A máme tu další nedopatřením vzniklý novotvar. Místo „j“ mělo být „ch“. Tak se to v našich zemích vyslovuje. Ale překlepl jsem se a z koloběchu vznikl koloběj, a tak to také nechám. V sobotu bylo Apríla. A nikoho jsem nevyvedl. Až teď sám sebe.
Vraceli jsme se s Kač a Madlou z Prahy. (-Hy! -Ha! -Hu!) Vlakem Českých drah. Takovým tím, co dávnou ž nedělá hů-hů-hů. A v kupém á šest sedaček místo osmi. Napadlo mne, že vyvedu průvodčího, až přijde. Prohlásím, že nemám jízdenku a nechce se mi ji ani kupovat. Počkám si na jeho reakci a pak řeknu: „Apríl!“ Ó, jak bychom se byli bývali všichni nasmáli a pobavili, nebýt toho, že došla mi na podobné legrácky (bohužel nebo bohudík?) kuráš.
Na téhle zpáteční cestě mi bohatě stačilo, že zeptal jsem se prvního pasažéra z místa vyhrazeného pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace, zda-li má průkazku TP, a když se ten nebožák zvedl, zabral jsem jeho místo pro své unavené tělo. Protože mám na to přece nárok.
Kač s Madlou zůstaly na chodbičce a já se cítil trochu trapně. Chlap, co nechá stát manželku za dveřma a sám si sedí. Po třech nocích manického bdění a sobotní dílně, na které se navíc nečekaně a nebývale hopsalo, jsem na tom ale byl tak, že nechtělo se mi hrát si na hrdinu a svůj momentální už tak dost vysoký „tělesný diskomfort“ ještě zvyšovat. Řečeno vznešeně. Musel jsem prostě „dbát nejvíc sám na sebe“. Řečeno ponašemu. A zas jednou docela jsem se radoval, že jsem si o tu průkazku byl zažádal.
A to ještě Kač měla (a stále má) podvrtnutý kotník z toho, jak v pátek upadla na schodech. Nesla (a nese) to statečně. „Ofrknu si a v Kolíně si to pak vyměníme,“ sliboval jsem si při tom. Abych nebyl před lidma za sraba. A plánoval si, jak si zpohodlním podlahu kabátkema uvelebím se v chodbičce, kdyby už nešlo stát. V Kolíně vystoupili tři lidé z našeho kupé a nemuseli jsme nic měnit.
Někdo by mohl myslet, že když jsem zrovna manický (mám přece tu „nemoc“), tak ať sedím doma na zadku a nerajzuju. Když je to tak únavné. I o tom jsem uvažoval. Prakticky celý pátek jsem se – odpočívav – povaloval na gauči (vida, náš pan opravátor už nezná přechodník minulý?!) a když jsem se v sobotu chvíli po šesté (takže chvíli po páté) ranní vzbudil, první má myšlenka byla, že můžeme s Majdou klidně zůstat doma.
Určitě bylo by to bezpečnější a pohodlnější. Tělo ale docela fungovalo, mysl zdála se poměrně jasná a emoce nijak zvlášť rozbouřené. A Majda zvedne se v podstatě pokaždé, když dá se jí k tomu impuls. A tak jsme to ve třech (Matýsek, Madla a já) zkusili. Vlastně ve čtyřech, protože na Terezku, jak vidno, neustále se při těch našich štrapácích zapomíná. Objevila se později a projevuje se mírněji. Tak asi proto. Takové poupátko je to. Zle pošramocené tou naší (věřme, že stále bývalejší) vnitřní nepohodu. A nečasem.
Řekli jsem si, že „nebudeme to hrotit“ a uvidíme, kam až nám to půjde. A šlo to až na místo, docela v pohodě. A po dílně i za Kač do liberálně konzervativního institutu, kde trávila celou sobotu na semináři se zakladateli jedné izraelské svobodné školy.
Cestou ve vlaku byl jsem (hodnoceno zpětně) sice o něco otevřenější, než bych si sám přál, ale zas ne tolik, aby to spolucestující nějak viditelně zneklidnilo. Dvě kamarádky, co jely s klukem a děvčátkem na exkurzi po letišti. Bavily se o tom, že není dobré kupovat dětem všelijaké ty nové a drahé stolní hry. Ani ne tak kvůli těm penězům, ale kvůli tomu, že by pak ty hry musely hrát taky a v jejich věku už se jim nechce namáhat si mozek. Vznesli jsme tedy (Matýsek a já) obvyklý dotaz, zda nemají pocit, že jim k tomuhle postoji vydatně pomohla povinná školní docházka. Shodly se na tom, že nejspíš ano, protože škola (resp. učení) je bavila čím dál tím míň, až nakonec už byly rády, že budou mít od toho všeho konečně pokoj.
A shodly se i na tom, že je to vlastně škoda, protože samy cítí, že jejich mozky by nejspíš potřebovaly i nějaké jiné zaměstnání, než jaké jim dává péče o domácnost a osmihodinové(?) šichty u pásu. Prý aby neskončily na stará kolena s alzheimerem. (Odhlédněme teď od toho, že s alzheimerem dožívají dnes i celebrity, které si na nedostatečný trénink mozku rozhodně stěžovat nemohou, takže ta zapomínací „nemoc“ bude mít asi i jiné původce, než „lack of practising“, a také od toho, že sám již u sebe nějakou dobou zjišťuji příznaky rozvíjející se demence. I když Písek s Jičínem pletu si nejpsíš odjakživa a maliní s borůvčím od té doby, co opil jsem se s Pájou tequillou, zneklidňovat začalo mne to teprve nedávno. Od smrti Robina Williamse, řekl bych.
A přenesme se teď střihem zpátky v čase, asi tak o měsíc.)
Dva nebo tři dny po březnové dílně, na které se dospělí lidé znovu učí to, co dokonale uměli jako miminka a v průběhu dětství a dospívání potlačili a zapomněli – t.j. dýchat, jsem náhle „onemocněl“. Kašlal a kýchal jsem celé tři týdny a ještě chvíli. A nechápal, kde jsem se to mohl tak nastydnout. Na případná dechová cvičení (pravda, s výjimkou těch prstových, co našel jsem si sám v knížce) jsem ani nevzpomněl. A přece jsem na téhle třetí dílně v průběhu cvičení pocítil zřetelné zlepšení. Při tom úvodním v sedě nohy ještě nehřály tak, jak by měly, ale ruce už ano. Naše „lektorka se srdcem“ (jinak profesionální zpěvačka a vedoucí chlapeckého pěveckého sboru) si tentokrát posteskla, že dnešní kluci (protože při tělocviku už se nepochoduje) nemají v těle rytmus. Že je to musí pracně učit a vymýšlet finty, jak jim ho tam dostat.
Které pak může dík ytomu použít i na nás. Vzpomněl jsem si, že když se mi poprvé ukázal můj vnitřní kluk (pojmenovaný později Matýsek), vyprofiloval se do podoby malého bubeníka (předškolního věku). A v průběhu některých dalších pohybových a zároveň hlasových cvičení jsem si ještě všiml, že nejprve se potřebuji vypořádat s rytmem, a teprve pak řeším harmonii a melodii. I to, jestli a proč se mám vůbec přizpůsobovat. Mírnil jsem alespoň intenzitu projevu, protože tělo mám notně zesláblé a nedostatečně trénované. I když jsem loni chodil půlroku pravidelně cvičit s… (no, takový ty gumy, navázaný na ribstole nebo nějaký madlo. MUDr. Smíšek se s nima před lidma vytahuje a založil si na tom cvičení živnost). Po letní pauze jsem ale už znovu „nenaskočil“ a dvě pražské lekce golfu (na víc už neměl jsem peníze) mne dvakrát nevytrhly. Zjistil jsem alespoň, že dokážu odpálit míček z téčka i z trávy, a to bylo prakticky vše, co dokázal jsem si loni stran sportování dopřát.
Koncem léta jsem si totiž při skok uz asi třímetrového prkna obnovil zranění ramene (toho vyhozeného při konstelacích) a na to jsem se až do vánoc dokázal vymlouvat. A místo hrdosti z překonané panické hrůzy (váhal jsem se skokem tak dlouho, až mne přišel pobídnout plavčík) cítil jsem se nevalně. Protože takhle bídně jsem si to překonání strachu z „výšek“ nepředstavoval.
Inu, letos v létě, dá-li Bůha mravenci (proč mravenci? to ještě nevím), budu mít jistě příležitost zjistit, jak mi v tom pomohla konstelace, kterou jsem si na tohle téma postavil. Jestli teda vůbec nějak. Ale na to je ještě čas. Fůra času. Hromada času. Homole času. I nečasu.
Dubnová dechová dílna byla a bude do té doby poslední, takže když s Matýskem (a Terezkou & spol.) ve zdraví-nezdraví přežijeme všechna ta očekávaná vedra, dočkáme se (jak doufám) ještě podzimní série a s ní snad i dalšího prohloubení našich nepříliš rozvinutých (protože celá léta nerozvíjených) dechových a hlasových možností. Takže si říkám, že bychom všichni tři zas mohli začít docházet na sborové zkoušky. Alespoň na náslechy, když už… To ale zatím si jenom tak říkám. Doma do ubrousku. Když zrovna nechrchlám a neplivu do kelímků.
Cestou na vlak jsme sebrali dva kroužky umělohmotné, jeden papírek cigaretový a jeden pilníček na nehty. Před (nebo za?) nádražím i jeden průhledný zapalovač, nerozbitý, leč nefunkční. (A utrhli tam i jeden papírek s telefonním číslem z inzerátu na nenáročnou práci na nějaké výrobní lince. Kde pracovat určitě nechceme, protože ani by to nešlo.) Cestou na seminář jeden plátek průhledného ??? (chybí mi slovo, jistěže plastu, ale jak se tomu materiálu říká přesně, si právě teď nevybavím; ani jestli jsem to vůbec někdy věděl; uplatňuje se nejviditelněji, myslím, na jmenovkách). Cestou na Hlavní nádraží jednu plastovou modrou lopatičku na nabírání zmrzliny, jednu kancelářskou svorku kovovou, bíle potaženou (to taky nevím, čím vlastně) a jeden prstýnek kovový, černý.
Tak ten nám udělal nemilou radost. Protože stvrdili jsme tím nálezem, že další fáze našeho psychotického tripu by mohla být završena. Což pěkné je i strašné zároveň. Z písniček vnucuje se nám stále Outsider waltz Wabiho Daňka. Našli jsme díky tomu i jednu jeho kriskristofersonovku (The bigger the fool, the harder the fall). A tu jsme si pro sebe (a snad i pár přátel a známých) přetextovali.
Z těch výraznějších momentálních bolestí zmíním tu namožená lýtka (z toho poskakování) a nenaražené žebro. Ozývá se i při dechovém cvičení vleže. Vpravo dole. Měl bych to zmínit na příští dílně. Jinak daří se nám, děkujeme za optání, docela dobře, při všech těch globálních otřesech a ve vší té okolní mizérii. I když na kdovíjaké halekání a vyzpěvování to ještě není. Ono to přijde, časem. I nečasem. Uděláme-li v sobě dost místa pro dech. Protože to je prý základ všeho. Říká „lektorka se srdcem“. Nejjemnější dech je Duch a nejjemnější Duch je Bůh, dočetl jsem se nedávno kdesi. Amen?
P.S. Na březnové dílně nechal jsem si tam přítomným panem G. zrušit veškeré minulé kletby. A mám prý myslet hezky na maminku. Což není pro mne lehký úkol. Myslet hezky na cokoli. Jak se to asi dělá? Do Reiki se mi (po nedávné krizi) pořád ještě nechce. I když Kač jsem zas začal „ošetřovat“. Když si řekne. A vlastně jeden trik na to znám od svého bývalého mistra… tím dalo by se začít. Tak jo. A tohle je poslední osobní blog, který sem vložím, slibuju sobě i všem, kdo dočetli až sem. Hezké (a požehnané) léto. A mysleme hezky na maminky, když už jsme jednou tady, vždyť ony si to zaslouží. A my snad ne?
P.P.S. A nezvykejme si na to, že všechny ty chytré přístroje a technologie si budou věčně pamatovat (a vzpomínat) za nás. Je to jen další z pastí, které si na sebe připravujeme. Jo, v tom jsme mistři…