Takže není co slavit. Je třeba smířit se s tím, co je. Nebo spíš s tím, co mohlo být a není. Usnadňuje nám to knížka o Kasparu Hauserovi, kterou jsme právě dočetli. A také to, že jsme si prozatím našli „práci“. Spíš činnost. Neplacenou, jak jinak. Snad trochu i užitečnou. Podle nás.
Maniodepresivní jsme (ukazuje se) dál, ale tak nějak „normálněji“. Jako by se (prozatím) někam vytratil onen psychotický rozměr procesu. Jako by už jenom dotepával s placentou vyhřezlý pupečník. (Teď nevím, jestli vyhřezlý je to správné slovo. Nakonec ani tím pupečníkem nejsem si jistý.)
Prozatím dál sbírám (faktické) argumenty proti očkování. U lidí je to jasné. Podepsali jsme (jako republika) jakýsi mezinárodní pakt, který by měl stát nad všemi našimi vyhláškami. Podle něj je k jakémukoli lékařskému zákroku s výjimkou mimořádného (např. válečného) stavu potřebný souhlas pacienta či jeho zákonného zástupce.
Jak ale u zvířat? I u nich jsou některá očkování (třeba to „proti“ vzteklině) povinná. Za posledních sedm let prý u nás nebyl hlášen jediný případ vztekliny. Tu chronickou, kterou už podle pozorování jednoho zahraničního veterináře – homeopata, trpí stále více očkovaných psů, u nás ještě rozeznat neumíme.
Má se projevovat nápadně zvýšenou přítulností a také agresivitou. Ale jako obvykle, o tom jsem tady nechtěl psát. A vlastně vůbec teď nechci psát. Chci zkusit vložit sem video:
Teď ještě, jestli bude hrát. Jeden nikdy neví. Kdyby teda nehrálo, tak tady prozatím hraje. A teď už bych si rád v klidu dočetl Ostrov tučňáků. Resty z mládí. Vzhledem k tomu, že ve VZP se prý spletli a to vyúčtování, co mi poslali, nejspíš neplatí, to snad půjde.