Na scénu vstupuje totiž pan Poděbrada, ukazová(t)kem své (ne, cizí asi! – sarkasmus) pravé ruky ťuká na zatím poslední článek mého (skutečně mého?) blogu na blogu Respektu (či čeho na čem) a říká: „Proč právě toto a takto?“ A mně díky poznámce nicka Igora (nebo snad Víchy?) začínají docházet možné (a snad i nemožné) souvislosti.
Budu psát opět z voleje (lépe řečeno z hlavy, bez přípravy, nepřidojený k síti, kde stále musím si ověřovat či hledat, co z paměti právě nevylovím.. a z jedné vody načisto) , tudíž i nepřesně a s chybami. Laskavé čtenářstvo promine. Nebo ne.
Na scéně vůbec dnes hemží se to postavami a postavičkami. Prosluněná pláň plná jakéhosi rytířstva, cvičícího ve zbrani, zjevný smysl mi ještě nedávala. (Píšu teď o vnitřních obrazech, co se mi dnes nad ránem, po noci probdělé u ohně a debatě se třemi urozenými sourozenci, zjevovaly. Možná ta zjevná urozenost těch tří evokovala v mé mysli představu rytířů. Ale hned málem celé armády? A do mysli se vtírá vzpomínka na sen/vizi z počátků naší alternativní léčby, již jsem byl prezentoval na jedné ze schůzek klubu zaražených nesmělců a nesmělic na půdě pražské VŠE:
z mého těla vystupuje řada (asi 19ti) zbrojnošů s kopími a štíty a jejich velitel se ke mně obrací slovy: „Budeš si muset najít silnější spojence.“ Znělo mi to tenkrát tak nějak rezignovaně – ve smyslu: „na tohle my už nestačíme“, a nechápal jsem ani na co a k čemu nějaké spojence hledat. Natožpak kde a jak. Zatímco tito zbrojnoši mohli pocházet tak právě z rozpuku ranného středověku, mí rytířové na travnaté pláni budou už z jeho rozkvětu, čemuž by nasvědčovala jak bohatost tak pestrost jejich zbroje i odění.) A koukám, že už mám za sebou mrtě dlouhý odstavec, i odklepnu si do Enteru.
Račte vstoupit. Odřádkuji si, chtěl jsem asi napsat původně. Dám enter, říkáme doma. Ot-entruji. (Následuje relativně poklidná debata s Kačenkou o českém ekvivalentu slova enter ve významu, jaký prezentuje na klávesnici počítače. Úspěšně obhajuji svůj řádkovač a stejně jdu nahlédnout ještě do Sinclaira, zvědavý na to, co v něm najdu. Takže (a rovnou v příkladech užití):
„They entered the house through the back door – Vešli (případně vstoupili,vkročili) do domu zadními dveřmi“; ve slovníku podle mne méně správně resp. méně obvykle namísto vhodnějšího zadním vchodem, i když na tom v našem případě až tolik nezáleží. Proč se tím tedy zabývám? Proč nenapíšu jenom vešli do domu? Proč tahám sem ještě zadní vchod nebo dveře? Nevím. Prostě jen mám tu potřebu a čekám, co z toho vyleze. (Co může asi tak vylézt ze zadního vchodu, do kterého nám oni záhadní Oni/They právě vstoupili? Řekněme, že zase oni, protože zjistili, že vlezli do nesprávného domu. A teď to zkoušejí hned vedle. O řádku/řádek níž.)
„The bullet entered at his chest – Kulka mu pronikla/vnikla do prsou“; A sakra! Odpustíme si komentář a bereme nohy na ramena. (První reakce.) Dopravíme nebožtíka na ošetřovnu, přenecháme ho ranhojičům a jdeme dál svou cestou. (Druhá možnost.) Ať tak, či tak, následuje:
„He entered a new clause into the contract – Vložil do smlouvy nový odstavec“; zaznamenáme dobrý příklad užití určitého a neurčitého členu a vidíme, že zatímco my bychom automaticky překládali odstavec jako klauzuli – což je naše svaté, slovníkem navíc i posvěcené právo – a vklouzli tak do řečiště spíše abstraktní mluvy, ve slovníku se drží spíše konkrétního významu slova. Nicméně mělo by platit, že co odstavec, to celá klauzule, případně doložka (řadíme-li ji za text dodatečně); odvozeno z latinského claudere, to close – uzavřít.
Cítíme, že jsme už skoro doma (odstavce a řádkování textu spolu jistě souvisejí), ale nejsme si jisti.
Přečteme si, že slovo klaustrofobie je latinsko-řeckou složeninou (k latinskému claudere druží se tu řecké phobos – strach) a pátráme pro jistotu dále:
„Enter into a discussion – Zapojit se do diskuse“; (též vejít, vstoupit jako součást, být součástí, z/účastnit se, mít podíl, zapojit se).. A když ani v šestém a sedmém „domku“ nenajdeme nic, co by se blížilo funkci či účelu klávesnice Enter, odkládáme s povzdechem (byla to zase štrapáce) Sinclaira Nicholase neboli Velký americko-český slovník a vyvoláme již poněkud otravnou debatu s Kačenkou ohledně rozdílu mezi slovy VSTUP (vstoupit-vstupovat) a VCHOD (vejít-vcházet). Pochopitelně z radosti, že my už jsme si ho uvědomili. Kačenku nechává naše nadšení chladnou a začíná se důrazněji ohrazovat proti našim rozkladům. Necháme si je tedy pro sebe. Pro naše čtenáře již jen dodáme, že u slov s opačným významem – VÝSTUP a VÝCHOD, se nám začíná vytrácet naše milovaná symetrie. Zástup již není protikladem záchodu, zatímco západ východu ještě ano.
Zmoženi slovníkovou exkurzí, kterou jsem začali (proč vlastně?; na monitoru máme již odrolováno a musíme pracně vzpomínat – vracet se na začátek.. aha! kvůli významu slova Enter v kontextu s klávesnicí našeho pomalu již dosluhujícího (bacha na adjektiva!) PC..
..a jak tak dumáme a v duchu přiřazujeme ke Space Bar mezerník a k Shiftu nic, protože nevíme (a mechanicky přitom dvakrát.. ne, pětkrát! (udeříme zjemňuji na: ťukneme) ťukneme do klávesy.. vyjeví se nám možnost zapnutí funkce Jedním prstem. A tímto radostným objevem a radostnou zprávou končíme dnešní putování a příště už s novou funkcí a Jedním prstem, slibujeme sobě i čtenářstvu.
A cítíme přitom, že kecáme, protože radostný objev je to pro nás jen zpola. Protože radost z nečekaného objevu se nám tu mísí s hrůzou. Zas abychom se učili zvládat něco nového, co by nám mělo údajně usnadnit život a přitom nám ho to komplikuje. Vždyť bez funkce Jedním prstem obešli jsme se až do teď docela dobře a vůbec nám (máme ten dojem) nechyběla. Rozhodně jsme po ní dnes nepátrali.
Ani netoužili. Pokračování příště.
P.S. A pokud jsme byli některým čtenářem nedávno tázáni na náš osobní přínos lidstvu, zmíníme tu prozatím jednu drobnost, již ovšem okolní svět v své tupé namyšlenosti (či namyšlené tuposti) a bezbřehé samolibosti dosud snad ani nezaznamenal, natožpak aby již dokázal ocenit: užití nového interpunkčního znaménka – horizontální dvoutečky. Kterou však ve své pomatenosti nesvedeme řádně používat. Neb pravidla pro její užití ve větě nejsme s to zformulovat ani přibližně. Jen nejasně zatím cítit. Snad časem. Nebo spíš někdo jiný chopí se tohoto drobného úkolu ku prospěchu celého gramotného lidstva? A sklidí za to jeho nehynoucí obdiv a úctu, na věky věkův a nikdy jinak?
Ke zdánlivě drobným až titěrným (http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/360759) vynálezům mistra Jana (hle, nečekaná aktualizace!, zdravíme do Kostnice a brzy již předáme slovo kolegovi), jež posunuly vývoj českého jazyka (resp. jeho psané podoby) kupředu přímo kvantovým skokem (Husova pravopisná změna se prosazovala cca 100 let a diakritiku přijala kromě několika dalších slovanských jazyků i litevština a lotyština), přibude tak významem sice nesrovnatelný, leč přesto obdivuhodný a naše lexikální i mluvnické možnosti (možná již za přijatelnou ještě mez?) rozšiřující Dvoutečka Prudičova. A to bude ta pověstná poslední kapka, po jejímž dopadu roztrhne se pytel.. s čím asi? Odpověď ponecháme již fantazii našeho svátečně naladěného čtenářstva… (nám právě došla.. síla i trpělivost).
Přiznáme ještě, že dvoutečku užíváme často jen z nouze a z nedostatečné znalosti pravidel interpunkčních. A na závěr musíme si poznamenat, že 2. (mluvnický) význam slova clause je věta. Konec. (Světa. Toho našeho, bývalého. Dosti blbého. Dodáváme. Se blíží. Cítíme to v kostech a dochází nám to ve snech. Něco se opět nám vyjevuje. A tentokrát vypadá to.. no nic, ještě abychom to tak zakřikli..? Takový jeden cyklus v cyklech našeho osobního cyklení se nám snad uzavírá. Chybí jen krůček.. a?
A tentokrát víme skoro přesně – na den ani hodinu ne, ale šlo by to asi dohledat – kdy i kde nám začal.) Spánembohem. Ispaní bohyní. Čtěte, jak chcete. V plné šíři našeho autistického spektra. A to už přeháním. Jsem přece unavenej. Ne, docházejí mi síly. Doblít a dobít.. doblít a dobít.. bliká mi varovně na displeji. Tak já jdu.
„Počkej přece!“
„Co je?“
„Ještě tu o mistrovi. Tu, jak ráno otevřel oči.“
„Tak dobře, Matýsku.
Jednoho pošmourného rána se msitr probudil, otevřel oči.. a prohlédl.“
(Takových historek vám naštěkám.. totiž nasekám jak Baťa cviček. Rozohnil se tuhle jeden čtenář. No hurá! Sem s nimi! Jmenovat bude se to…)