Nevím to ani teď. Jen tuším, že názor bude nějak souviset s pohledem a stanovisko s postojem. (Zaujmout pohled, vyjádřit postoj?) Už ale vím, že implikovat znamená zaplétat. Spíš tedy vplétat. Protože latinsko-řecko-slovanská předpona in/im/en/on znamená v. Známe ji prý i ze slova onuce. Tam ale znamená spíš o. Nebo to v tom slovníku nějak blbě vysvětlujou? Přestanu se tím škádlit.
Implikoval jsem se včera do debaty pod blogem o povinném ukazování vaginy. Někdo ji ukáže A) dobrovolně zadarmo, někdo B) motivovaně za peníze, někdo C) z donucení. Co je lepší? Dokud se vagině říká třeba pipinka a není s ní tolik spojována sexuální funkce ženy, nedělá se kolem jejího ukazování (pravda, na k tomu určených místech v blízkosti vodních ploch) celkem žádný rozruch.
Zvědavé děti ve věku tak od čtyř do deseti let a ponechány bez dozoru dospělých si své pohlavní orgány ukazují (i osahávají) běžně. V naší civilizované společnosti je jim ale už jasné, že je lepší jít s tímhle výzkumem někam stranou. A maskovat ho pro jistotu ještě hrou na doktora. Někteří hoši svou fascinaci ženským pohlavím dostatečně neukojí a stanou se třeba i gynekology. Těm je pak třeba zajistit práci. Vždyť přece živí své rodiny. A co gynekoložky?
Většina žen asi nebude mít příjemný pocit, když jim vaginu s profesionálním odstupem prohlíží oblečený muž či jiná oblečená žena. A sotva by pomohlo, kdyby při tom byli „tam dole“ také nazí. A na oplátku si nechali prohlédnout svoje pohlavní ústrojí. Sám jsem byl třikrát vyšetřován pohmatem rektálně, z toho jednou lékařkou, a jednou ve fakultní nemocnici za nečekaného dohledu mediků, a kdovíjaké potěšení mi to nepřineslo. Vím také, že od nepříjemných emocí je možné se oddělit. Mým ideálem je proto bezpohlavní lékař. Lidová slovesnost zná ho pod jménem Čas.
Pokud jde o to předvádění sebe i jednotlivých svých orgánů, ať už je dobrovolné, s vidinou zisku nebo z donucení, za D je správně. Každého je to věc, na jaké zdání směny ještě přistoupí a na jaké už ne. V zásadě je to přece jedno, kdo komu co ukazuje a proč. V této rozdělené společnosti ale ještě jsme k tomu náhledu nedospěli.
A tak si tu hrajeme jako děti. Však také jsme děti a to je dobré vědět. Takové, co svoje radosti i utrpení dosud prožívají odděleně od druhých. A protože moje Kačenka tenhle blog nečte, mohu s klidem přidat i odkaz na jedno video. (Ona ty přeslazené songy nesnáší. Nemá jich zapotřebí. Ví přece, že Slunce svítí všem stejně.) A nepřidám, nejde to. Dám jiný. A ještě jeden. (Pro Holdena. Tohle by ho tutově umrtvilo.)
Naše industrializovaná společnost tlačí ženy do pozic strojů na děti a některým ženám tahle pozice přestává vyhovovat. Chtějí své děti přivádět na svět jinak, než je u nás dosud běžné. Stát jim v tom ale nepomáhá, a tak si toto své přání musejí pracně prosazovat, i proto, že prozatím jsou v menšině.
A paranoidní matrikářky vystresované existencí maso nepožívajících aktivistek s právnickým vzděláním, ochotných žalovat každého za vše, čeho se kdy dopustil či nedopustil, bez průtahů vydají rodný list dítěte, které vůbec nemusí být tím, za koho je vydáváno, narodí-li se ovšem pod odborným dohledem v porodnici. V případě domácího porodu se ale mají na pozoru. Co kdyby to nemluvně bylo kradené?
A co jsem si to vlastně chtěl zapsat? Začínám uvažovat o tom, jak tenhle blog uzavřít. I když jsem ještě nedopověděl a nevytáhl na světlo vše, co by asi bylo třeba. Abych se v tom svém psaní i životě vyznal o něco lépe. Prozatím asi snížím frekvenci zápisů. A více se budu věnovat své pozapomenuté Knize svobody. Do ní se dá i čmárat. A budu i trochu víc číst. Slibuju si. Čtení jsem dlouho zanedbával. A na mém psaní je to znát.
Slovní přestřelky technicky a humanitně zaměřených jedinců mohou pokračovat i beze mne, než jako společnost dospějeme k syntéze. Nikola Tesla prý přišel na princip využití střídavého proudu inspirován verši J.W. Goetha o kotouči zapadajícího slunce. Už jako dítě míval vize provázené světelnými záblesky. Potomky nezplodil, jen řadu patentů, na jejichž využití je postavený celý náš elektrifikovaný svět.
ooo
Bylo to zvláštní, pozorovat mamušku, jak zlostně práská o zem přepravkama a nosiči na kolo. Bicyklům přitom vynadala tak, že být u toho, musely by se jim rozklepat drátky. „Co jsme komu provedly?“ říkaly by si asi. Bicykly nic, ale ve sklepní kóji už tak nebylo k hnutí a ty nosiče, co tam brácha ještě naskládal, tomu příliš nepomohly.
Cítil jsem úlevu, že už necítím téměř žádnou zodpovědnost za mamuščin hněv a mohu ji proto nechat, ať se v klidu vyvzteká. Což také udělala. A přece jsem ji mírně rozhodil, protože jsem jí odebral kabelku, která ji (jak jsem to vnímal) při zápolení s nosiči poněkud omezovala.
Šel jsem pak ověšený vším možným včetně té kabelky k výtahu a ona zas nemohla najít nějaké klíče. Protože je zvyklá na tu kabelku na rameni. A dávat je do ní. Ale to jsme si poměrně rychle (téměř okamžitě) vyjasnili.
O něco víc jsem ji rozhodil cestou v autě. Když jsem jí vykládal, že brácha nemůže za to, jak se chová, ani za to, že už několik let nesehnal placenou práci. Jediný artikulovaný závěr, kterého byla v tu chvíli schopna, zněl jako obvykle: „Takže za to můžu já.“ I když nic takového jsem netvrdil.
Když řekla něco jako „ještě ty začínej, jako bych toho neměla doma dost“ přestal jsem do ní kontraproduktivně hučet, přidal ještě pár doplňujících vět o sobě a o světě a nechal to být. Projížděli jsme zrovna Uhříněvsí, kde bydlí teta Běla, ale já se bál zeptat i na ni, abych mamušku náhodou nepřivedl zas na nějaké chmurné myšlenky.
Takže jsem byl zticha. Ukázala mi nějakou starou továrnu, předělanou na byty, a bylo znát, že okřívá. Že se jí dělá líp. Kde bydlí teta mi ukázala na zpáteční cestě a já mezitím napotřetí pochopil, jak našla toho zemědělce, co jsme k němu jeli pro ty brambory. A taky cibuli a med. Náhodou, cestou z hub, protože zabloudila.
Já zase čirou náhodou našel těsně před svou cestou do Prahy na FB článek o exekucích a posléze i odkaz na zákon o registraci obyvatel. Od roku 2009 je možné nahlásit si na příslušné ohlašovně (t.j. v místě trvalého bydliště) i adresu pro doručování písemností podle zvláštního právního předpisu.
Tak jsem to rovnou udělal, abych byl dohledatelný. Veškeré soudní písemnosti a písemnosti související se správním řízením by mi tak měly chodit už do Chocně. (Ty zbylé dál někam do paďous.) Systém chtěl ale také číslo orientační a to my na domě nemáme. Tušil jsem, že je to přes deset (jednou už jsem si to i odpočítal), ale nebyl jsem si jistý.
Jiný systém navíc hlásil, že dům s udaným číslem popisným neexistuje. A to jsem si myslel, že už tu naši adresu mám zafixovanou dobře. Zkusil jsem opravu, ale ani pod novým číslem popisným se dům najít nedal. Neexistuje. Řekli mi, ať jim to orientační číslo zavolám, až ho zjistím.
Což jsem udělal a teď už bych měl být registrován v neexistujícím domě. S oběma čísly. Jistě to ale nevím. Nebyl jsem při tom. A kdybych byl, tak jen za přepážkou, odkud stejně není do infosystému vidět. Tam vidí příslušný úředník. Dokud jde proud.
ooo
Aha, ještě k té knížce. Je z pražského Globu (In Libris, Veritas; In Kava, Vita!) za 199,- a píše se v ní, že pokud ji koupíme bez obálky, mohla být nahlášena jako neprodejná a zničená a peníze z jejího prodeje tak možná neputují ani k autorovi, ani k vydavateli. Mám ji s obálkou.
Kafe jsem si dal u Paula na Pavláku. S načechraným croissantem. Chutnalo mi, ale večer ve vlaku mi pak bylo trochu blbě. Snad proto, že jsem předtím u mamušky odmítl tu bramboračku. Neměl jsem na ni pomyšlení. A nervy. Byl jsem už na odchodu.
Brambory mamuška nekupuje u silnice, protože není si jista, nejsou-li kradené. Radši si zajede. Ještě je kam.