Kafka měl svého muže před Zákonem, my máme svého Karlíka u dveří na chodbě. Už před lety Karlík pochopil, že cpát se do zavřených dveří nemá cenu, když tam pokaždé dostane přes tlamu a vykopnou ho zas na tu chodbu. Nechali jsme ho v situaci, kdy dveře zůstávají pootevřené, Karlík už se do nich sám necpe, a jenom sleduje, co bude se dít dál.
A děje se to, že chodba se mění v jakousi asi cestu, plnou balvanů. V podstatě neschůdnou, dalo by se říct. A klidně i napsat, tak to píšu. A Karlík má zase dilema. Jít, či nejít? A co ty balvany, všude? Páčit, či nepáčit? Valit, či nevalit? Karlík zatím jen valí oči a vůbec se mu to nepáčí. Takhle si tu svoji cestu nepředstavoval. A je to vůbec jeho cesta? Neměl by se třeba vrátit na rozcestí?
I kdyby to snad Karlík zkusil (vrátit se), zjistil by, že rozcestí mezitím (co bloumal na chodbě a občas nechal se profackovat za zavřenými dveřmi) zarostlo tak, že není již rozcestím. Pokud by to místo vůbec našel. A tak mu nezbude, než trčet mezi balvany. A pokud snad bude chtít postupovat někam dál a kupředu, nezbude mu, než s každým tím balvanem nějak si poradit. A něco mu už teď říká, že normální a standardizovaný pajcr na to stačit nebude.
A jsou to vůbec balvany, co brání mu v cestě? A chce vůbec ještě někam chodit? A chceme být pořád u toho? Nechal bych prozatím Karlíka Karlíkem, a spolehl se na to, že se nám ze své cesty necesty zas po čase ohlásí. Kdovíjak rychle teda nepostupuje. Na bývalýho sprintéra. Viď, Králíku?
A protože čtenář/ka tohoto blogu nezná ani Králíka, ani Janu, nezná Pivase, Kláru ani Brejlatýho a my ho/ji s nimi seznamovat nebudeme.. a protože Králík, co ve skutečnosti píše se malým k, což je podivně podivné, ani není náš vlastní hrdina, ale Pájovo (i když jistá jeho podobnost s Karlíkem asi nebude čistě náhodná).. a protože.. a vůbec.
Sledujeme (ostrý střih) z povzdálí a dost nezúčastněně letošní záplavy. Nejsme v tom tolik namočení. Trochu si vyčítáme, že nejsme akčnější a aktivnější, a že už někde nepomáháme chránit ohrožené majetky a likvidovat škody. Vzhledem k tomu, že právě symbolicky (a jenom z části) likvidují nás, je to snad pochopitelné. Co jsme si nechali zavařit, je třeba nějak dojíst.
I proto asi Karlík trčí pořád na té chodbě. Koukáme ale, že není tam sám. Má tam k ruce nějaké prťajzlíky. Docela čiperné. (Na to slovo se podíváme. Čipera: hm, moc jsme se toho nedozvěděli. Na tohle slovo je stručný etymologický krátký. Podsouvá sice jakousi mlhavou souvislost se slovy čuperný a čupr, ale to nás nemůže uspokojit.)
Pravda, včera jsem se choval zas jako kretén (pardon, už to muselo ven). Situaci tu nebudu líčit, ani jinak malovat. Chtěl jsem se z ní nějak vyvléci, ale nestihl jsem ani to. I musil jsem se jí protrpět. Neubránil jsem se při tom několika vulgárnějším verbálním výpadům vůči své ženě. Aj fyzicky jsem se jí dotkl. Maličko jsem do ní strčil. Připadlo mi, že hýbe se na můj vkus a potřebu příliš pomalu, resp. vůbec. Potřeboval jsem ji mít už jinde.
A sebe už docela jinde, ale to už zase tak nějak nešlo. Zdrhat, zdrhat, zdrhat byla v těch chvílích moje základní a nenaplněná potřeba. I jsem to zkusil (s předstihem a neúspěšně) zaspat. (Zdrhat je taky zvláštní slovo, kterému vlastně nerozumím.) Když jsem u toho spaní..
k tomuhle blogu (hned v jeho úvodu) by měla hrát písnička Penny Lane, jak mi dnes ráno zněla v uších při probouzení (chvílemi jinak, než nahráli ji Berouci). A už mi to psaní začíná hodně drhnout. Těch balvanů na cestě je až moc. Být hudebníkem, lámu teď nástroj přes koleno. I kdyby byl by to klavír.
Bane, to kecám. Ale koukám na klávesnici a představuju si, jak krásně by křupla. A protože dál už bych předával a šířil jen svoje zoufalství, končím dnes poněkud zbrkle odkazem na video, kterým jsem se včera před spaním malinko vzpružil. Dobrý den.
Jo, šli (teda jeli) jsme pak s Kačenkou večer na jedno. Bych měl ještě dodat. Spláchnout ten společný zážitek.