jednou za čas. Obvykle tehdy, když už nesnesu pohled na svoji ne zcela pravidelně zarůstající tvář. Pokřivený charakter se nemůže neprojevit. Nejraději používám letitý strojek na obyčejné dvoubřité čepelky. Beru, co je. Astru, Wilkinson. Ale i s nimi mám trochu problém. Protože musejí se vyhazovat. Nejraději bych používal břitvu, ale netroufám si na ni. A tak je to u mne vlastně se vším.
Už docela dlouho ze mne nevypadl žádný blog. (Napsal jsem loni v září. Pak jsem zjistil, že se mi článek nezveřejňuje, a šel jsem dělat něco jiného. Docela dlouho mi to trvalo. Takže se slušným zpožděním:) Není se čemu divit. Děje se toho stále dost, ale psát o tom pravdivě by za dané společenské situace nejspíš znamenalo ohrožovat sebe a své okolí. Člověky nebezpečné sobě a svému okolí je dle platné legislativy stále možné zavírat do blázinců, přejmenovaných na léčebny, přejmenovaných na nemocnice, což by nebylo ještě to nejhorší, kdyby tam potom nebyli podrobováni nucené léčbě. Protože jinak to ani podle těch pokrokovějších psychiatrů, kteří už otevřeně hovoří například i o legitimitě Harm Reduction přístupu k „léčbě“, prostě nejde.
O nucených hospitalizacích a nucené léčbě se bude jednat 30. září v Ústí nad Labem na nevím již kolikáté konferenci svépomocných skupin uživatelů psychiatrické péče, pořádané skupinou Self Help, tentokrát v nových prostorách městského muzea. Přihlásil jsem se na ni s příspěvkem Od hospitalizace k samohospitalizaci. Pořadatelé (pozn.: napsal jsem pořadadatelé a dlouho pak nechápavě hleděl na červeně podvlněné slovo a marně hledal chybubu) mne zařadili na konec prvního bloku, takže můj příspěvek snad uslyší víc lidí než minule. A předminule. Minule (to zase nespolupracovala technika, a tak jsem pouštěl video s bývalým psychiatrickým pacientem, dnes aktivistou a terapeutem Willem Hallem jako pantomimu, jen abych ukázal, že i takoví lidé jako on opravdu existují na světě) a kruci…
Tak znovu a bez závorky: minule jsem mluvil do téměř už prázdného sálu. Vydržela v něm sedět předsedkyně Fokusu Labe a pár lidí ze Self Helpu. Ti, co by měli poslouchat pacientské příspěvky především (psychiatři, sociální pracovníci a pod.) přednesli svoje a odkvačili za povinnostmi. Nebo za něčím jiným. A pak že konference prý znamená česky porada. Asi ne každý to tak dneska už chápe.
Můj kontrolor (pozn.: napsal jsem kontrololor, ale to jsem si všiml hned vzápětí, tralala) pravopisu mi podvlnil i slovo samohospitalizace. A podvlňuje i slova jako podvlnit a podvlňovat. Není na ně zvyklý. Zvykej si, pacholku. No ano, jsem dnes poněkud mrzutější. Snad proto, že stále se domnívám, že se mi nijak zvlášť nedaří, co byl jsem si kdysi předsevzal. Především býti zdráv a mocen. Tedy se uzdravit a umocnit. Což dá se někdy i k smrti. Ještěže je tu tolik důvodů k radosti, jen si to pořádně uvědomit. A umět se taky radovat.
V hypomanické (podvlněno) chvilce jsem se navrhl za moderátora brněnského vystoupení Willa Halla (pátek, 20. listopadu; vypadá to už definitivně na Music Lab) a Jozef K. spolu s Pavlem Nepustilem z Narativu na to kývli. A mne oblil studený pot. Dávali kdysi v jednom pražském divadle (a možná ještě někde dávají) takový kus. Spílání publiku se to jmenovalo.
Nešel jsem tam a kousek ten neviděl, tak si teď pustím alespoň malou ukázku: zde.
Zdá se, že do listopadu mám na čem dělat. Když jsem si totiž představil sám sebe před plným sálem, první impuls byl všem těm „debilům“ tam pořádně vynadat. Což pochopitelně sám sobě na místě nedovolím. A z toho pak vznikají ty tenze. Jejdanánku. A budu-li právě v postmanické (podvlněno) fázi… raději nedomýšlet. No, v nejhorším ještě můžu na roli rezignovat a přenechat to celé Pavlovi. Uvidíme. Podvlnilo mi to jejdanánka. I ty člověky nahoře, ale s tím jsem počítal.
A málem bych zapomněl. Na řece přistáli první čápi. Taky migranti.