Nejradši mám ty lidi, co říkají svýmu psoj (psovi): „Podívej se, jak vypadáš!“ Patřím k nim i já. Nepatří sem ale tyhle věty, protože chci dnes psát o něčem jiném. A jako obvykle se mi to nebude dařit.
V úterý jsem si odskočil do Ústí nad Labem na již tradiční (nedávno obnovenou) celorepublikovou konferenci svépomocných skupin uživatelů psychiatrické péče. Jel jsem tam především upozornit na existenci Průvodce bezpečnějším vysazováním psychiatrických drog (léků, chcete-li).
Pozvánka přišla pár dní před konferencí, tak jsem ještě v letu a chvatu z mailové korespondence slátal kratší příspěvek k úvodnímu tématu, jež znělo Obrazy psychóz ve filmu. Ten hlavní přednesla MUDr. Michaela Kubešová a týkal se filmu Záře (Shine), zachycujícího osudy světově proslulého klavíristy Davida Helfgotta.
Jinak se letošní konference zaměřila na nabídku služeb v oblasti působení nestátní neziskové organizace Fokus Labe. Z republiky jako takové na ni tím pádem (kromě dvou místních zástupců o.s. Kolumbus) nedorazil prakticky nikdo. Nepočítám-li Majdu a svoji maličkost.
Já si ovšem na svépomocnou organizaci jenom hraju. I když chvílemi docela vážně. Říkám si e(R)go, abych měl nějakou hlavičku, a jsem neformální skupinou (resp. jednotkou) osob s přímou či zprostředkovanou zkušeností s tzv. duševní nemocí. Specializace diagnostikovaná schizoafektivní porucha a její alternativní léčba.
(Po osmi letech narůstajících duševních potíží a dvou nucených hospitalizacích, dlužno dodat. Z léčebny mne podruhé – to bylo v roce 2006 – propouštěli s dg. nespecifická schizofrenie. Ale oni se tam s diagnózami moc nedrbou, protože stejně „léčí“ všechny psychotiky v podstatě stejně. Tak jaképak copak.)
Den po návratu z konference mi přišly mailem hned dvě pozvánky na happening, který má proběhnout 10. října od 15:00 v Praze před budovou Ministerstva zdravotnictví. Jde v něm o transformaci naší psychiatrické péče a o miliardy ze strukturálních fondů EU, či jak se té naší společné evropské kasičce říká.
Několik pacientských (a rodičovských) organizací spolu s pokrokovějšími lékaři-psychiatry vytvořilo platformu a vydalo deklaraci, jíž vyzývají vládu k zásadnější akci v souladu s principy moderní psychiatrické péče, prosazovanými..
(Teď blije pro změnu zase Paco; sežral včera v lese nějakou kost. Vůbec jít s psichty do lesa v proudu houbařské sezóny, je zážitek. Oni jsou tak sociální. A do toho se tam buduje naučná stezka.)
..prosazovanými v okolních (pokročilejších) zemích. Stručně řečeno: méně (až nula) ústavních léčeben, více psychiatrických klinik (když už) a především pestřejší a širší nabídku (a podporu) komunitní péče, podporovaného zaměstnání atd. Více kompetencí samotným uživatelům a větší důraz na dodržování úmluvy o lidských právech i v případě léčení tzv. duševních poruch.
Kterým už ve světě začíná se říkat i jinak. Tak třeba Australanka Odette Nightsky hovoří o psychotických pacientech jako o tzv. akutně citlivých jedincích. A říká, že přístup k nim by měl být zcela jiný, než je dosud běžné.
Jeden z mých kolegů s osobní zkušeností s nucenou hospitalizací mne upozornil, že docela nedávno byl bez většího rozruchu schválen zákon, který nucenou hospitalizaci ještě více usnadňuje. Zatím jsem po něm ale nepátral. Zákony si pročítám jen když mám pocit, že opravdu musím.
Pokud se tedy právě teď může hrát o miliardy z fondů EU resp. o jejich smysluplné využití, mám dojem, že (jistě dobře míněná) celorepubliková konference v Ústí mohla a měla být koncipována jinak. Nebyla.. a podle mne je to docela škoda.
O skutečné transformaci psychiatrické péče u nás mám oprávněné pochyby. Určitě je dobře, že se tu začíná rýsovat jakási iniciativa zdola. Dokud však bude mezi odbornou i laickou veřejností převládat psychiatrizující přístup k pacientům, neochota zbavit se zažitých myšlenkových stereotypů a otevřít se novým pohledům na „psychickou nemoc“..
..těžko může jít o víc, než o kosmetické úpravy jednou již zakonzervovaného systému péče o více či méně závislé uživatele (jak péče, tak farmak). Tzv. stabilizovaný pacient z pohledu většiny dnešních pomocných a pečovatelských organizací je vlastně totéž, co spoutaný pacient.
Je to člověk, připravený o možnost využít ke své vlastní osobní transformaci celý svůj vnitřní potenciál (projevující se právě tou radikální, spontánní, zoufalou akcí duše; akcí, označovanou dosud za patologický jev).
Takového člověka je sice možné časem znovu zařadit na nějaké pro něj přijatelné místo v té naší celospolečenské mašinérii, kde najde jakési uplatnění a možnost vydělat si pár korun, ale to je asi tak všechno, co se dá od současné „transformace“ očekávat. Dojde-li k ní vůbec.
Dokud se do zorného pole většiny psychiatrů nevrátí lidská duše jako taková (a její skutečné potřeby), nic zásadního se v této oblasti nezmění. A mám pocit, že ono se jí tam, té lidské duši, ani moc nechce. Té mojí tedy určitě ne. Mám ji přemlouvat?
P.S. Ten narychlo spíchnutý příspěvek k filmovému zobrazení psychóz pochází z „pera“ jiného mého psychotického kolegy, též několikrát nuceně hospitalizovaného. V důsledku dlouhodobé „léčby“ farmaky se u něj rozvinula řada závažnějších fyzických potíží, takže jeho momentální zdravotní stav mu neumožňuje delší „spanilé jízdy“. Tak jsem ho v Ústí přečetl za něj, když už jsme si o tom spolu mailovali:
Obrazy psychóz ve filmu – několik poznámek diagnostikovaného pacienta k účelovému zkreslování skutečnosti ve filmu Čistá mysl (Beautiful mind)
Dnes mi psycholog říkal, že taky byl na (onom) promítání a že jsem prý byl připravený. Měl jsem prakticky jen nejdostupnější informace, ale jak už to bývá, lidé si často nic moc neprověřují, jsou i líní googlovat. Psycholožka i doktorka vědí, že některé věci ve filmu byla fikce. Ale už stačilo utrousit před sestřičkou pár slov o tom, že ve skutečnosti žádná atypická antipsychotika nebral, jak to vyznívalo ve filmu..
..a hned to bylo bráno jako ohrožení toho, že „my se tu snažíme, aby pacienti užívali léky, a…“ (trochu jsem upustil /lehce rozhněvaně/ páru a už jsem byl hlášen jako manický; ona je jinak hodná, myslí to dobře, včera jsem s ní opět hovořil, kdyby bylo hůře, je s to za mnou i docházet domů, pomáhat, abych se nepropadl zcela a zcela neuvízl v izolaci…
K Nashovi jsem toho řekl více, třeba o otázce dobrovolnosti braní léků (… vždy pod tlakem…) či že se přeceňují/nadhodnocují pozitivní účinky léků a v situaci, kdy je někdo shledán /diagnostikován/ duševně chorým, tak se závažné vedlejší účinky léků příliš (rozhodně ne přiměřeně) v potaz neberou. (and Nash has said they are overrated and that the adverse effects are not given enough consideration once someone is deemed mentaly ill.)
Nebo že jeho stav lékaři zhoršili, když (při použití své mašinérie) nebrali příliš v potaz důležitost komunity a práce (smysluplné životní náplně a činnosti). – Mně se těžko někdy (často) s lidmi s mnohaletou (prostě věku přiměřenou) pracovní a běžně-životní zkušeností (kterou já nemám; ale nenarodil jsem se včera, takže zcela nepochybně mám jinou, kterou oni postrádají) mluví, co dál.
Jistěže jsem z kdečeho dávno vypadl a do něčeho se vůbec nedostal. Ale je zřejmé, že mě může uspokojit jen majoritně intelektuální činnost. Nikde nenaberu těch mnoho let praxe a zkušeností, ale zase kroutím hlavou nad tím (spíš se směju), když si někdo údajně vzdělaný v pizzerii objednává těstoviny penne a vyslovuje to [péne], prostě jako pene (tj. penis). –
Ve filmu je to lovestory. V reálu to tak růžové nebylo, ale i když se s ním rozvedla, vzala ho pak k sobě (jako další dítě) a pomohla mu vrátit se do komunity matematiků (byť jako fantómu Fine Hall, Departmentu matematiky na Princetonu), kde mu byla jeho excentricita (skoro bych řekl velmi slabé slovo) tolerována (prý tam po nocích lítal a plnil tabule vzorci apod., nebo se choval všelijak podivně – náhlé záchvaty smíchu provázené různým bizarním chováním třeba na schodišti knihovny).
Prostě projevy „zralé na odvoz“ apod. – i Švejnar leccos viděl. Potřeboval tehdy něco zderivovat /řečeno jednoduše/, co by nejspíš Nash měl za chvíli /jemu to trvalo snad týdny/, ale netroufal si toho podivína oslovit. A přece přes všelijaké hetero- i homosexuální úlety lovestory.
„Nash and de Lardé divorced in 1963, though after his final hospital discharge in 1970 Nash lived in de Lardé’s house. They were remarried in 2001.“
(Nash a paní de Lardé se rozvedli v roce 1963, přesto žil Nash po svém posledním propuštění z léčebny v jejím domě. Znovu se vzali v roce 2001.)
Pokud Nash skutečně pronesl tenkrát v Stockholmu víceméně urážlivou řeč (ve smyslu… teď mi to dáváte…strčte si to někam…když jsem živořil, když jsem ty peníze potřeboval, nikdo si na mě nevzpomněl…), není se čemu divit. To jen tzv. „slušní“ lidé nechápou, rozhořčují se a patologizují Jeho bývalá žena a ochránkyně (nakonec opět manželka) měla co dělat, aby je uživila (včetně syna, též „nakonec“ nemocného).
— — — — —
After 1970, he was never committed to the hospital again and he refused any medication. According to Nash, the film inaccurately implied that he was taking the new antypsichotic during this period. He attributed the depiction to the screenwriter (whose mother, he notes, was a psychiatrist), who was worried about encouraging people with the disorder to stop taking their medication. According to Sylvia Nasar, author of the book A Beautiful Mind on which the movie was based, Nash recovered gradually with the passage of time. Encouraged by his then former wife, de Lardé, Nash worked in a Communitarian setting where his eccentricities were accepted. De Lardé said of Nash, „it’s just a question of living a quiet life“.
(Po roce 1970 nebyl Nash už nikdy hospitalizován a odmítal jakoukoli medikaci. Ve filmu se podle něj nepravdivě naznačuje, že v té době užíval atypická antipsychotika. Připisuje to skutečnosti, že scénárista (jehož matka působí jako psychiatr) nechtěl povzbuzovat pacienty k vysazování léků. Podle autorky knižní předlohy, Sylvie Nasarové, se Nash zotavoval postupně, během delšího časového období. Z podnětu své (tehdy bývalé) manželky, paní De Lardé, působil v komunitním prostředí, kde bylo jeho podivínství tolerováno. Paní De Lardé k tomu řekla: „Postačí, když bude vést klidný život.)
Čímž končím dnešní happening a pomalu snad i uzavírám volnější cyklus na téma: jak svět o mnohé přichází. (Ona se pravda – ta skutečně vědecká – nakonec vždycky prosadí, ale mohlo by nás to všechny o něco méně bolet. Jak je vidět, tak asi nemohlo.)
..a ještě filmový let včeláka. (Podle Dr. George Egelyho je z fyziologického hlediska nemožné, aby čmelák létal.)