Nemám k ní obrázky (ani jeden) a tak ji nezavěšuji. (Tu druhou ano.) Když jsem byl poprvé v blázinci.. opravuji: když mne poprvé zavřeli do blázince (to je to místo, kde bláznit se nesmí.. i se to trestá.. pardon, „léčí“.. zvýšenou dávkou neuroleptik resp. antipsychotik, o kterých už se ví a přiznává, že
za 1. neléčí
za 2. při dlouhodobém užívání spíš poškozují mozek) a už jsem mohl chodit cestičkami, vnímal jsem, jak mi z těla uniká energie. Až tak, že nadzdvihávalo mi to košili – dole na zádech, a ona jakoby vlála. (Svědky na to nemám. Jen sám sebe.)
Člověka/mne to donutí uvažovat. Děje se to skutečně? Je to poprvé, co se to děje, nebo se to snad děje stále a jenom teď to poprvé (a naposledy) vnímám? A mohu se na sena svého vnímání spolehnout? Když jsou tak proměnlivá? A nedosečená?
Mezi dvěma nucenými hospitalizacemi jsem vnímal všelicos a všelijak. I mnoho potenciálních příběhů, které se obvykle nestaly. Od jisté doby též vnímám, jak mi do těla energie pro změnu proudí. Občas, patrně když není už zbytí. Asi že mám tu stále ještě být. I když pořád moc nechápu, proč.
Beru to tak, že mne odkudsi kdosi/cosi energeticky dotuje. Když už to nezvládám sám. A přestal jsem se tomu divit. I se tím zneklidňovat. Taky se nestresujete tím, že každý den „vychází“ slunko. (To mi připomnělo, že psát začínám ve 3:14 a venku už svítá. Pekelně brzy. Pak se má člověk/já vyspat. Pan Král někdy touhle dobou vstává. A možná pro to mne to dnes ráno vytáhlo z postele.. totiž z matrace – abych měl představu. Našeho pana Krále čtenář/ka nezná. Já také ne, ale chodívá k nám. Víc není třeba vědět. Od této chvíle stává se fiktivní postavou tohoto blogu, kterou ještě nevím, zda a jak využiji. Zřejmě i tento blog stane se více fiktivním. Uvidíme.)
Neuroleptika resp. antipsychotika jsem znovu zmínil i proto, že právě končím překlad amatérských titulků k dokumentárnímu filmu Daniela Macklera Otevřený dialog. (Upoutávka zde.) Otevřený dialog (čtenář/ka už ví, že opakování je matka) je metoda vyvinutá finskými terapeuty. Přesněji – malou skupinou, tedy skupinkou finských terapeutů z nám nejspíš neznámého městečka/malého města v Západním Laponsku. (Tornio.) Kde měli před 20ti lety (než začali nový přístup k léčbě psychóz resp. k akutním psychotikům používat) nejvyšší výskyt schizofrenie.. a tedy i (diagnostikovaných) schizofreniků v Evropě. (více v angličtině zde)
Od té doby ho srazili o 90% (!) a v léčbě duševně nemocných obecně nyní vykazují nejlepší výsledky na světě. Při léčbě vycházejí z několika základních, jednoduchých a podle mne všude prakticky okamžitě uplatnitelných principů:
– nejsme (my, terapeuti) vševědoucí
– pracujeme týmově
– terapeut je prakticky každý proškolený člen týmu (psychiatr, psycholog, zdravotnický personál a v neposlední řadě samotný pacient a členové jeho rodiny)
– terapie se pacientům nevnucuje, o navržených postupech se vede otevřený dialog, ve kterém jsou si všichni zúčastnění rovni
– otevřenému dialogu je třeba se stále učit
– medikace se nasazuje selektivně, obvykle jen v počátcích psychotické ataky, v případech, kdy pacient už delší dobu nespí; předepisují se spíše prášky na spaní, neuroleptika jen výjimečně
– samotné „léky“ nejsou považovány za něco, co samo o sobě léčí; důraz se klade na psychoterapii a další (téměř nepřeberné) možnosti
– dlouhodobě medikovaní pacienti jsou podporováni při pokusech o vysazení „léků“
– veškerá léčba je hrazena státem resp. komunitou
Výsledky? Již zmíněný nejnižší výskyt schizofreniků v celé Evropě (v lokalitě, kde jich před 20ti lety bylo nejvíc), úplné vyléčení/uzdravení u 85% pacientů, ve zbylých 15% postupné úspěšné vysazení medikace u celé poloviny. (Úplné vyléčení = pacient bez symptomů a úspěšně zařazený do pracovního procesu.) Psychiatrie není ve spádové oblasti dvou zdejších psychiatrických klinik stigmatizovaným oborem medicíny (bez nutnosti vést jakoukoli „destigmatizující“ mediální kampaň) a pacienti se přicházejí poradit už při prvních náznacích duševních potíží. V dlouhodobé perspektivě je tento model mnohonásobně efektivnější (lepší výsledky za méně peněz), než všude jinde běžně uplatňovaný biologický model léčby.
Sami terapeuti přiznávají, že zpočátku dělali chyby. Ta hlavní vycházela z domněnky, že léčbu řídí oni, a vedla k sérii konfliktních situací, jež samotné léčbě nepřispívaly. Časem všichni zúčastnění pochopili, že je to především pacient a jeho rodina, kdo má právo rozhodovat o využití či nevyužití navrhovaných léčebných postupů, medikaci a hospitalizaci nevyjímaje.
Terapeutická metoda Otevřeného dialogu je dobře zdokumentovaná a doložená vědeckými studiemi. Široká psychiatrická obec o ní (a o jejích prokazatelných výsledcích) nemůže nevědět. Přesto se dosud v žádném jiném evropském regionu neprosadila. Snad proto, že o ní prozatím vědí jen odborníci a nikoli samotní pacienti a jejich rodiny?
Když mne před patnácti lety poprvé zavřeli do blázince, docela rychle jsem vycítil, že je něco špatně. Ne se mnou, ale s tím, co se tam provozuje. Že nejlepší bude co nejdřív odejít a už se tam nikdy nevrátit. Což se sice nepovedlo, ale právě druhý pobyt v PLB a nucená léčba byly tím, co mne definitivně přesvědčilo, že tudy cesta k duševnímu zdraví nevede. Nezbylo, než začít hledat.
Po letech zjišťuji, že (tam někde na západě Severu, zatímco já v duchu obracel a mířil – brr, zima! – někam na Jih, jak si teď vzpomínám, protože nakreslil jsem si k té „cestě“ plánek) v Keropudas Hospital už tenkrát experimentálně ověřovali, co jsem sám teprve tušil. Není to nadějné zjištění? (Abych nenechal čtenáře/čtenářku na pochybách – ) Pro mne ano. Jakkoli zároveň bolestně hořké a smutné.
Slovníček nepoužitých výrazů
sklep – nedoklep mezerníku (tak vznikla dnešní bezúčelná slovní hříčka „se na-sena“, napovídající, že máňa je zase tady; po depresivnějším období, které jsem propřekládal, profreecelloval, proložil všelijakými filmy a hlavně prospal; a to si už druhý týden docela drze říkám bývalý psychotik – nějak se začít musí, když nechce/nedá se ještě končit)
seč – variantní tvar akuzativu zájmena co po předložce s, podobně jako nač, zač, oč. Někteří jazykovědci je řadí mezi zájmenné číslovky; (vymezuje míru, do které je někdo schopen jednat – angl.ekvivalent as much as). viz
sto – správně s to – schopen, pouze v ustáleném spojení s být – býti s to.
sem – správně jsem. 1. osoba singuláru indikativu prézensu (sákryš!) slovesa být.