Promiňte, tohle si musím zkusit: Prý se dá sávrnpě píeřčst kždaý txet s pheřezáýnmi pmesníy ve seolvch, ztůonuslai na sývch mtesích pvnrí a plsondeí pnemsío kdžahéo sovla. Asi jo. Ale příjemné čtení to není. Něco nám (a v nás) při tom nehraje.
Hrát (a zpívat) by nám dnes měl Kryštof a Richard Krajčo, i když z toho se kdovíjak neraduju. Dále (pro mne) objev tohoto roku, australský Skot či skotský Australan a bývalý člen kapely Men At Work Colin Hay. A chvilku i moje maličkost. Pustíme si ale (a raději) něco jiného. A můžeme začít, zas jednou od konce:
Šedesátiletý Ernest Hemingway prý vypadal na osmdesát. Poté, co začal mluvit o sebevraždě, přiklonil se jeho ošetřující lékař k názoru Mary (jeho čtvrté ženy), že je třeba vyhledat odbornou pomoc. Pod jménem svého osobního lékaře nastoupil Hemingway léčebnou kůru, která mu měla vyhnat sebevražedné myšlenky z hlavy. Že se to nepovedlo, už víme.
Léčbu (spočívající v polykání psychofarmak) na psychiatrické klinice završily elektrošoky. Hemingway jich dostal něco mezi 11 až 15, a to podle všeho (a některých životopisců) uspíšilo jeho odchod ze života. Jedním z vedlejších účinků šokové terapie bývá ztráta paměti, pro spisovatele ztráta fatální. Bez fungující paměti už Hemingway nemohl psát, nedokázal vyvolávat vzpomínky a obrazy, potřebné pro svoji uměleckou tvorbu. Psaní, v poslední době již tak dost obtížné, se pro něj stalo téměř nemožným.
První polovinu roku 1961 bojoval (tělesně i duševně) chátrající stařec s depresí a paranoiou, nepřítele viděl za každým rohem a vícekrát se pokusil sáhnout si na život. Druhého července vstal stejně časně, jak byl v dospělosti zvyklý, ze skříně v suterénu vzal dvouhlavňovou brokovnici, vyšel nahoru do přízemí a v hale, poblíž vchodu do domu, si prostřelil hlavu. Bylo to necelých 14 dnů před jeho dvaašedesátými narozeninami. (zdroj)
Na rozdíl od Hemingwaye jsem dospěl k mentální impotenci již na střední škole. Přečetl jsem určitě jeho Starce a moře (po letech vybavuji si ho spíš jako Starce a Rybu), a nejspíš i Komu zvoní hrana. Na pár týdnů se Papá stal mým spisovatelským vzorem, což se odrazilo v jedné z mála mých dokončených povídek, nazvané To jsem nevěděl. Dodnes si pamatuji její začátek: „Byl červenec, a zatraceně horkej.“ (Psal jsem tenkrát asi ještě dost pod vlivem Raymonda Chandlera, ale vymyslet detektivku bylo nejspíš nad moje síly. Vzepjal jsem se k ní o něco později v Baterce Honzy Svítila.)
Psal jsem tu povídku asi tři dny, takřka v jednom kuse, snad pod dojmem ze zprávy o vybudování obřího akvária kdesi v cizině. Když umělé moře, proč ne taky umělé hory, řekl jsem si. A zdál se mi o tom sen. Dostat ho pak na papír byla dost fuška. Umělé velehory lidé vybudovali proto, že žádné přírodní už na planetě nezbyly. (Jak se to stalo, byl podružný detail, kterým jsem se v povídce nezabýval.) Šlo o rozsáhlý areál, v němž počasí ovládal počítačový program, a kdo na to měl, mohl si zaplatit služby licencovaného horské průvodce a nějakou tu bouři či lavinu podle přání.
Můj hlavní hrdina se živil prováděním na černo, což mělo své výhody i nevýhody. Pochopitelně se neobešel bez konexí v řídícím středisku a informací o tom, co se má ve kterém sektoru odehrávat za přírodní divadlo. Hlavní roli v nadcházejícím dramatu sehrála pak porucha počítače a nepředpokládaná bouře. Přežili jsme to, myslím, všichni – já i moji hrdinové. Ten hlavní se v závěru rozhodl změnit profesi a přeškolit se na potápěče.
Když se mne pak po letech ptala homeopatka při odběru případu (tak se tomu prý říká), jestli mám raději hory nebo moře, nevěděl jsem. Neznal jsem pořádně jedno ani druhé. A po dalších letech (to už jsem tu možná někde zmiňoval) jsem se při psychologickém vyšetření dozvěděl, že moje předčasná mentální impotence souvisí spíš s nedostatečným vnímáním než se špatnou pamětí. Což mi zas tolik nepomohlo. Trochu snad přece.
Původně jsem chtěl věnovat tenhle blog záříjovému číslu časopisu Psychologie DNES, kterým jsem listoval při návratu z konstelací. Proto ten úvod s proházenými písmeny. Zrovna probuzený Matýsek měl jako obvykle nějaké dotazy a můj malý polemik si zas vyhrnoval rukávy a chystal se psát do redakce. Jenomže doma na nás čekal stažený film. Hemingway a Gellhornová. O té jsem v životě neslyšel, stejně jako o tom, že slavnému spisovateli zkoušeli rozmluvit sebevraždu elektrošoky.
Ve filmu se to taktně přejde. Musel by se natočit jiný a jmenovat se Hemingway a elektrokonvulzivní terapie. Taky partnerka. Krátkodobá, ale s dlouhodobým vlivem. Někdy prý i blahodárným. Proč jinak by se k léčbě duševně nemocných připouštěla?
Vlastně jsem se chtěl jenom přesvědčit, je-li ten film opravdu takový, jak naznačuje ve svém příspěvku na csfd nick Enšpígl. V příspěvku tak úchvatném, že část z něj ocituji. Vztah Ernesta a Marthy vypadal zajímavě, byť moh bejt přece jen propracovanější a detailnější, protože chvílema to vypadalo asi takhle. Ernest nachlastanej jak doga, k němu přijde Nicole „Jéééé je další válka, u toho musím bejt“ a odjíždí. Pak se Marthy objevuje vždy uprostřed válečné vřavy a posloucháme jak myslí na Ernesta. Ernest chlastá, pak přijede Marthy, Ernest chlastá, něco si zamumlaj, Marthy Jéééé válka tam musím ject a Ernest chlastá. Samozřejmě Ernest i píše, ale i u toho chlastá, a nebo taky Ernest chytá ryby a u toho chlastá. Zatímco Marthy pobíhá někde ve válce a myslí na Ernesta, no a když je z Ernestem, myslí na válku. Fakt úžasnej vztah.
V zájmu objektivity dodám, že Ernest ve filmu taky boxuje. Nick Sonnery si vzal ještě méně servítků. Nejhorší interpretace Hemingwaye, jakou můžou udělat jenom hluchoněmý negramoti dodělaný slepotou. Jak jinak si představit kýčovitej příběh založenej na článku z Blesku? Hemingway je pojat stejně ujetě, jako u Woodyho Allena, ale tady je to bez nadsázky. Už jen ta scéna se „sebevraždou“! Doprdele, kdyby se měl Hemingway zabít tak, jak to ukázali v týhle píčovině, tak kdo by dumal, jestli to byla nehoda nebo ne? Pičazryby Gellhornová je vyobrazená jako nejfajnovanější ženská, co kdy ukázala ve filmu kozy a okatě se snaží předvést, že ostatní Hemingwayovy manželky byly jen domácí puťky – co to kurva je? Tenhle film prostě zkresluje fakta jako prase. Třeba všechny historický osobnosti musí každou chvíli, co se objeví na plátně, pronést jejich pamětný citát (i když ho třeba logicky v tomhle období pronést nemohli). Scénář jednoduše napsali bulvární zmrdi a já odmítám podporovat světovou demagogii, protože spousta méněcenejch nečítajících jedinců si po tomhle filmu bude myslet, že to tak všechno bylo. Hemingway a Gellhornová je prostě hrubě blbej film, což bystří diváci poznají ihned, jakmile pochopí, že Gellhornová ve filmu nosí tanga, aby měla lepší prdel.
A film ohodnotil jako odpad. Sám sebe počítám k těm méněcennějším a nečítajícím jedincům, které jen zamrzí, že nevědí, ve kterém filmu se malý Woody otřel o velkého Ernesta, i byl jsem o to zvědavější. A Hemingwaye a Hellbornovou (nic v tom nehledejme, líp se mi to vyslovuje) jsem si hned v pondělí večer pustil. (V neděli je předběhl Bertolucci s Já a ty.) Oprávněnost výroků historických osobností jsem podle očekávání neuhlídal, souhlasím ale s názorem dalšího samozvaného kritika, že právě poslední záběr film dokonale zazdil. Vzhledem k zamýšlenému vyznění díla je to škoda.
Už scéna s Hemingwayovou sebevraždou zavání nadbytečností. I proto, že z filmu se nedozvíme prakticky nic o kořenech spisovatelovy sebevražedné náklonnosti k alkoholu, sebevražedného chování, či neschopnosti budovat partnerský vztah. Dozvíme se ale, že Hemingway napsal scénář a komentář k dokumentárnímu filmu ze španělské občanské války, jehož natáčení se měl osobně zúčastnit. (Což jsem si neověřoval.) Komentář nakonec i sám namluvil, místo Orsona Wellese, kterému se zdál nechutně patetický.
Film – jde o třináctý opus Philipa Kaufmana (m.j. Nesnesitelná lehkost bytí, Henry a June, Vycházející slunce, Quills) – nechám už být. A nebudu se pouštět do dalších paralel. Vždyť ani k tomu boxu jsem se ve svém životě nedostal. I když mne svého času lákal. Opustím i Ernesta a jeho životní příběh. Netuším, skrze koho pokračuje. Ani kolik dnes žije Hemingwayových příbuzných. A nechce se mi po tom teď pátrat.
Zdá se, že maniodepresivitě (dnes bipolární poruše) se v jeho rodině vyloženě dařilo. Podlehli jí jak jeho rodiče, tak syn a vnučka Margaux, jejíž sebevražda byla prý pátou, možná šestou ve čtyřech generacích. Den před smrtí si měl Hemingway dopřát piknik s lahví vína, při němž ho vyděsila policejní hlídka, náhodně projíždějící kolem. Myslel si prý, že ho přijíždí zatknout za držení alkoholu. (zdroj)
Kačenka se právě vrátila z jízdy. Je půl čtvrté. Poobědvám, zavěsím tenhle neuzavřený blog a zkusím najít Ernesta v Allenovi. V sobě už hledal (a nalézal) jsem ho skoro celou noc.
Ten oběd, koukám, ještě odložím. Kačence přišel student (učí v kuchyni) a já vlastně nemám hlad. Ani povinnost jíst. Zkopírované DVD s Healing Homes prý v přehrávači funguje. Ne, že by mne ta zpráva uklidnila. Ale vzpomněl jsem si, že vlastně tuším a teď už na chvíli zas i vím: Allenův Večer v Paříži je to.