Hlavou mi běží několik jiných otevřených dopisů, do kterých bych se naopak právě teď s chutí pustil, ale něco ve mně mi říká, že ty mohou ještě počkat. Takže ČSSZ, policejního ředitele i ombudsmanku nechávám v pořadí s tím, že mého psaní se možná nikdy nedočkají. Ono jim chybět nebude. Ale tobě by mohlo..?
Od našeho posledního setkání se rozběhlo (či nabralo obrátek) několik věcí zároveň. Krom toho, že už zase po delší době pracuji (učím sebe a druhé) za peníze, jsem se rozhodl zúčastnit se alespoň částečně srazu jedné fejsbukové skupiny bipolárníků v Brně, i když momentálně už jedu z finanční rezervy,
dále jsem byl přizván k jednání nově se formující skupiny uživatelů a profesionálů z oblasti „péče o duševní zdraví“ (na tom jsem tratil jen 4 Kč, ale získal knihu příběhů 13 duševně postižených, složenou ze tří částí: osobní výpovědi, výpovědi rodičů/matek a informace o navrhovaných – a stále odkládaných – změnách v oblasti psychiatrické péče; Kam jdou lidé s nemocnou duší se jmenuje, sepsali ji uživatelé/publicisté a měl by si ji přečíst každý, kdo má v rodině nebo ve svém okolí někoho s duševními potížemi).
Po delší pauze jsem také zavítal na zkoušku našeho hasičského sboru, co ve volném čase věnuje se i zpěvu.. a stále nemám přeložené to Blackwellovo video o energii kunda-paneprezidenteZemane-lini.. a to už vím o dalším videu, které bych také rád přeložil.. a nemluvím o těch, na která jsem si před časem brousil své notně ohlodané překladatelské kňafáky.
A do toho všeho se mi po naší procházce areálem (který tu raději nebudu jmenovat, abych snad něco nezakřikl) oživila zatím poslední vlna (puls) manické ataky (co spustila ji synova ženitba) – která tentokrát probíhá synchronně s mou poslední nucenou hospitalizací před 8 lety. Kochám se nadějí, že už by se snad mohl můj pokračující psychotický proces konečně uspokojivě uzavřít. Mám k tomu ještě pomocníky, předepsané od své lékařky, které svědomitě (po kapkách) užívám.
S rovněž předepsanými minerály už si nejsem tak jistý. Neztvrdne mi po nich náhodou mozek? A nejen ten? Nicméně občas je vezmu na milost a zchroustám předepsanou dávku. Tenhle týden je doplňuji i mateří kašičkou v ampulích. Takže jednu si jdu právě teď lupnout pod jazyk. Když už jsem si ten luxus (za 80,- Kč) v manickém rozjaření dopřál.
A mám polknuto, doporučenou minutu jsem to pod jazykem neudržel. Příliš mnoho slin. Příliš mnoho všeho, především v životě nerealizovaného chtění. Nestal jsem se skálolezcem, například. A stále mne to láká. Jen nedokážu najít čas, klid a sehnat si potřebnou výbavu, jakož i peníze na ni. Zkoušel jsem se kdysi (ještě v Praze) přihlásit do skupiny jednoho handicapovaného horolezce, ale nikdo mi na moje maily neodpověděl.
Všechno, co se mi v tomto směru podařilo uskutečnit, byla dvě cvičná odpoledne s Kačenkou na umělé stěně v Sobotce. Pustil jsem tenkrát (přísahám, že jednou jedinkrát) z ruky lano, co znamená život (toho druhého na stěně) a Kačenka to přežila. Protože zrovna nepadala. Věřte předělanému levákovi, že nesplete si ruce. Asi i proto se už do skálolezení tolik nehrnu. Nevěřím si. Svému předělanému mozku. A kdoví čemu ještě.
Na chození pěšky si troufám. A tak jsme my dva tuhle spolu šli.. a vnímali.. a mluvili. Psalas mi pak, co se následně rozjelo u tebe a jaks to vyřešila. Jistě i díky tomu jsem si při svých dvou následujících záchvatech vzteku uvědomil, že s menším odstupem mohu ještě něco udělat.
Po tom prvním jsem se chvíli věnoval svému vnitřnímu dítěti (podle návodu na náhodně objevených stránkách).. a požádal jsem pomocné anděly (energie), aby se ho ujaly a léčili/y je. Po tom druhém záchvatu (další den) jsem už automaticky a takřka okamžitě udělal totéž.
Tentokrát už se mi neobjevilo ňuňátko, co potřebuje nejdřív maminku, aby se utišilo. Byl to kluk jako buk.. a docela našňupnutý. Kvůli nějaký nespravedlnosti. A chtěl si to jít s někým vyřídit. Tak jsem šel (jako ten dospělejší) s ním a cestou jsem poprosil zase andílky (nositele či představitele láskyplných léčivých energií), aby se kluka taky ujaly.
Vzali si ho do parády a já nestačil zírat, co to s ním vyváděli. Hráli s ním jako s pumlíčem a klukovi se to náramně líbilo. Tak jsem to chvíli pozoroval, pak jsem se věnoval nějakým svým neodkladnostem.. a když jsem si vyžádal hoška zpátky, jevil se mi poněkud rozjařený.. na můj vkus možná až příliš. Tváře mu hořely a oči svítily.. a pochopitelně si přál zůstat s tou partou tam nahoře mezi obláčky, kde si ještě před chvílí užíval tak neskutečné jundy.
„Nojo, chlapče, teď ale musíme oba zpátky na zem,“ řekl jsem nám oběma.. a nedodal už proč. Ani se na to nikdo z nás nezeptal. Asi jsme oba chápali, že poletovat si v oblacích nejde pořád, když jsou tu dole jiný věci na práci, co za nás nikdo neudělá. Třeba napsat Dáše, že bychom už konečně měli. Ale na to jsme ještě ani nemysleli.
Ty dva záchvaty vzteku a to opětovné a o něco (ne vědomější, ale záměrnější a aktivnější) setkání s vnitřním dítětem nebylo tím jediným významným, co se událo. Vybavuji si také dva ranní sny: v jednom přede mnou stála a na cosi čekala taková ustaraná (měl jsem dojem) mladá žena (kombinace zdravotní sestry a učitelky) a já se možná až příliš zprudka pokusil udělat něco, co by ji uvolnilo a rozveselilo. Vzal jsem ji na klín a začal ji houpat… ale celá ta scéna se někam vytratila.. a víc nevím. Zůstal jen takový rozpačitý pocit.
Ve druhém snu jsem visel na provaze, spojeném s rozsvíceným lustrem, který byl ke stropu připevněný dvěma šrouby, a ty už povolovaly. Pustil jsem se provazu, dopadl na podlahu a lustr (závěs) to přežil. Zůstal viset a svítil dál.
Teď mi dochází, že to asi bylo v praxi (té snové) to moje: „musíme zpátky na zem“. Visel jsem na světle a ještě ke všemu na umělém. Přitom už z jiného nedávného snu vím, že je třeba otevřít dveře a vyjít z místnosti na skutečné (denní) světlo. Alespoň na tu chodbu, prozatím. Protože mi ty zavřené dveře v tom jiném snu už někdo začal vylamovat, i s veřejemi (jestli to píšu správně).. a to dost velkou silou. I když ještě nevylomil. Opíral se do nich po levé straně. Nejspíš nějakým beranidlem. A víc jich muselo být, těch vylamovačů.
Ten byt z toho snu je ale dost bytelně vystavěný, skoro jako ty naše slavné pohraniční bunkry, co jsem si je čerstvě připomněl ve fiktivním dokumentu ČT Kdyby.. a také svátečním výletem s Kačenkou do Těchonína. Statek, který se mi tam líbí, je obsazený.. bývalé řeznictví bychom nechtěli.. a k pevnostem jsme nešli.
Měl jsem na ta místa asi tři roky starou vzpomínku jako na kraj svého srdce, ale po tomhle výletu už si tím nejsem tak jistý. Vím jen (a to určitě) a také sním o tom, že bych rád žil někde, kde žije se (dá se žít) bez plotů a zámků.
To ale nejprve budu muset vyjít na světlo z té své vnitřní a nedobytné pevnosti, chci-li tenhle svůj sen v životě uskutečnit.
Pro dnešek končím a ani nevím, jestli jsem napsal vše, co bylo třeba. Protože je dost dobře možné, ne-li jisté, že ne. Ale blíží se jedenáctá.. přes poledne by bylo dobré poklidit nějak tu naši zahrádku.. a odpoledne si chci ještě (jen tak pro radost) zkusit přeložit jednu středověkou říkanku. A bojím se, že mi to nepůjde… (to jsou mi teda radosti).