Zůstávám teda dřepět na zadku a vytasím se tu jenom s pár poznámkama, co jsem si tuhle při čtení udělal, protože už mi to nedalo. Četli jsme si tu knížku (s Matýskem) v překladu manželů Pellarových z roku 1960 a máme teda dojem, že už je delší dobu zralá na překlad novej. Či aspoň na kloudnou reedici toho původního. Ne ani tak kvůli překladu jako takovýmu, spíš kvůli některejm slovům, který nám do něj moc neseděj.
Dokud třeba používá český „než“ místo anglickýho „but“ jenom Holden, dá se nad tím se skřípěním zubů přimhouřit ucho. Jakmile to ale ke konci knížky použije i Fíbulka („Mám tam než dvoje šaty a mokasínky.“), je vymalováno. U Holdena se můžeme ještě vymluvit na to, že místama úmyslně mluví jako příkladnej kretén, ale že by to od něj chytla i Fíbulka se nám teda vážně nezdá. Jakkoli zná a na rozdíl od Holdena nekomolí tu básničku od Burnse.
Zrovna tak když Holden na str. 160 (vydání z roku 1979, v edici Kamarád nakl. Práce) prohlásí: „A James Castle vám tam ležel zrovna na těch kamennejch schůdkách. Byl mrtvý,“ něco se ve vás začne kroutit, udělá se vám zle a chce se vám zavýt, co možná nejtáhleji. Sedíte ale na zahradě na lavičce pod třešní, a tak si to rozmyslíte.
Některý slova bychom naopak rádi zachovali. Jako třeba hápky cápky. Nakonec i všechna ta načež a pročež. Vážný pochybnosti zato máme u některejch slovosledů („Konečně jsem se asi tak za hodinu dostal do Phoebulčinýho pokoje.“), někdy i celejch frází („Kdy už konečně dostaneš jednou rozum?“) Že by se někdo věčně proflakoval kolem bazénu“ nám taky přijde dost divný. A pokud je „honimír“ v originále „wanker“.. nojo, chtělo by to, sakra, ten originál, to je marný.
Přitom když jsme tu knížku četli jako středoškoláci, nic nás v tom překladu nezaráželo, nebo si to aspoň nepamatujeme. Byl jsem němčinář a Matýsek tenkrát ještě na houbách. K angličtině jsme přičichli až po převratu a od tý doby se nad některejma knížkama docela trápíme. Sami a líp je ale přeložit neumíme, a tak zůstává při tom trápení. V tomhle případě ne zas tak velkým, musíme dodat.
Chtěl jsem si taky zapsat, co máme s Holdenem společnýho a v čem se lišíme. Jenomže to bych musel bejt důkladnější, protože vono je toho docela dost. Tak aspoň jeden příklad za všechny. (Jestli teď najdu tu knížku – jo – a pak ten citát.) Je to z tý pasáže, jak se Holden potká s těma jeptiškama. (No prosim, je to až na straně 106, já bych to čekal mnohem dřív, ještě před taxikářem a prostitutkou. Vlastně hned po Holdenově příjezdu do New Yorku. A to jsem tu knížku zrovna dočet.) Takže: krom toho, že v určitým věku nám bylo oběma jasný, že kolem nás je to samej kretén, jsme na tom podobně i v tomhle:
„Řekly, že jsou učitelky a teď právě přijely z Chicaga a teď jedou učit do jednoho kláštera ve 168. nebo 186. ulici, prostě v některý ulici čertvíkde na předměstí.“ Tak v tomhle prohazování číslic, kdekoli je to jen trochu možný, jsem zrovna takovej expert jako Holden. Od jistý doby dodneška. Zvláštní je, že podobnou „vadou“ trpí i moje referentka z finančního úřadu. Opravovat s ní daňový přiznání během jedný z mejch hypomanickejch epizod byla dost fuška. Jiný čísla psala, jiný mi diktovala a já měl ten její papír před sebou vzhůru nohama. A přitom jsem nevěděl, kde mám zrovna pravou a kde levou ruku. Hotová bašta. Ale to odbočuju. Však taky z rétoriky bych (stejně jako Holden) tutově rupnul.
Lišíme se podle mýho třeba tím, že Holden nebyl v mým věku takovej introvert, rozhodně měl lepšího všímáka. A já bych zas nehulil v ségřině pokoji, pokud vůbec. To by mi rozum dal už tenkrát. (No, vidim, že na víc už ´neska se nevzmůžu. A proč taky? Včera jsem si byl v Oustí pro lékařskou zprávu pro LPK a mimo jiný se tam dočetl, že „K vyšetření přichází ochotně, upraven, lucidní, orientován všemi kvalitami..,“ což by mne teda docela umrtvilo, nemuset začít zjišťovat, jakže se to vlastně má s tím mým zadržovaným důchodem a co by se s tím dalo dělat jinýho, než přetáhnout si duchnu přes hlavu a v tichosti čekat na výsledek přezkumu.)