Že proto bych tak miloval Japonky? Že nestárnou a netloustnou? (Dobře, milovat je silné slovo. Líbí se mi. Moc. Některé. Všechny zas ne. Ani je všechny neznám.) To naše české ženy… A zvoní mi budíček. Čas postavit vodu na sporák. Škrtá to samo, akorát že pak ne všechny hořáky udrží plamen. Symptomatické. Pošlu ten mail. Nejdřív ale ještě napíšu, že včera vysvobodil jsem Kačenku z jejího ledového zakletí. Symbolicky i fakticky.
Symbolicky proto, že nebylo ledové, ale mýdlové. Fakticky proto, že skutečně. Kačenka je plastová a sloužila jako úchopka zanořená do mýdlového disku. Taková blbina pro rodiče, asi aby si mysleli, že dětem tím pravidelné mytí se o to víc zalíbí. Pro mne to byla princezna uvězněná v ledovém krunýři, který je třeba roztát a princeznu vysvobodit.
Včera jsem Kačenku našel při krizovém úklidu (ta plíseň pod linkou) a pustil ji plavat do umyvadla i s „ledovým“ závažím. Tuhle hru na pohádky začali jsme hrát s Matýskem a s Terezkou, co proměnila se přes noc asi v Aničku, ještě v našem předchozím bytě v Jiráskové. Jenomže nedohráli, nějak jsme uvízli. A ztratili přehled.
Ono těch Kačenek (všelijakých) navíc je víc. A v té hře, jež odehrává se na několika úrovních, nejde jen o Kačenky. Jde o všechno. Nebo jen o duši. A my se v ní ne a ne pořádně zorientovat. Příliš mnoho motivů zůstává nám dosud skryto. A s těmi zjevnými si často/často si nevíme rady. I ztratí se opět, zapadnou, zmizí, zem po nich se slehne. Po některých (snad ne) navěky.
Kačenka včera se vynořila a je, zdá se, volná. Ještě jsme nezkusili, jak se jí bude bez přítěže plavat. (Ono to mýdlo ji ve vodě stabilizovalo.) Trůní si v umyvadle na kovovém uzávěru, kam jsem ji usadil, a sem tam dostane něčím přes hlavu. Psí miskou, třeba. Musím dávat víc pozor. Pošlu ten mail.
A poslal jsem dva. Přišla mi rychlá odpověď od Petra Hájka. Toho, co půjčil mi svůj článek (dopis zdravotní pojišťovně) sem. Od té doby zkouším ho nalákat na blog Respektu, ale zatím vábení odolává. Snad proto, že by mu zde nebylo dobře? Nebo má moc jiné práce? Nevím a nepátrám po tom. Tak proč se ptám?
Mou hlavní prací je blogaření, ale poslední dobou stává se z ní skoro vedlejšák. I když stále přecejen na plný úvazek. Měl bych si blogovat víc pro sebe a míň pro oko (čili tak trochu i na oko) ne zrovna dvakrát poctivě. Jenomže co můžu od sebe čekat? To bych pak taky musel věšet své blogy jen do sekce soukromé, kam nahlédne tak 10-15 čtenářů. A nikomu žluč už by se nevylila. Myslím – nad těmi mými blogy. Opustím Kačenku v umyvadle (je to Kačenka nevěsta a pro mne i symbol mé vlastní duše; té její ztracené části, té ženské poloviny mého malého já) a zmíním se tu o svém e(R)go projektu Tvář.
O projektu Tvář
Spustil jsem ho asi přede dvěma lety (asi asi, už v roce 2011 to bylo). Jediným jeho výstupem je zatím nepříliš zdařilé video (viz) a zásoba fotografií v adresáři, se kterými nevím, co přesně si počít. Tak je tam skladuju. Dnes přidal jsem další dvě. První se mi nezdála, působil jsem na ní příliš divoce (nebezpečně sobě a svému okolí). Vzhledem k tomu, že má zachycovat alternativně léčeného manické pacienta po probdělé noci, smazal jsem ji a chystal se zhotovit snímek nový, když mi došlo, že dělám chybu. Chtělo to fotku si nechat a zveřejnit ji vedle té druhé, kde už se tak zběsile necením.
Snímek, co autocenzurou prošel, vypadá takhle:
Taky bych ho vyhodil a použil až tenhle, 3. v pořadí:
A ten bych taky vyhodil a upravil bych si triko a nátělník, kdyby se mi nevybila baterie. Moc toho nevydrží. I to je symptomatické. A já dnes výjimečně použil blesk. Na čtvrtý obrázek s upravenějším psychotikem v manické fázi ataky tak nedošlo. Původním záměrem projektu Tvář bylo zjistit, zda na tváři alternativně léčeného psychotika dojde k nějaké zaznamenatelné proměně.
On se ale proměňuje i můj přístup k projektu a k portrétování. Jak v závislosti na momentální „náladě“, tak na probíhající proměně v čase. Dávno už bych s tím seknul (pitomost je to, čas to žere, k ničemu to nikdy nebude, není v tom systém, nejsi konzistentní, atd.), ale probudilo se ve mně něco jako.. jak jen to pojmenovat? Zodpovědnost? Spíš vytrvalost, až důslednost. Když už jsem jednou začal, neměl bych projekt vzdávat, dokud se mi nepodaří ho nějak (alespoň pro sebe uspokojivě) uzavřít. (Ideální by bylo, kdyby se portrétování věnoval kromě autora blogu i nějaký profík. Nebo jen lepší fotograf. Ka. Např. moje žena. A že mne to nenapadlo dřív? Nenapadlo. Nechci ji furt s něčím otravovat. Má svoje krajinky. A práce nad hlavu.)
Pravda, na chvíli jsem se tiše zaradoval (a vztekal), když „zkolabovalo“ moje Lenovo, že už se k těm fotkám nikdy nedostanu, a tím pádem.. (voláme? komu? asi hasiče) leč byla to radost dočasná. Už zase šlape, adresáře nepoškozeny, uložené soubory na svých místech. Tak co teď s tím? Pro začátek občas vysypat koš. Nějak mi to vypadlo z priorit. A na PC by bylo určitě dobré ho najít. Od chvíle, kdy (nevíme jak, ani proč) zmizel z plochy, už uběhlo tolik pátků, že se jich nemůžeme dopočítat. Nevěděl by někdo z laskavých čtenářů tohoto blogu, jak se to dělá? (Nemyslím počítání. Myslím obnovení koše na ploše. Ve Windows 97, myslím.) A neporadil by? Autorovi by to velice pomohlo a citelně by se mu ulevilo. (Neškemrej zase. Zavolej si opraváře./To už jsem přece udělal. Nepřišel./Tak řekni někomu z rodiny. Synkovi. Cérce./Ale jo, to já klidně zkusím, někdy. Až zase si vzpomenu, že Houston má už docela dlouho neřešený problém.) A navíc by mu to udělalo radost. Berte to jako volání o pomoc.
Protože už zase toneme a toneme. Prozatím hlavně v obavách. Vymysleli jsme si takové zpestření zápletky (asi že už jsme se nudili?) a teď se nám rozklepala kolínka. Na mou věru. Totiž – na naši věru. Než ale začneme to tu ze všech stran rozebírat, vložíme sem ještě jednu „povídku“ ze sbírky Želatinový rok, která nám přiblíží emoční rozpoložení našeho opuštěného mladého hrdiny, autorova alterega (ano: fiktivní osoby, psychologicky totožné s autorem fikce, ověřuji si; už jsem se lekl, že zas píšu nesmysly) z dob jeho gymnaziálních studií. A proč další (literárně nikterak pozoruhodnou) povídku? Dá-li se v tomto případě vůbec mluvit o povídce.
Protože pátráme tu spolu přece (alespoň jak já se stále ještě domnívám) po příčinách, proč se ten příkladný žák (nikoli vzorný, nikoli šprt) změnil z nadějného nejprve v průměrného studenta, pak v neschopného a časem (to už měl dávno dostudováno) došel si až pro tvrdou psychiatrickou diagnózu. Protože, jak už jsme se tu zmínili, je nám to divné (až podezřelé) a máme dojem, že nemuselo se to stát. Oprava. Toto vše se stát zřejmě muselo, protože se to stalo. Ale nemuselo by se to už stávat jiným tak často, jak je to běžné dnes. A možná nemuselo by se to stávat vůbec. Kdo ví? Jaký svět chceme mít na Zemi? A teď už:
Jedna smrt
О Celý život nemyslel skleslý ro na nic jiného. A teď, když se vrátil, jako šílený si rval vlasy a bořil si nehty do obličeje a drásal si kůži. A měl proč si drásat!
Byl kdysi posedlý myšlenkou, že změní svět a chtěl se proti němu postavit v celé své osobnosti, ale jen sám a sám. A tak ro vyhostili a vyexpedovali na planetu p – 19 – p, kde mu řekli: „Tady teď budeš sám a sám, tak se postav.“
A vysmáli se mu a vrátili se zpátky na Zem. ro se postavil, jenže pak přišel na to, jak ho napálili. Byl sám a sám a ať se stavěl, jak se stavěl, nebylo proti komu. Když tohle zjistil, ro se dopálil, odpálil a letěl zpátky na Zem. Na planetu p – 19 – p už ani nevzpomněl, a přece na ní strávil většinu svého života. Teď však myslel jen, jak se lidstvu pomstít. A přišel na to: zničí celé lidstvo. Ano, to bude jediná správná pomsta za to všechno.
Přiřítil se na Zem a ničil a ničil. Ale pořád se mu zdálo, že něco neklape. Ničil, to ano, ale tak nějak… nu, nebylo to ono. Všiml si také, že nikde nevidí žádné zděšení a paniku. Lidé byli zalezlí a nevylézali.
„Vylezte!“ křičel ro. A pak ho to napadlo.
Do tváře se mu vehnal běs a zrudl. Jak byl pošetilý! Za ta léta odloučení od všeho živého se celá generace odsunula a přesídlila pryč. A ro už rozhodně neměl dostatek sil, aby lítal všude možně, to by také mohl hledat špendlík v kupce sena. Byl na Zemi sám a sám. Nezbylo mu, než čekat na poslední smrt na téhle planetě, která již ani nevyhovovala životním podmínkám. To bylo k vzteku.
Konec povídky. A protože se nám zas klíží víka po probdělé noci, i konec dnešního blogu. Jdeme se na chvíli natáhnout, pak musíme ho zavěsit, dočistit, však to znáte. A taky musíme (stále ještě) něco sníst. Tentokrát budou to předem (zadem to nešlo) namočené ovesné vločky s trochou jahel a maku. V tomto složení, v této kombinaci premiéra. Dobrou chuť.
Jdu volat cérce. Skypem. Néni připojená. Prý se jí špatně dýchá, psala včera. Taky mi bývalo všelicos. Závratě třeba míval jsem. Když jsem měl chodit do terapie. Nebo pomáhat stěhovat firmu. Na to se dalo vymluvit.
Ještě o tom obraze. Můj (pro mne tenkrát/1998 nesnesitelný) mediální obraz mne přivedl až do blázince. Jenže už říkalo se mu léčebna a bláznit se tam smělo ze všeho nejmíň. Trestalo se to injekcema a práškama, které mi nedělaly dobře. Když jsem se do léčebny dostal (2006) podruhé, ještě se jí neříkalo nemocnice. I to se změnilo a s psychiatrickými nemocnicemi se u nás roztrhl pytel. Přestože oficiálně žádné duševní nemoci neexistují, jen poruchy. Těším se, až jednou budou naše postižené příbuzné a bližní přijímat do psychiatrické opravny.
(Mít rád bližního svého, co na tom je tak svého? Jiného každého?) Než ale toho (těch psychiatrických opraven na každém většího města rohu) se dočkám, budu si bláznit tak, jak sám sobě dovolím a svedu.. a vytvářet si svůj vlastní (jakž takž už snesitelný) mediální obraz totálního blba. Co na všechny ty výdobytky opravárenské medicíny svévolně rezignoval. Tečka? Pro dnešek snad už ano.
Tak ne: Sociální status je významné hledisko určující sociální postavení jedince ve společnosti. Je trvalejšího charakteru a získává se podle vlastností jedince.
Existují 2 základní druhy statusů:
-
Status získaný – tento typ statusu se odvíjí od vlastního úsilí každého jedince. Jde například o sportovce, premianta, lenocha…
-
Status připsaný – je nám připsán okolní společností bez našeho přičinění, většinou dědičný. Od statusu vrozeného se liší tím, že se může časem změnit. Příkladem může být třeba dítě bohatých rodičů, kterému společnost automaticky přiřadí status rozmazleného dítěte.
Z wikipedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_struktura
(Jo a to video s Tváří jsem zkusil pak ještě přestříhat, ale zamýšleného účinku jsem nedosáhl. Jen pro pořádek a úplnost, přestřih se dá najít zde. Pokud by někomu stál za tu námahu.)