Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. – Pavel Efezským
Jestliže přijmeme psychózu za svoji učitelku, učíme se především státi se skutečně trpělivými pacienty. Odměnou nám pak může být poznání, že i tahle (zprvu obvykle dost nevítaná) potvora má svoji strukturu a řád. V souladu s naší schopností vnímat nám obojí postupně vyjevuje, a my začínáme nevyhnutelně tušit, že naše psychóza k nám nepřišla jen tak, bez nějakého účelu. Jenže nám její účel není zřejmý.
Jak by také mohl. Ve škole nám o tom nic neřekli. Do kostela nechodíme. (Ostatně, kdybychom nakrásně i chodili, nebylo by nám to nejspíš nic platné. Církev kdysi předala člověka i s jeho tělem lékařské vědě a ponechala si pouze laskavou péči o jeho duši, se kterou přitom sama ztratila spojení.) Takže nám nezbývá, než začít pátrat. Na vlastní pěst a s nevalnou vyhlídkou na úspěch. Když nás to neodradí…
Operace ruky, bolesti, nemuzu, leda tak na zachod, ted ne. Odpověděl mi bývalý spolužák na SMS, kterou jsem poptával půjčku 2 (slovy dvou) kolíků. Jistěže ne těch stanových, těch mám doma dvě sady.
Ke dvěma stanům. Ten první (Pluto) jsme koupili na prodejní výstavě v Letňanech. (To jsme ještě bydleli v Praze a já byl právě hypomanický. Asi už pod nějakými těmi homeopatiky, počítám. Nevím, už je to dávno.) Spali jsme v něm jen jednou, nebo spíš vůbec. Od té doby ho při každém stěhování taháme s sebou.
Ten druhý (jak von se to menuje?) jsem koupil někdy před dvěma roky v Konzumu. Zas v hypománii, jak jinak. To člověk nakupuje, co mu přijde pod ruku. (V mánii to pak obvykle rozbije nebo se o to přerazí. Přijde na to. A neptejte se na co. Ještě v tom nemám úplně jasno. Ale souvisí to nejspíš se synchronicitou a také s tím, jak dobře je už ten člověk poskládaný uvnitř.)
V tom druhém stanu už jsme spali víckrát. Pokud se naše noční polobdění v uzavřeném přístřešku (původně jsem napsal v plátěném přístřešku, jenže mi došlo, že to už dávno neplatí)… Tak znovu: Jestli se to naše polobdění v přístřešku z nesnesitelně lehkých, protože syntetických tkanin dá nazvat spánkem. Mám dojem, že Kačenka narozdíl ode mne občas i usne. Madla (naše labradorka) se asi vyspala nejlíp. I když na provlhlé podložce. Táborníci jsme na baterky.
Letos jsme si stan nikam ani nebrali. Zpohodlněli jsme a zamluvili jsme si tý-pí. Netušili jsme, že půjde o plynovou komoru. Větrání bylo totiž nastavené tak, že kouř z ohniště se držel nízko při zemi. Což jsme zjistili, až když jsme rozdělali oheň. Zkušený tý-píčkář by to patrně zjistil hned při obhlídce stanu.
Když jste si lehli a nezvedali hlavu, dalo se jakž takž dýchat. Když jste si dřepli, abyste přiložili do ohně, chtělo to zadržet dech a zavřít oči. Člověk se naučí přikládat v leže. Překulit k ohni, přiložit, překulit zpátky – a ono to nejde, tam se zas překulila Madla. Je zvyklá se tulit.
Dál už naši první zkušenost s indiánským stanem rozvádět nebudu (i když to teď vypadá, že jsem ještě větší blbec, než se sám domnívám), protože kolíky mne odvedly od původního tématu, od kterého mne zas odvedla SMS, kterou jsem chtěl původně smazat. Ještě si ji tam chvíli nechám. Hřeje mne u srdce. Mám takový matný dojem, že nějak podobně mi můj bývalý spolužák odpověděl i kdysi dávno. To jsem poptával půjčku asi tak osmi kolíků. Za optání nic nedáte. Když máte paušál.
Původním tématem měla být právě probíhající deforma naší psychiatrické péče. Ale jak tu tak sedím a hledím, nechci si kazit náladu a čtenářům apetit líčením toho, jak vypadá a jaké emoce v nás vyvolává třeba takové našimi domácími odborníky pečlivě připravované dotazníkové šetření dostupnosti péče.
Napsal jsem si to do šuplíku a k tomu povedenému dotazníku se ještě vrátím, než začnu svoji frustraci veřejně ventilovat. Ve svém volném čase (jiný, než volný ani nemám) a bez nároku na finanční odměnu. Ta přece přísluší jiným. Těm, co spolu táhnou za jeden provaz a mají dojem, že jakákoli kritika to jejich záslužné úsilí znevažuje. Já bych řekl, že naopak.
A teď mne, prosím, omluvte. Vracím se po delší pauze k rozkoukanému filmu Tančí s vlky v režisérském sestřihu. A zrovna koukám, že se tam jeden střih nějak nepovedl. Pět vystřelených šípů z luku, v celém těle jich napočítáte šest. V záběru vidíte čtyři šípy v trupu postřeleného bělocha, ale víte, že v noze má další dva. Těmi ten lov na bílého, neozbrojeného muže začal.
Pak už jen sledujete jeho dobíjení. Skalpování za živa nás kamera ušetří, slyšíme jenom křik. A i když se ten běloch po celou dobu choval jak bezduché hovado, cítíme jeho bolest a trpíme spolu s ním. Zároveň ale chápeme i toho zdánlivě „bezcitného“ Indiána.
Chová se jako lovec (protože je to ještě čistokrevný sběrač a lovec), který na svém území narazil na snadnou kořist. Pro něj je takový běloch méně než lidská bytost. Nechutné, špinavé, zapáchající stvoření, vydávající podivné zvuky. Které tu není doma a při setkání se dává na útěk. A náš odvážný, domorodý lovec si přece nenechá uniknout tak snadný úlovek, který mu navíc přinese i bohatou kořist a obdiv a úctu celého kmene.
Takovej testosteronem narvanej mladej pitomec je to. Ve skupině (běloch by řekl v tlupě, případně v hordě) šesti indiánů se jemu podobní vyskytují v poměru 1:5. A nedá se přehlasovat, protože během lovu se demokracie neuplatňuje. Neuplatňuje se ani v běžném kmenovém životě – tam se používá konsensus. To všichni víme. Tak jaképak dotazníky a reforma. Dokud se na jejích pilířích a patřičných krocích neshodnou všichni zainteresovaní, bude to stále jen více či méně bolavá deforma.
A už vím: Bizon se jmenuje ten druhý stan. (Přesněji Bizon 3 Classic, ale to už jsem se musel jít podívat do kunťárny. Tam odpočívá v pokoji. Zatím.) Blíží se poledne, tak hezký den všem a dobrou chuť.
-pokračování příště-
(seriál o smyslu a nesmyslu psychóz vám přináší svépomocka e@go, autorem textu je Daniel Kunte)