Studna mudrců (Selma Lagerlöfová, Legendy o Kristu)
Do staré Judeje se vplížilo Sucho. Vyzáblé, se zapadlýma očima, mezi zakrslým bodláčím a žlutou travou.
Bylo léto. Slunce se opíralo do hřbetů holých vrchů a i ten nejslabší závan větru zdvíhal hustá oblaka světlého prachu z šedavě vyprahlé země. Stáda se těsnala v údolích na březích vyschlých říček.
Sucho procházelo krajinou a obhlíželo zásoby vody. Nejprve zamířilo k Šalamounovým cisternám a povzdechlo si, když shledalo, že je v nich stále ještě trocha vody z horských bystřin. Pak zamířilo níž k proslulé Davidově studni nedaleko Betléma a také tam našlo vodu. Konečně se šouravým krokem vydalo i ke slavné silnici vedoucí z Betléma do Jeruzaléma.
Když došlo asi na půl cesty, uvidělo Studnu mudrců, stojící jen kousek od krajnice. Na první pohled bylo zřejmé, že studna je téměř vyschlá. Sucho se usadilo na roubení, které tvořil jediný vyhloubený kámen, a pohlédlo dolů. Vodní hladina, nastavující své blyštivé zrcadlo obvykle hned u hrdla studny, se nyní choulila až dole u blátivého a slizem pokrytého dna.
Jakmile studna zahlédla svraštělou tvář Sucha, zrcadlící se na matné vodní hladině, otřásla se odporem.
„Říkám si, kdy tak asi vyschneš,“ zasípalo Sucho. „Snad nečekáš, že tam dole v hlubinách se objeví nějaký pramínek, který by ti dal nový život; a jestli spoléháš na déšť – Buď Bohu chvála! tak příští dva nebo tři měsíce nespadne ani kapka.“
„Neunavuj se,“ hlesla studna, „Vždyť já dobře vím, že teď už mi nic nepomůže. Zachránit by mne mohl snad jedině pramen z rajských zahrad!“
„Tak já tu zůstanu, dokud nepřijdeš o poslední kapičku,“ odfrklo Sucho. Vidělo, že stará studna už mele z posledního, a s potěšením se chystalo sledovat, jak kapku po kapce umírá.
Uvelebilo se na okraji roubení a s radostí naslouchalo bolestným vzdechům stoupajícím ode dna. Stejnou radost mu dělal pohled na žíznivé poutníky, kteří přicházeli ke studni, nedočkavě spouštěli vědro do hlubin a vytahovali je jen s několika kapkami kalné vody.
Tak přešel celý den a když padla tma, Sucho se znovu zahledělo do studny. Dole stále ještě zbývala troška vody. „Zůstanu tu celou noc,“ houklo Sucho, „tak jen žádný spěch! Až bude dost světla, abych vidělo až na dno, určitě už s tebou bude ámen.“
Sucho se poskládalo ke spánku na roubení studny, zatímco na Judeu sestoupila horká noc, snad ještě krutější a mučivější než právě uplynulý den. Šakali a psi bez ustání vyli a z dusných stájí jim odpovídaly žíznivé krávy a osli.
Když se tu a tam osmělil vánek, nepřinesl žádnou úlevu, protože byl stejně horký a dusivý jako těžký dech nějaké spící obludy. Hvězdy na obloze oslnivě zářily a stříbrný srpek nového měsíce ozařoval šedé pahorky snivě modrozeleným světlem. V tom světle zahlédlo Sucho karavanu ubírající se k pahorku, na jehož úpatí tiše úpěla Studna mudrců.
Sucho se posadilo, zíralo na dlouhé procesí a znovu se zaradovalo při pomyšlení na všechny ty žíznivce, kteří se blíží ke studni a nenajdou tu ani kapku vody, kterou by svlažili svá hrdla. V karavaně bylo tolik zvířat a jezdců, že by snadno vyprázdnili celou studnu, i kdyby byla plná po okraj. Na té karavaně, blížící se dusnou nocí, bylo však cosi neobvyklého, až přízračného. Nejprve se na vrcholu kopce vysoko nad horizontem zjevily zrakům zřetelné siluety velbloudů; jako by náhle sestoupily přímo z nebes. Zdálo se také, že jsou vyšší než běžní velbloudi, a na svých mohutných hřbetech nesli – se zarážející lehkostí – ohromný náklad.
Přitom všechna ta zvířata vypadala naprosto skutečně, o tom nemohlo být pochyb. Sucho dokonce zřetelně rozeznávalo první tři – byli to dromedáři se šedou, lesklou kůží – a také uzdy a sedla, bohaté třásně na pokrývkách a jejich vznešeně vyhlížející jezdce.
Celé procesí zastavilo u studny. Dromedáři se třemi prudkými pohyby složili na zem a jezdci sesedli. Nákladní velbloudi zůstali stát a vytvářeli dlouhou řadu krků a hrbů a všelijak roztodivně navršených balíků.
Jezdci okamžitě obstoupili zaražené Sucho a na pozdrav se obřadně dotkli svých čel a prsou. Na sobě měli zářivě bílá roucha a velké turbany, každý vpředu ozdobený jasně blyštivou hvězdou, zářící tak, jako by ji právě sňali s oblohy.
oooxxxooo
„Přicházíme zdaleka,“ ujal se slova jeden z cizinců, „a rádi bychom věděli, zda toto je vskutku ona Studna mudrců.“
„Říká se jí tak,“ odvětilo Sucho, „ale do zítřka už tu žádná toho jména nebude, protože dnes v noci vyschne.“
„To by mne nepřekvapilo, když tě tu tak vidím,“ řekl ten muž. „Ale není to snad jedna z těch posvátných studní, jež nikdy nevysychají? Odkud by jinak vzala své jméno?“
„Já vím, že je posvátná,“ odvětilo Sucho, „ale k čemu je to dobré? Ti tři mudrcové jsou až v rajské zahradě.“
Tři poutníci si vyměnili významné pohledy. „Skutečně znáš příběh téhle starodávné studny?“ zajímali se.
„Znám příběhy všech studní a fontán a potoků a řek,“ odvětilo Sucho pyšně.
„Pak nám tedy dopřej to potěšení a vyprávěj!“ prosili cizinci; rozsadili se kolem dávného nepřítele všeho živého a jali se naslouchat.
Sucho se otřáslo, vyškrábalo se na okraj studny jako vypravěč na improvizované pódium a začalo vyprávět.
„V medijském Gabesu, což je město ležící na okraji pouště – a proto je mi zvláště milé a důvěrně známé – žili kdysi dávno tři muži proslulí svou moudrostí.
Byli přitom velmi chudí, což je poměrně nevídaný jev, jelikož moudrost se v Gabesu vysoce cenila a štědře odměňovala. U těchto tří mužů tomu však sotva mohlo být jinak, protože jeden byl velmi starý, druhý trpěl leprou a třetí byl mouřenín s tlustými pysky. Toho prvního měli lidé za příliš starého, aby je mohl něčemu naučit; druhému se vyhýbali, protože se báli nákazy; a třetího neposlouchali, protože byli přesvědčeni, že z černé Habeše nikdy žádná moudrost nevzešla.
Ty tři moudré muže mezitím jejich společný těžký úděl svedl dohromady. Během dne žebrali u stejné chrámové brány a v noci spávali na stejné střeše. Měli tak alespoň možnost spolu celé dlouhé hodiny rozprávět a rozjímat o všech těch nádherných věcech, které nalézali v přírodě i u lidské rasy.
Jedné noci, zatímco spali vedle sebe na střeše, porostlé kvetoucími vlčími máky, se nejstarší z nich probudil; a sotva protřel rozespalé oči, hned bez meškání budil své dva druhy.
´Chvála budiž naší chudobě, která nás nutí spát pod širým nebem,´ řekl jim. ´Vstávejte a obraťte své zraky k nebesům!´“
„Inu,“ pokračovalo Sucho o poznání mírnějším hlasem, „byla to noc, na kterou nikdo z těch, kdo ji zažili, nemohl zapomenout. Nebe bylo tak jasné, že obloha jindy připomínající klenutou hrobku, se zdála být hluboká, průzračná a zvlněná jako hladina moře. Světlo se přelévalo tam a zase sem a hvězdy pluly v různých hloubkách: některé dál mezi světelnými vlnami a jiné při hladině.
Ještě dál a výš se ale objevil jakýsi nezřetelný stín. Řítil se prostorem, blížil se a rostl a byl stále jasnější. Podobal se růžím – kéž je Bůh nechá všechny zvadnout! – když se rozvíjejí z poupat. Byl stále větší, temná pokrývka nad ním překotně ustupovala a po jeho stranách probleskovalo světlo, vytvářející čtyři zřetelné paprsky. Když konečně sestoupil na úroveň nejbližších hvězd, zůstal nehybně stát. Jeho temné okraje se pak svinuly zpět a lístek po lístku odkrývaly překrásné, třpytivé růžové světlo, které pak v celé své kráse zazářilo jako nejjasnější z hvězd.
Když to ti tři chudí mudrcové viděli, jejich moudrost jim napověděla, že v tu chvíli se na zemi narodil mocný král: ten, jehož vznešenost a sláva poroste výš než Kýrova či Alexandrova; a pravili jeden druhému: ´Půjdeme za rodiči toho dítěte a povíme jim, co jsme viděli! Třeba se nám odvděčí penězi či kusem zlata.´
I chopili se svých dlouhých poutnických holí a vydali se na cestu. Prošli městem a jeho branou, ale pak na chvíli zaváhali, když před sebou spatřili do daleka se táhnoucí poušť, která lidské bytosti tak děsí. Pak uviděli novou hvězdu, vrhající úzký proužek světla přes písečné duny, a s důvěrou znovu vykročili za tím světlem, které je nyní vedlo.
Celou noc kráčeli přes písečné duny a po celou cestu rozprávěli o tom mladém, právě narozeném králi, kterého jistě najdou ve zlaté kolébce, kterak si hraje s drahými kameny. Neustále probírali, jak by měli nejlépe oslovit jeho otce, vznešeného krále, a jeho matku, vznešenou královnu a sdělit jim, že jejich synovi věštila nebesa moc, krásu a štěstí větší než měl král Šalamoun. Radovali se, že Bůh vyvolil právě je, aby spatřili onu hvězdu. Říkali si, že rodiče toho novorozeněte jim jistě dají přinejmenším dvacet váčků plných zlata; a možná jim dají tolik zlata, že už nikdy v životě nebudou trpět nouzí.“
„Číhalo jsem v poušti jako lev,“ pokračovalo Sucho, „a chtělo se vrhnout na ty pošetilce a dát jim okusit ta nejstrašnější žíznivá muka, ale unikli mi. Hvězda je vedla celou noc a za úsvitu, když se nebe rozjasnilo a všechny ostatní hvězdy pohasly, ona jediná vytrvala a zavedla je pouští do oázy, kde našli pramen a strom se šťavnatými plody. Tam pak celý den odpočívali. Večer, jakmile se paprsky jasné hvězdy znovu dotkly písku, pokračovali v cestě.“
„Z pohledu obyčejných smrtelníků,“ vyprávělo Sucho, „to byla příjemná cesta. Hvězda je vedla tak, že netrpěli hladem ani žízní. Vedla je kolem ostrých bodláků, vyhnuli se zrádnému pohyblivému písku; unikli spalujícímu slunci a písečným bouřím. Tři mudrci si často opakovali, že je Bůh jistě chrání a žehná jejich cestě, neboť oni jsou Božími posly.“
oooxxxooo
„A tak postupně upadli do mé moci,“ pokračovalo Sucho. „Srdce těch tří poutníků vyschla a ztvrdla jako poušť, přes kterou kráčeli. Naplnila je neplodná pýcha a ničivá chamtivost.
´Jsme poslové Boží!´ opakovali si ti tři mudrci. ´Otec toho dítěte nás nemůže dost odměnit, ani kdyby nám dal karavanu naloženou samým zlatem.´
Hvězda je vedla dál přes vody slavné řeky Jordánu a vzhůru do vrchů Judeje. Jedné noci pak stanula nad městem Betlémem a zářila skrz olivovníky na kopci.
Ti tři mudrci se rozhlíželi kolem a hledali královské paláce, bašty a mohutné hradby a všechny ty další věci, které patří ke královskému městu; nic takového ale neviděli. Co bylo ještě horší, světlo jejich hvězdy ani neukazovalo do města, ale k jakési jeskyni stranou cesty. Proniklo vchodem až do tmavé jeskyně a tam zjevilo poutníkům děťátko, tiše spící v konejšivém náručí své matky.
Přestože mudrci viděli, že světlo obkroužilo hlavu dítěte, jako by je tím korunovalo, zůstali stát před vchodem. Nešli dál, aby prorokovali pocty a království tomu maličkému. Otočili se a v tichosti zamířili dolů.
´To jsme sem přišli, abychom našli žebráka stejně ubohého, jako jsme my sami?´ hrozili se. ´Přivedl nás sem Bůh, abychom se mu vysmáli a prorokovali pocty pastýřovu synu? To děcko nikdy nebude dělat nic lepšího, než pást ovce dole v údolí.´“
Sucho se uchechtlo a pohlédlo na své posluchače, jako by chtělo říct: „Nemám pravdu? Jsou věci sušší než pouštní písek, ale co může být vyprahlejší než lidské srdce?“
„Netrvalo dlouho a tři mudrce napadlo, že hvězda je vedla jinam, že museli určitě sejít z cesty,“ pokračovalo Sucho. „Obrátili tedy zraky k nebesům, aby ji znovu našli, ale hvězda, za kterou kráčeli až z Orientu, z oblohy zmizela.“
Tři cizinci sebou trhli a v jejich tvářích se zračilo hluboké utrpení.
„Co se stalo pak,“ pokračovalo Sucho, „by se podle lidských měřítek snad dalo nazvat požehnáním.
Když si mudrci uvědomili, že hvězda zmizela, došlo jim, že se provinili proti Bohu.“
„A stalo se jim přesně to,“ pokračovalo Sucho rozhorleně, „co se stane půdě na podzim, když začne vydatně pršet. Otřásli se hrůzou, jako se třese člověk, když nad jeho hlavou hřmí a blýská se; jejich bytostná zatvrzelost byla náhle ta tam a v krajinách jejich duší vyrašila – jak zelená tráva – pokora.
Tři dny a tři noci putovali krajinou a hledali dítě, kterému se chtěli poklonit, ale hvězda se jim neukázala. Byli čím dál tím zmatenější a jejich zoufalství a muka byla nevýslovná. Třetího dne se přišli napít k této studni a dočkali se božího odpuštění. Jak se nakláněli nad hladinu, v hloubce spatřili odraz hvězdy, která je přivedla z Orientu. Zároveň ji spatřili i na nebesích a tak je znovu zavedla k jeskyni pod Betlémem, kde padli před dítětem na kolena a pravili: ´Přinášíme ti zlaté nádoby naplněné kadidlem a drahým kořením. Ty budeš největším králem, který kdy na zemi žil od jejího stvoření až do zániku.´
A dítě pak položilo ruku pod jejich skloněné hlavy a když je zvedli, hle! to dítě jim dalo dary větší, než by mohli dostat od samotného krále; neboť starý žebrák omládl, malomocný se uzdravil a z mouřenína se stal překrásný bílý muž. A říká se, že v celé své velkoleposti se hned vydali nazpátek a stali se králi – každý ve svém vlastním království.“
Sucho se odmlčelo a tři cizinci nešetřili chválou. „Nádherné vyprávění,“ znělo jednohlasně. „Ale překvapuje mne,“ dodal jeden, „že ti tři mudrci neudělají nic pro studnu, která jim znovu ukázala jejich hvězdu. Cožpak úplně zapomněli, jakou službu jim kdysi prokázala?“
„Neměla by tahle studna být stále plná,“ přidal se druhý cizinec, „aby lidem připomínala, že štěstí, které se ztratí ve výšinách pýchy a ješitnosti, může být znovu nalezeno v hlubinách pokory?“
„Jsou mrtví horší než živí?“ zeptal se třetí. „Umírá vděčnost s těmi, kdo žijí v rajských zahradách?“
Když uslyšelo ta slova, dalo se Sucho do zoufalého pláče. Konečně poznalo ty cizince! Už vědělo, kdo jsou, a prchalo před nimi jak šílené, aby nemuselo přihlížet, jak tři mudrcové zavolali své služebníky a přivedli velbloudy naložené koženými měchy k ubohé umírající studni, aby ji naplnili až po okraj vodou, kterou s sebou z rajské zahrady přivezli.
zdroj: The Baldwin Project (Včerejší klasika dnešním dětem)
Když jsem pak zjistil, že Legendy o Kristu v prastarém překladu Emila Waltera vyšly u nás znovu v roce 1999, od dalších překladatelských pokusů jsem s úlevou upustil.