Přeci jen rozvedu, v čem vidím závadnost té výše zmíněné věty. Sama o sobě je v pořádku. Jenže jí předchází věta jiná: „Aby lépe rozuměl, odložil pilot přilbu.“ Abychom lépe rozuměli – ten pilot byl žena, čili pilotka. Což v první větě (stejně jako v situaci tou větou opsané) ještě se nepozná, ve druhé již ano (her shoulders, počítám). Tady měl Otakar Michl pro českého čtenáře (minimálně pro mne) text přece jen přičísnout, myslím si. A ten, kdo si to myslí se mnou, je můj člověk. I kdyby to měla být nakonec žena. Dej Bože moje.
Dál už se v překladu vrtat nechci (i když např. „pozemí inženýr“ by měl být asi spíš mechanik, ale to je teď vedlejší jednotlivost) a nebudu. Spíš napíšu, proč poslední dobou sem píšu míň, než jsem psával. Není to tím, že bych už nepsal (i když rozhodně píšu méně než dřív), ani tím, že by se nedělo nic, co by stálo za zmínku. Jen moje ochota i schopnost se takto dělit o prožívané je poněkud oslabena. A také mám na práci (i k zábavě) u PC jiné věci. Je jich tak akorát. Tak alespoň pár relativních osobních novinek:
Daří se mi snad dobře. Neboli to, co jsem si předsevzal. Mám čerstvě (prozatím provizorní) průkaz TP. Chvíli jsem se z něj radoval, než jsem zjistil, že je člověku právě a jenom na dvě věci. V březnu mne čeká přezkum zdravotního stavu, takže jsem zvědavý, jestli mne tentokrát PSSZ najde. A jestli mne bude hledat PSSZ. Protože změnu adresy (do systému nebylo možné vkládat vedle adresy trvalého bydliště i adresu doručovací) jsem opět kverulantsky nahlásil pouze na ČSSZ, což by pro mé spolehlivé dohledání mělo stačit. Minule však nestačilo. Pravidelný čtenář tohoto blogu ví, že jsem tak zůstal tři (?) měsíce bez důchodu. Úřednická logika se pak vymkla z kloubů až tak, že musel ji zpětně umravnit úřad ombudsmana. Čistě formálně, s křížkem po funuse a netuším, s jakým skutečným účinkem. Něco snad naznačí měsíc březen. Je za humny.
Doklepu nějak i čtvrtý odstavec, a víc už se mi dnes psáti nechce. K prvnímu dílu pořadu FOKUS Václava Moravce odvysílanému pod názvem Stav duše zmíním jen to, že jsem zas jednou na vlastní tělo vyzkoušel své akutní reakce, tentokrát během vysílání z improvizovaného studia bohnické jízdárny. Žaludek se mi klepal a cukalo to se mnou, ale udržel jsem se po celou dobu přímého přenosu a mám to za úspěch. I když se mi v jednu chvíli ruce už málem zvedaly k posměšnému potlesku. Zblízka jsem tak mohl obdivovat noblesu a fyzickou kondici Františka Koukolíka. A zavnímat i jeho pro mne významnou poznámku o klíčové úloze psychopatů v dějinách civilizace. Chci věřit, že jejich role už je v nadcházející době obehraná a nepotřebná. A že to lidé postupně nahlédnou a prohlédnou a psychopati tak konečně budou moci v klidu opustit scénu a vyhynout. Nějakou chvíli to ještě potrvá. Zkusme to tedy brát s pochopením a s díky za to, že se té role ujali a hráli ji, dokud to bylo pro přežití lidstva nutné. I když to možná mohlo být i jinak, v této realitě se tak (bohužel?) nestalo. Takže nás nejspíš ještě čekají sice krásné a zajímavé, ale těžké časy. Snad snesitelné.
Ostatně ani na konvenční psychiatrií nevyužitý (protože stále nepochopený a neuznávaný) transformační potenciál psychotických procesů, o kterém píší už i mainstreamová média, se Václav Moravec v debatě nezeptal. Vlastně jsem o tom nechtěl psát, dokud se neozve někdo z Diabasis. Jenomže to bych se, koukám, načekal.