Po osmi letech muž, co si staví dům z konopí, pochopil, že úřady nezajímá jeho výklad listiny základních práv a svobod. A začal, podle svých slov, „ohýbat záda“. I já začínám pomalu chápat, že úředníky nezajímá můj výklad světa, ale že chtějí mít prostě hotovo. Záda mám zohýbaná už dávno. Z dob povinné školní docházky.
A znovu si je (tentokrát nepovinně) hrbím nad titulky k filmu Daniela Macklera. Bývalého newyorského terapeuta, který cítil, že nedává svým klientům to, co potřebují. Z terapeuta se prozatím přeškolil ve filmaře a začal po světě zjišťovat a točit, co lidem s vážnými psychickými potížemi pomáhá. Ve svém prvním filmu (Take these broken wings) se rozhlížel po Spojených státech. V tom dalším zamířil do Švédska.
Jeho titul překládám jako Léčení láskou. Léčivé domovy se mi akosi nepozdáva. A značku H-Systém už tu zavedl (a její léčebný potenciál dokonale využil) někdo jiný. Film je o lidech, kteří jsou natolik blázniví, že berou si k sobě domů diagnostikované psychotiky (ty pod prášky, i ty bez prášků) a vydrží to s nimi tak dlouho, dokud je třeba. Dělají to už přes dvacet let. Tak dlouho působí v Göteborgu Nadace domácí péče (Home Care Foundation).
A to je vlastně všechno, co jsem dnes chtěl napsat. Zůstávají ve mně některé otázky. Jak se třeba podařilo diagnostikované schizofreničce, která byla několikrát zatčená, odmítat léky? Jak to, že nebyla hospitalizovaná a nuceně „léčená“, když děsila lidi, kamkoli přišla? A jak se jí daří teď? Zjistit se to asi nedá, protože soukromí svých klientů nadace chrání. Ale bylo by dobré to vědět.
Fakt je, že když jsem si (mírně manický) dovolil otevřít hubu na pana doktora, policie mne sice také zadržela, ale do blázince mne neodvezla. Protože byl jsem poměrně zorientovaný. Když kráčel jsem (před patnácti lety) polonahý po mostě, do blázince mne odvezli, i když jsem vlastně chtěl už jít domů. Jenomže tam by můj intenzivní vnitřní proces běžel dál a já bych s ním asi doma nezůstal.
Myslím, že v Home Care Foundation pracují s relativně stabilizovanými klienty. S těmi, u kterých ústavní péče (a vlastní rodina) selhává. Resp. s těmi, kteří jsou již ústavní péčí (a vlastní rodinou?) dostatečně zpacifikováni a zároveň i nějak poškozeni. Na švédském venkově, v rodinách s fungujícími vztahy, mají velkou šanci na zotavení. Podle mne ani ne tak ze své „nemoci“, jako spíš z následků vnucené „péče“. Vždyť ona každá „nemoc“, není-li už nutná, přejde sama.
Ta zmíněná žena prý nejdřív jezdila z farmy každý druhý den zpátky do Göteborgu, aby si ona i rodina „odpočinula“. No dobře, ale kam? Kdo se o ni staral tam? Být psychotický ve městě je docela záhul. Celý ten „úzdravný“ proces trval asi dva a půl roku a čas, strávený na farmě, se postupně prodlužoval. Až jednoho dne řekla sbohem a odjela za svou sestrou do Los Angeles. Happy end?