Ten schválil užívání Zyprexy pouze k léčbě pacientů se schizofrenií a bipolární poruchou. Manažerům společnosti to ale nestačilo, vybrali další „vhodné cílové skupiny“ a jeden z vedlejších účinků Zyprexy – neúměrné přibývání na váze – pak proškolení dealeři dokonce vydávali za přednost, místo aby před ním lékaře a pacienty varovali.
V lednu roku 2009 byla firma za tyto praktiky po právu odsouzena k nebývale vysokým peněžním trestům. (viz) Zatímco souhrn pokut a finančních vyrovnání pro firmu činil zhruba 1,4 miliardy dolarů, roční zisk z prodeje Zyprexy představoval 1,8 miliardy. Samotný „lék“, přinášející značné zdravotní riziko i těm pacientům, kterým byl původně určen (prokazatelně způsobuje cukrovku), se propaguje i prodává dál. A proč také ne? O tom, že dlouhodobá farmakoterapie není nejlepším řešením ani pro tzv. duševně nemocné (v tomto případě diagnostikované schizofreniky a bipolárně porouchané – dříve maniodepresivní pacienty) se přitom i nadále taktně a cudně mlčí. Objevují se však již (prozatím ojedinělé) hlasy, zpochybňující oficiální psychiatrickou doktrínu, která zní: „Jezte prášky a bude vám lépe.“
K předním kritikům hlavního proudu tzv. biologické psychiatrie patří i americký novinář Robert Whitaker. Ve své knize Anatomy of an epidemic (Pitvání jedné epidemie) se zabývá nebývalým nárůstem tzv. duševních poruch v USA a vysvětluje, jak se k veřejnosti dostávají zprávy z oblasti výzkumu farmaceutických přípravků a jejich působení. Mainstreamová média spoléhají na tiskové zprávy farmaceutických firem a vládních agentur. Po jiných zprávách nebo zdrojích většina reportérů nepátrá. Whitaker se však nespoléhal na tiskové zprávy a místo nich zkoumal vědeckou literaturu a hovořil přímo s výzkumníky.
V knize uvádí šestnáct významných výzkumných studií, odhalujících znepokojující obraz pacientů dlouhodobě užívajících tzv. léky a lepší obraz pacientů, kterým léky nebyly podávány. Když však prověřoval archivy New York Times a databázi LexisNexis, zahrnující většinu severoamerických novin, o výsledcích těchto šestnácti významných studií nenašel ani jednu zmínku.
Jedna z těchto studií, pro většinu Američanů (včetně profesionálů z oblasti duševního zdraví) úplně neznámá, je dlouhodobá studie schizofrenických pacientů, léčených psychofarmaky, a pacientů, kteří je neužívali. Studii financoval Národní institut duševního zdraví (National Institute of Mental Health – NIMH)) a publikovali ji v roce 2007 v Journal of Nervous and Menthal Disorders. Výzkumný psycholog Martin Harrow z univerzity v Illinois zjistil, že po dobu sledování (čtyři a půl roku) si 60% schizofrenních pacientů ze skupiny neléčených léky udrželo zaměstnání. Naproti tomu se v průběhu téhož období stav medikovaných pacientů zhoršoval, takže zaměstnání si udrželo jen několik z nich. Po patnácti letech mělo i nadále psychotické příznaky jen 28% ze skupiny nemedikovaných pacientů. V rámci medikované skupiny jich až 64% bylo i nadále psychotických.
Whitaker uvádí, že v průběhu roku, kdy Harrow publikoval tuto svoji studii, NIMH vydal 89 tiskových zpráv, některé o zcela bezvýznamných záležitostech. O Harrowových výsledcích se však nezmínil, i přestože šlo pravděpodobně o nejlepší studii s dlouhodobými výstupy o schizofrenických pacientech, jaká se kdy ve Spojených státech prováděla. NIMH – jako mnoho jiných vládních agentur – je vzhledem k nejistotě na trhu práce zavázán byznysu, v tomto případě farmakologickým koncernům. (Více zde.).
Co přitom Whitakera, dlouholetého (a oceňovaného) reportéra z oblasti zdravotnictví, trápí nejvíc?
„Veřejnosti je předkládáno, že medikace významně zlepšuje životy psychiatrických pacientů. Počet osob invalidizovaných v důsledku psychické nemoci se přitom v posledních dvaceti letech více než ztrojnásobil (z 1,25 miliónu na 4 milióny), a to i přesto, že jsme jako společnost dali psychofarmakům zelenou. Tato čísla jasně ukazují, že tu něco nesedí. Když se pak podíváte na to, jak dlouhodobá medikace ovlivňuje celkové zdraví tzv. duševně nemocných, najdete (přímo ve vědeckých publikacích) nesporné důkazy, že taková léčba zvyšuje pravděpodobnost rozvoje chronického onemocnění. Chápu, že je to zarážející, jelikož víme, že některým lidem i dlouhodobá medikace prospívá, nicméně vědci již shromáždili (a publikovali) dostatečné množství důkazů, že dlouhodobá medikace v důsledku spíše škodí než pomáhá.“ (celý rozhovor s R.W. zde)
Jinými slovy: ví se to, v odborných kruzích už dlouho.. a tutlá se to (před námi laiky) jak a dokud to jde. Pro farmaceuticko-medicínský komplex, jeho dealery a pohodlnější lékaře to má nesporné výhody. Kdo z pacientů chce (pro sebe nebo své „postižené“ dítě) prášky, ten je (už dávno ne bezplatně) dostane. S nimi pak i zvýšenou šanci na další zdravotní komplikace a následnou invalidizaci. Ta hrozí zvláště u mladistvých uživatelů psychofarmak. A ten, kdo by snad chtěl něco jiného? V první řadě by se neměl nechat zavírat do léčebny. Protože tam se oficiální léčbě (a jejím následkům) vzdoruje skutečně velice těžko. I proto, že manažeři velkých farma-firem se své nenažranosti asi hned tak nezbaví. Jsme to však my, důsledně neinformovaní psychiatričtí pacienti (a jejich rodiny), kdo je tak ochotně krmíme.