Kamaráda mi zatím nezabili. Jen jednu známou, když jí její ošetřující lékař změnil medikaci tak úspěšně, že vzápětí spáchala sebevraždu. Jednoho známého zas během tří dnů dobrovolné hospitalizace proměnili ze srozumitelně komunikujícího v nesrozumitelně blábolícího člověka. (Drastickou změnou medikace a neúměrným navýšením dávek.) Stížnosti rodinných příslušníků ničemu nepomohly, zabrala až osobní intervence psychologa, který dotyčného znal a kterého zděšená rodina požádala o pomoc.
A tak dál a tak podobně bych mohl psát o naší skvělé ústavní péči, kterou všichni ti zodpovědní, přepracovaní a nedocenění zdravotníci věnují těm, jež společnost označila za blázny. Dočasné nebo trvalé, co na tom sejde? Vždyť s pomocí farmakologické „léčby“ se je už nějaký ten pátek daří pomalu a někdy i rychle zabíjet, tak co bychom se vzrušovali. Veřejnost, buď netečná anebo dezinformovaná vtipnými destigmatizačními psychiatrickými kampaněmi, se stále chová, jakoby se jí to netýkalo.
Ostatně, ani s mými blízkými příbuznými nehnula má osobní zkušenost natolik, aby se zaktivizovali a začali se o poměry, panující v našich blázincích (kde nejen bláznit se nesmí a trestá se to všelijak) trochu víc zajímat. Možná i proto, že svoji otřesnou zkušenost z blázince jsem si dlouho nechával jenom pro sebe.
Ono nejenže se nesmí v blázincích bláznit, ono se někde nesmí ani zajímat se o svoji vlastní zdravotní dokumentaci a o případné vedlejší účinky podávaných „léků“. Jakkoli je právo pacienta být seznámen s terapií a jejími možnými důsledky zákonem dáno. Aniž by se to často k pacientovi samotnému v průběhu jeho „léčby“ doneslo.
Když se takový pacient umístěný dočasně na některém oddělení neklidu zeptá, jaké že to užívá prášky, je to personálem vyhodnoceno jako agitovanost a následuje zvýšení dávek sedativ, kurtování, případně pobyt na izolaci. Vím jen z doslechu, takže to určitě nebude pravda.
Sám jsem se během svých nedobrovolných hospitalizací na medikaci nikdy neptal. Poprvé jsem byl těmi „léky“ zdrogovaný tak, že mne to ani nenapadlo. Podruhé už mne zdrogovali méně, ale mnohem víc mne zajímaly mé právě probíhající vnitřní procesy a moje emoční reakce na ně, které jsem dokázal už o něco lépe vnímat. Žádné potřetí už pak nebylo a doufám, že ani nebude.
I když mám pocit, že přišel čas vzít transparenty a vyrazit do ulic s našimi požadavky: Méně ústavů, více pochopení! ZRUŠTE BLÁZINCE! (A když ne, ohlídejte si alespoň to, jak se tam s pacienty zachází.) Více kompetencí pacientům! Chceme podporu, ne péči!
I s prostými sděleními: Psychiatrie pomáhá…
..zabíjet lidi legálně.
(Víte, dozvěděl jsem se dnes zas o jednom případu, který mne zvedl z gauče a o kterém je lepší nepsat ani v náznacích, protože dotyčný je stále ještě v péči a moci ústavních psychiatrů. A jak mi nedávno sdělila jedna paní z odboru zdravotní péče, zdravotníci – pod tíhou své zodpovědnosti – vnímají veškeré kritické připomínky ke své práci jako agresi a podle toho se také chovají. Začnou se bránit. A když se k nim donese, kdo na ně „práskal“, hádejte, co s ním asi tak provedou? Ano, budou ho přece „jenom“ léčit. To aby příště už nebyl tak agresivní. Prostředků k tomu mají víc než dost. A někdy to s jejich i se svým nasazením maličko přeženou…)
Ne nadarmo si dosud žijící oběti psychiatrické péče říkají SURVIVORS (u nás přeživší).
Nevím, jak vy, ale já nechci, aby mi zabili kamaráda! Stačí, že na „vedlejší účinky“ jejich léčby nedávno zemřel předseda jedné naší organizace.
Neříkám, že všichni, kdo pracují na psychiatrii, jsou vrazi. Neříkám ani, že většina. Chci ale upozornit na fakt, že v sousedním Německu byla už v roce 1998 lékařská psychiatrie jako taková postavena před tribunál svědomí (Foucault tribunal) a hlasováním přítomných survivorů jednoznačně odsouzena. Tak silné byly jejich subjektivní dojmy z „léčby“, že nenašli v sobě místečka pro osvobozující rozsudek.