Ani ona však není všemocná a některé nitky tak někdy zůstanou. A drží úporně. (Úporný je taky slovo, které by stálo za to někdy prozkoumat, tahá mne za rukáv můj vnitřní neukojený „lingvista“ samouk. Spíš samo- a nedouček.)
Takže se člověk (duše) dost nadře a může si za to nejspíš sám. I tak by ale pomohlo, kdyby jeho těžká (duševní) práce byla společností rozpoznávána a akceptována, když už ne přímo oceňována. Že se tak neděje, je prostě fakt a škoda. Tolik úvodem.
Když se diagnostikovanému psychotikovi dostane do rukou chytrý mobil, udělá to, co každý druhý (člověk/duše). Začne zkoumat jeho funkce. A když zjistí, že s takovým lidovým zázrakem se dá natočit i video… vznikne třeba neveřejný projekt 51sec – série krátkých statických a vcelku monotónních videí, která jsem v průběhu několika let do YouTubky vkládal (někdy i nevkládal) na náš/svůj e(R)go kanál.
Praktickým smyslem této činnosti bylo jednak naučit se, jak se to dělá, a také se jednou za čas alespoň na chvíli co nejvíc ztišit a zklidnit (točil jsem z ruky vybraný objekt po dobu 51 vteřin). Bylo mi jasné, že s něčím takovým na Trubce díru do světa neudělám, ale líbilo se mi to jako (mírně autistický) koncept: formálně stále stejné a přitom vždy něčím jiné. A v případě potřeby dalo by se to vydávat za art, říkal jsem si. Nebo za mini dokument. Nebo za.. a zrovna mne nic nenapadá.
Už jsem si vzpomněl: za takovou formálně neformální a neformálně formální výzvu, pobídku ke chvilkovému zastavení a zklidnění během každé individuální jízdy virtuálním světem internetu. Kterou divák/surfař buď přijme, nebo odmítne. Původně jsem chtěl na tento nezveřejněný projekt navázat sérií akčnějších videí, ale pak jsem se rozhodl pro menší (po)krok: držet se konceptu víceméně statických záběrů a „obohatit“ je o mluvené slovo. Které by mělo mít hlavu a patu a být o tom, co se mne v této době týká nejvíce.
Při pokusu vložit video přímo do blogu mi to nahlásilo nějakou chybu. Takže odkaz. A hezké dny všem, nám především.
P.S. Kdyby zas některého čtenáře nesnesitelně trýznila potřeba poznamenat, že by měl Bryan dělat raději něco užitečného, než tady exhibovat vlastní neschopnost, nechť ještě zví, že:
sám bych byl docela rád, kdyby má alternativně léčená psychóza ztrácela dech a mizela do ztracena mnohem rychleji. Za daných podmínek ale mohu být rád, že to spolu v plném invalidním důchodu zvládáme alespoň takhle. Stále mírněji, bez vnucovaných psychofarmak, kurtování, elektrošoků a dalších nucených hospitalizací v psychiatrických léčebnách přejmenovaných (s výjimkou jedné jediné) na nemocnice.
Mnoho mých kolegů a kolegyň takovou kliku nemá. Dá-li se mluvit o klice. Jsou dny i noci (a není jich málo), kdy o tom pochybuji. Spíše než slovo klika použil bych asi jiné (ačkoli nemám je rád), a sice: výzva. Výzva osudu, kterou jsem kdovíproč neodmítl, ale přijal. To už zní trochu moc pateticky. Pardon. Prostě mne to tak potrefilo, no. Co nadělám?
totéž beze slov (pro milovníky country)
a konečná verze kombajn (podstříknuto jazzem)