Začnu stejně a jinak: Jeden zvídavý chlapík si hrál s čísly a našel při tom to svoje. Je po něm pojmenované a není to Ludolfovo. Jeho (o něco možná starší) kolegové hráli si zase na vědce. Co při tom objevili, je nasnadě. Též má to své jméno (nikoli po svém objeviteli), jež nesluší se ve slušném blogu použít. Luštěnkářsky dá se to(ech napsat třeba takhle: KYSLIČNÍK VODNÝ V KYSLIČNÍKU DUSNÉM. Vzhledem ke své nesporné učenosti byli ovšem tito pánové pověřeni, aby posoudili práci onoho chlapíka s ohledem na možnost jejího zveřejnění. Po půl roce zkoumání práci zamítli. Netrvalo dlouho, a praxe ukázala, že tito pánové zamítli zveřejnění významného objevu. Hádanka: Jakpak se jmenoval ten chlapík? Nápověda: matematik byl to a fyzik. Matematický fyzik, chcete-li. (Pro ty, co docházejí jim souvislosti podobně jako mně, tedy se značným zpožděním: Ludolf to nebyl.) Kdo neuhodl, nevadí, protože na tom zas tolik nezáleží. Takových podobných (sakra) chlapíků je a bylo. A snad ještě bude.
To sakra vložil jsem do textu v závorce proto, abych se vyhnul nevyhnutelné kombinaci ch-ch. To jenom na vysvětlenou. Nic víc v tom nehledejme. Na zlomek vteřiny uvažoval jsem o zvídavých, leč došlo mi včas, že tím bych si nepomohl. Tak jsem to ani nepoužil. To jen, aby se vidělo, jak bystrý jsem a pohotový, při tom svém psaní. A také hezký a učesaný. Musím dodat. (Což teda zrovna nejsem. Hezký – sám sobě – snad, ale učesaný? Včera jsem sice se jednou i česal, ale… a jaképak ale! Česal jsem se včera? Česal. Jsem tedy učesaný. Sice už včera a dnes ještě ne, ale co je komu po tom, kdy sám sebe češu? Než půjdu mezi lidi, zas vlasy své neposedné kartáčem sobě uhrábnu. Jestli to stihnu.(ech ech) Rozšafný, plný energie, neohrožený. Píše mi MUDr. do zprávy. Nu, to je v počínající fázi manické ataky každý. A MUDr. se z toho ještě raduje. I nezbývá mi, než radovat se spolu s ní(m), když už v tomhle procesu jedeme spolu.
A proč se neradovat? MUDr. má z toho prospěch (peníze) a já jistě také. Nebo ne? Jo, je mi líp. Sakra líp. I když stále ještě dost mizerně. No a co?
Jiný zas chlapík, kterého můžeme tu směle jmenovat, napsal prý toto:
„Podle proroků se poslední přívrženci platónského ideálu v matematice připojí do roku 2000 k dinosaurům. Matematika pak bude zbavena mýtického roucha a bude uznávána jen za to, čím vždy byla, tedy lidským jazykem, vytvořeným lidmi za určitými cíli, které si sami stanovili. Poslední chrám absolutní pravdy zanikne i s tím ničím, co snažil se uchovávat.“ Páni! Tak chytrý jako on chtěl bych být taky. I když se mýlil. A tak jsem zas rád, že nejsem. Tak chytrý. Historik byl to matematiky a jmenoval se Eric Temple Bell. Žil v letech 1883 až 1960 (to jsem se zrovna narodil) a svoji předpověď učinil v roce 1940 (2 roky před narozením mé matky. Máti, maminky.)
Opustím teď až do konce tohoto blogu Maria Livia (zas jsem se po čase začetl) a jeho knihu (Je Bůh matematik?) a zopakuji si něco z toho, co mám v nejnovější zprávě od MUDr. Protože tenhle blog má být hlavně výpovědí o jednom individuálním zápasu, jedné veliké radosti (a bolestech lidské duše), jedné cesty snad ke zdraví. Když ne přímo k němu, tak určitě k sobě. Víc k sobě než dřív. O to v ní jde, v té cestě. (Mám totiž pocit, že mnozí lidé, jak stárnou, tak sami sobě se vzdalují. Jako všelijací ti – nesporně nadaní – pánové, co hrají si na rozumné a vážené namísto s rozumem a vážností. A preventivně pak odmítají vše, co odporuje jejich rozumu.)
My, co se svým nerozumem užíváme spíše analogické než příčinné myšlení a máme sklony hledat souvislosti i tam, kde jiní je nevidí (protože přece tam nejsou).. tak pro nás jsem výše vytučnil ta dvě do očí bijící synonyma. Jen tak, z čiré radosti z toho objevu. I když je (nám právě teď) k ničemu. Až na tu radost z něj. Je to málo?
„Jsem rozhodnut změnit způsob uvažování, který mi tento stav přivodil. Mám se rád a jsem se sebou spokojený. Jsem v bezpečí.“ Píše mi MUDr. do zprávy. Co je to za stav, nechám si pro sebe. (Souvisí se sanicemi, čelistmi.) Čtenářstvo z kontextu chápe, že není vítaný. Což je ta chyba. Uvítat, přijmout, obejmout je první zásada alternativního přístupu k řešení všech potíží. Včetně těch zdravotních.
Co dál píše MUDr.? „Vypouštím z mysli vše, co se nepodobá lásce a radosti. Od minulosti směřuji ke všemu novému, svěžímu a vitálnímu.“ To je ke tvrdohlavému odmítání zbavit se starých mentálních návyků, dogmatickému myšlení a perfekcionismu. Čert ví, kde to MUDr. bere. Zatím jsem netroufl si se ptát. Z nějaké čarodějné knihy, asi. (A ještě lakomý, mi tam píše. To bych málem vynechal. Nojo. Já že jsem lakomý? A jak!) Afirmace. To slovo zas nevím, co znamená. Je to možný? A nesnáším tyhle „věci“. Co je to za blbost, opakovat si do zblbnutí lež o tom, že jsem spokojený, když pravda je, že spokojený nejsem?
Ale tak MUDr. pro radost a při užívání kapiček si teda něco i kradmo zamumlám. Tak, aby manželka neslyšela. Aby se neřeklo, že bojkotuju svou vlastní léčbu. Jak idiot si při tom připadám. I se tak cítím. Vytváří se tím prý nová skutečnost. Co jednou stane se pravdou. Já nevím. K tomuhle tentokrát žádnou esenci ale nemám. Mám ji na: akci a ochranu proti strachu a zranitelnosti. Pomáhá (teda, píše se to tam): stanovit své limity, obhájit a ochránit sebe a svůj názor. Mám ji brát 2x denně po 2 kapkách (což zatím zapomínám). K tomu dál Schindeleho minerály a 7. HARMONYUM I. v srpnu. Termín pro HARMONYUM II. zatím neurčen…?
Tak takhle já se teď „léčím“. To se to jednomu marodí. S psychiatrickou dg., co snižuje prý pracovní schopnosti o více než 2/3. A jestli to někomu pořád ještě vadí až tak, že ho to hněte, může si říkat hnětýnka. Případně hnětýnek, je-li snad mužského pohlaví. Já půjdu si odpoledne vyzvednout do knihkupectví objednanou knihu. O ní zas jindy. Třeba. Minerály přivezou mi až domů. Prý do ruky. Tak to chci vidět. (Mám jim dát 10 Kč od cesty nebo ne? Když už teď skřípu při té představě zubama?)
Jo, ještě ty (nebo ta) afirmace: přisvědčení, přitakání, ujištění, potvrzení, že něco je pravda. Datum příští návštěvy: 18.7.
No tak jsem zase lhal. (Zas selhal. Z řas vích prach střás. To když přišel jsem včera dom od optika a pohlédl do zrcadla. Přibyl mi cylindr na levém oku. Ale ta víčka zasoplená. Fujtajbl.) Ještě 2 číselné řady na závěr, z Maria Livia. Ty jsou pro Kačenčinu Kačenku. Ona teď dělala s ní ty testy. 5, 7, 9, 11, ? , 15 a 9, 16, 25, 36, ?, 64. Vím, snadné, až trapně. Jenomže my to zas jednou bereme s Matýskem (společně s Pythagorejci a Platoniky) od základů.
Douška: Když prý jeden z Pythagorejců prokázal existenci prvního z iracionálních čísel (kontrolní otázky: které to asi bylo? a co je to iracionální číslo?), důsledky tohoto objevu (vzápětí objevil kdosi další hned druhé a třetí.. a tak by to mohlo jít do nekonečna) byly pro samotné Pythagorejce tak dramatické, že dotyčného nešťastníka nejenže vykázali ze svých řad, ale dali mu rovnou postavit i hrobku, „jako by bývalého kolegu chtěli vytěsnit ze života mezi lidmi“. (Jamblich) Z toho je vidět, že dělat vědu (a matematiku zvlášť) fakt vědecky, není prdel. Zůstaneme-li při tom Pythagorejci.
ech) nikoli bezchybně, dyť je to jedno (jak často argumentují dnešní školáci)
ech ech) nestihl, 10 Kč si doručovatel (sám od sebe) nevzal (a já mu je nenutil)