vydání (1. vydání 2008 Mladá Fronta). Kde jsme to byli a žili, kam jsme to hleděli, že až do letoška unikala naší pozornosti? Především v sobě a především do sebe, Jirko. Protože nešlo to zkrátka jinak. Děkujeme tedy panu nakladateli a paní Sosnarové, že nám ji přivezli závěrem svých letošních spanilých jízd republikou až pod nos.
Paní Sosnarové tímto přeju ne rychlé, ale dostatečné pooperační zotavení a hodně sil na další výjezdy. Jako poslední žijící survivor (přeživší) gulagu v naší republice má těm, co chtějí poslouchat a slyšet, stále co vyprávět. I o naší současnosti a o nás samých.