Évariste Galois (1811-18323), jeden z protagonistů knihy Maria Livia Neřešitelná rovnice, představitel revolučního romantismu v matematice i politice, stihl ještě před svou (zcela zbytečnou) smrtí předat světu svou nedokončenou práci o teorii grup. Mario Livio o tom píše:
Galoisovy myšlenky, jakkoli oslnivé, se nezjevily zčistajasna. Řešily problém (otázku řešitelnosti rovnic pátého a vyššího stupně), jehož kořeny se dají vysledovat až do starověkého Babylonu. Revoluce, kterou Galois odstartoval, spojila dohromady řadu oblastí, jež předtím nic společného neměly. Podobně jako kambrická exploze znamenala prudké rozšíření životních forem na Zemi, tak i abstrakce teorie grup otevřela dveře nekonečnému spektru nových poznatků. Náhle se tajemně propojily obory tak vzdálené jako přírodní zákony a hudba. Babylonská věž symetrií se tajuplně sloučila do jediného jazyka.
Psycholog Arnold Ludwig zkoumal životy více než tisíce tvořivých osobností a zjistil, že 28% významných vědců „trpělo“ nějakým druhem duševní poruchy. U básníků dosáhl tento podíl 87%. Podle psychometrického hodnocení řady tvůrčích matematiků, architektů a spisovatelů, která provedl psycholog Donald MacKinnon z Kalifornské univerzity v Berkeley, vykazují tito jedinci systematicky vyšší skóre u položek nasvědčujících různým „emočním poruchám“ jako schizofrenie, deprese nebo paranoia.
(No hledali byste zrovna tohle v knize o záhadách neřešitelné rovnice? To se snad může přihodit jenom bláznovi „z povolání“.)
Úroveň narušení u zkoumaných jedinců byla přitom zřídka tak vysoká, aby je vyřadila z běžného života. Většině z nich se dařilo udržet svoji „psychopatologii“ v přijatelných mezích. (Do uvozovek vkládám vybrané výrazy proto, abychom se už začali zbavovat medicinalizujícího a patologizujícícho pohledu na některé extrémnější duševní projevy.) Faustovská smlouva, kterou jsou tyto tvůrčí mysli často nuceny podepsat, je podle Maria Livia přesto dost náročná.
Na jedné ze stránek, jež Galois zanechal na svém stole těsně před tím, než zahynul v souboji, najdeme fascinující směs matematických čmáranic, protkaných revolučními idejemi. Po dvou řádcích funkcionální analýzy následuje slovo indivisible (nedělitelné) a po něm revoluční slogany: jednota; nedělitelnost republiky a svoboda, rovnost, bratrství nebo smrt. (Smrt v souboji přitom přišla z ruky jeho přítele a kolegy ve zbrani.) Po těchto republikánských a revolučních proklamacích se jakoby v jednom proudu myšlení opět vrací matematická analýza.
Pojmy nedělitelnosti a jednoty se v Galoisově mysli vztahovaly jak na matematické řešení problému, tak na ducha revoluce. A právě teorie grup dosáhla jednoty a nedělitelnosti struktur, ležící v základech širokého spektra zdánlivě nesouvisejících disciplin. (On už ing. Houska mi ještě v holešovické Tesle říkával, že všechno souvisí se vším.
„Keep hoping, think of the unity and the truth shall come out,“ řekl mi jeden z mých vnitřních „hlasů“ během nočního polospánku v Herefordu, odkud jsme před dvěma roky repatriovali našeho čerstvě zesnulého mladšího syna. A k tomu se mi zjevil obraz stromu.. jako na pohlednici.. stromu s hustou zelenou korunou, jakoby v mlžném oparu na zelené louce. Ten mlžný opar si tam možná už přidávám.)
Mé „hlasy“ jsou vůbec pěkně vypečené. Obvykle nedávají mi přímé pokyny, do ničeho mne nenutí a zachovávají si určitý odstup. Ode mne i od mé momentální situace. Někdy se baví jen mezi sebou a mne si vůbec nevšímají. Jako bych pro ně neexistoval. Jako by byly někde jinde. Někdy jsou úplně zticha (a možná sledují se mnou obrazy, co se mi zjevují za zavřenýma očima v některých ne zrovna příjemných postmanických fázích).
Žít se dá s nimi docela dobře, protože neozývají se často. Obvykle večer těsně před usnutím a jenom na chvíli, než mozek přeladí do pásma spánku (tak je znám od dětství), někdy během dne, při (často nucené) relaxaci. Přečasto mi jen něco naznačují, jakoby filmovými obrazy. Přímý pokyn dostal jsem od nich jen jednou (viz výše) a přeložil si ho jako: „Doufej dál, mysli na jednotu a pravda vyjde najevo.“ No výborně. A jaká vlastně pravda? A o čem?
Bylo to v dobíhající fázi další poměrně mírné manické ataky, kterou jsem reagoval na zprávu o smrti našeho synka. Už třetí rok „léčil“ jsem se výhradně alternativně, bez farmak a nucených hospitalizací. Moc jsem tehdy nespal a v mysli se mi vynořovaly některé pozapomenuté písničky, co dlouho jsem už nezpíval a nikdy nenahrál. Zapsal jsem si alespoň jejich texty a vytiskl funerální sborníček. Kamarád grafik mu dal formu, pomohl mi ho slepit a já ho pak rozdával a rozesílal vybraným osobám s žádostí, aby ho po přečtení vrátili, že bude obřadně spálen a rozptýlen.
To jsem byl ještě přesvědčený, že do žádné Anglie nepojedu a že synovy ostatky zůstanou tam. Jen ať si je tam nechají, když si tam přijel namísto svobody pro smrt. Šok to byl pro všechny, kdo Bena znali. Nebo spíš, kdo si mysleli, že Bena znají. Nikdo z nich nečekal, že odejde takhle ze světa v nedožitých 23 letech, zrovna na břehu řeky Wye (vyslovuje se stejně jako Why – Proč) v Herefordu (původně Hrrrford), kde zkoušel se poměrně zarputile a nepříliš úspěšně odstřihnout od pupeční šňůry a postavit se na vlastní nohy.
Vnější okolnosti jeho smrti byly řádně vyšetřeny (byla to sebevražda oběšením), ty vnitřní si stále můžeme jenom domýšlet. I když svou roli tu zcela jistě musela sehrát i dlouhodobě potlačovaná a před světem skrývaná paranoidní deprese. U Galoise tomu bylo podobně. Okolnosti jeho odchodu ze světa jsou dobře známy a zdokumentovány. Leccos se také ví o jeho povaze a extrémních polohách emocí i mysli. Ví se o jeho paranoidních symptomech i o jeho psychologické androgynii (vysoká citlivost na jedné a agresivita a útočnost na druhé straně).
Podle amerického psychologa (s typicky americkým jménem) Csikszentmihalyiho existuje u mimořádně tvořivých jedinců vlastnost či schopnost zvaná komplexita, spočívající v projevování krajností. Většina lidí se např. nachází kdesi uprostřed škály mezi rebelstvím a vysokou disciplínou. Silně tvořiví jedinci naopak dokáží oba tyto extrémy překvapivě rychle střídat. Na základě rozhovorů s desítkami tvůrčích pracovníků v celé řadě oborů sestavil Csikszentmihalyi seznam deseti aspektů komplexity.
Představme si je jako zcela protikladné charakteristiky jedné a téže osoby:
1. Výbuchy vznětlivosti přerušující období klidu a pohody.
2. Inteligence a zároveň mimořádná naivita.
3. Značné výkyvy mezi extrémní zodpovědností a nezodpovědností.
(Jejda, cinkla minutka – zkontrolovat chleba v troubě. Dáme mu ještě 5 minut.)
4. Zakořeněný smysl pro realitu spolu se silnou dávkou fantazie a imaginace.
5. Střídání období introverze a introverze. (Pardon, extroverze.)
6. Zároveň pokora i pýcha.
7. Psychologická androgynie – stírání stereotypů genderových rolí.
(A jestli si myslíte, že si při tom chvíli nepobrečím, tak si to myslete.)
8. Odbojnost a obrazoborectví zároveň s respektováním úlohy odbornosti a historie oboru.
9. Vášnivý zápal na jedné, objektivita vůči vlastnímu i cizímu dílu na druhé straně.
10. Zažívání bolesti a utrpení současně s veselím a radostí. (Takže i přítomnost hrůzy a děsu ve stavech čiré euforie. Tahle zřetelná a nikterak oblažující propojenost polarit našich manických prožitků mi už dlouho vrtá hlavou. No tak dobře.)
Podle Ellen Winnerové vykazují tzv. zázračné děti z tohoto spektra pouze sklony k intenzivní aktivitě a přitom jsou introvertní. (Livio tu soudí, že děti se ale nacházejí v období, kdy ještě vstřebávají vědomosti, nikoli ve fázi tvůrčí činnosti. To se mi nezdá a myslím, že třeba takový Ken Robinson by ho mohl vyvést z omylu. Jeho možný zdroj vidím v tom, jak my dospělí takovou tvůrčí činnost dětí vnímáme a hodnotíme.
Jenom si představte např. malého W. A. Mozarta dnes, jak při své fascinaci čísly olepuje popsanými archy papíru celý svůj rodný dům, a když mu nestačí, plynule přejde na sousední. A co bychom mu tak na to asi řekli? Výborně, Wolfi! To budou mít sousedi radost. A přitom náš malý Wolfi patří právě k těm zázračným dětem, které si svoji výjimečnost udržely – uhájily? – vlastně až dodnes. Všichni snad už také víme, či alespoň tušíme, za jakou cenu.)
Dnes už legendární vystoupení Sira Robinsona na TEDu (jež s pomocí internetu obletělo svět) by snad i nám mohlo pomoci změnit náš pohled na všechny ty dnešní poruchy soustředění a pozornosti u dětí. A zamyslet se nad jejich skutečnou příčinou. Já bych si mezitím opravil překlepy (mám jich tu dneska naseto jako maku, ale neumím to od-outsourcovat, holoubkové si monopolizovala Popelka a naši jinak přičinliví mravenci se v tomhle odmítají angažovat, proč asi?)..
..a prozatím bych ještě podotekl, že ani Birkhoff netvrdil, že komplexnost estetického prožitku se dá beze zbytku zredukovat na primitivní matematický vzorec. (Tedy, že míra estetického účinku je bezezbytku rovna stupni přítomného řádu vyděleného stupněm složitosti.) Jeho teorie estetické míry však vykonává hned dvojí užitečnou službu: poskytuje snadné a jednotné objasnění estetického zážitku a zároveň nástroje k systematické analýze typických oblastí estetiky. A že se jím definované zákonitosti dají (a s překvapivými důsledky) využít třeba i na poli grafického designu, se nám potvrdí opět zde na TEDu.
P.S. Myslím, že tenhle čtvrtek (ale spíš to byla středa) mi během další nucené siesty (klidný, mužský) hlas oznámil: „Je načase se odpojit.. bílý náčelník se chová cize.“ A na mé vnitřní filmové plátno se začaly promítat jakési tapiserie s postavami v indiánských krojích. Nejprve mne to (jako obvykle) polekalo (co pořád dělám špatně?).. další den jsem se svěřil manželce, trochu jsme to rozebrali a od té chvíle jsem zas (věřme, že právem) o něco klidnější.