Kč Emu chtěl jsem nazvat tenhle článek. A dát mu podtitul Léto s křížovkou. Mám domacklerováno (ne tak docela) a před sebou vyhlídku na volnější prožití konce (už konce?) prázdnin. Tak zbylé čtvrtiny. Že mám tu drzost vůbec hrát si na prázdniny?
Ale k těm cílům. Potěšilo nás, že se najdou zaměstnanci, co odmítnou obsluhovat hlavu našeho státu. Nejspíš v tom museli být se svým zaměstnavatelem zajedno. Jinak pochybuji, že by si něco takového dovolili.
K čemu jsou mi ale tyhle zprávy? Že jeden sám sebe nevyškrábe, kam před ním ten druhý vysápe sebe čile i s náhražkou? Až na vrchol. Kdysi jsem myslíval, že právě ty vrcholy jsou cíle. To ještě jsem netušil, že je nás ve mně víc. A že se ty více začnou časem hlásit o slova.
Dnes už si říkám, že cílem je snad proměna během těch výstupů a sestupů. I když ta bude spíš jen účelem a cíl je v něčem jiném a někde jinde. V tom a tam, kde jsme prý všichni začínali. A kam se máme zase vrátit. (A nemyslím teď stromy, ani jeskyně.)
A také si říkám, že hlavnější, než dosahování stanovených cílů a pomyslných vrcholů, je to, kolik pak zůstane za člověkem mrtvol. Těch skutečných – lidských, i všelijakých dalších. A kolik toho člověk dokáže umrtvit či oživit sám v sobě.
Jedním z cílů tohoto blogu je ukazovat, že psychóza se dá žít bez psychofarmak, nucené léčby a terapeutických intervencí. Tento cíl je dlouhodobě dosahován a některé čtenáře to zjevně dráždí. Abych byl přesnější:
nás, běžné čtenáře musí dráždit, že se tu někdo vypisuje ze svých frustrací častěji, než je nám, běžným čtenářům, milo. Aniž by nám to (dle našeho úsudku) cokoli významného přinášelo. Vedle, tudle, podle. (Tudle jsem čekal, že mi word podtrhne. Podtrhl se mi sám. Podrazák.)
Běžný čtenář musí mít nutně dojem, že bylo by pro všechny lepší, kdyby se Bryan šel někam doléčit. Vzhledem k tomu, že Bryan to pravidelně dělá, referuje o tom, leč běžnému (možná i náhodnému) čtenáři to nejspíš uniká, náhodný čtenář si svůj dojem neopraví.
Náhodného čtenáře zas neměla by dráždit frekvence Bryanových článků o ničem. Jen styl a neobsažnost jeho psaní. S tím Bryan moc neví, co dělat. Musí to nechat vývoji. Což je dalším z cílů tohoto blogu. Zjišťovat, kam a jak se nám to tady vyvíjí.
Což bývá i nejčastější odpověď vašeho ošetřujícího psychiatra v léčebně, ptáte-li se ho, kdy už vás pustí domů: „Uvidíme, jak se nám to bude vyvíjet.“ (Ono prakticky celá ústavní léčba je „o potlačování“. Pacient, úspěšně maskující nutkání dát svému ošetřujícímu lékaři přes hubu, bývá propuštěn za standardních šest týdnů „léčby“.
A věřím, že i běžný čtenář chápe naši nadsázku. Například moje ošetřující lékařka ve mně vzbuzovala soucit, nikoli potřebu jednu jí vrazit. Tu vzbuzovali jiní. Tu a tam.) Zatím se prý většina psychiatrických léčeben v rámci reformy přejmenuje (či přejmenovala) na nemocnice.
Někteří pacienti tak zažili (či zažijí) na vlastní duši, že byli přijati (zavřeni) ještě do léčebny a propuštěni již z nemocnice. Jejich duševnímu zdraví to jistě prospěje. Stejně jako celému našemu sytému péče o zdraví vůbec. Už jenom předělat všechny ty nápisy a razítka a hlavičkové papíry a kdovíco ještě. Ještěže nešlo o příkaz shora. Nebo snad šlo a někdo se vzepřel?
Čtenář vidí, že nevíme a tápeme. A nejspíš neví a tápe spolu s námi. Však kdyby věděl, jistě by se nám ozval. Tu možnost zde má a to je výhoda blogu. I to je jedním z cílů našeho psaní. Získávat zpětnou vazbu na naše verbální výplody. Mělo by nám to pomoci propsat se k jinému psaní. Což je i dalším cílem našeho (společného) psaní na tomto blogu, ve kterém chceme pokračovat. A vedle toho dál referovat jak o dění ve svém vnitřním světě, tak o tom ve světě okolním. Spíš pro pořádek a historii, než pro aktuální potřebu.
To aktuální dění stále máme pocit, že nestíháme a povláváme za ním. Tak, jak to jde. Kdo by stál o náš popis výhledu ze Sněžky, či dokonce z Tater, má smůlu. Z obýváku nevidím nic, páč kvůli sluníčku (a monitoru) mám zataženo, a kuchyňským oknem vidím korunu třešně. I s kouskem oblohy. Teď právě modré. A protože lepší výhled si v tuto chvíli neumím přát ani představit…
..půjdu se podívat, jak si vedou naše slunečnice. O rozkoši, že mohu to udělat ve chvíli (klidně třeba teď hned), kdy se sám rozhodnu, a nikoli tehdy, až budou vycházky (na které mne pustí, jen budu-li spolupracovat na své „léčbě“ – t.j. užívat, či alespoň předstírat, že bez odporu užívám předepsané „léky“) náš běžný čtenář snad ani netuší, že existuje. A nemusí se tím trápit.
A pak je tu ještě rozkoš (i potřeba) moci zkoušet psát o tom, co naše moře zrovna z oceánu vyplavuje na pobřeží, kde dá se v klidu sedět a pozorovat. Jistě, běžný čtenář může nabýt dojmu, že bychom mohli a měli dělat něco přínosnějšího (a v tom že by nám právě měly pomoct ty ústavní postupy a prášky). A my ho můžeme ujistit, že ústavní péče a prášky by nám (ani jemu) v tom nikterak nepomohly.
A on nám to nemusí věřit.
(Jakpak si asi vedou ty „naše“ slunečnice?)
